Nedůkladně úklidná

Znáte takový ten divný zvuk při vysávání? Takové to „vzijůůů“. Právě jste něco vysáli. A něco jiného než prach nebo drobné drobky. Vysáváte dál, ale začne vám to vrtat v hlavě. A později možná i ve vysavači. Co to sakra bylo? Knoflík? Penízek? Náušnice? Je to oříšek. Mám to vypnout? Neznám nikoho, kdo by to vypnul. Vypnutý vysavač totiž nic neřeší. Musel bych vyndat sáček, prohrabat se tím bordelem, přebrat prach a v prach ho zase obrátit. Prach už nevířím. Chybí mi i podprahové vidění. S neznámou ztrátou se umím smířit. Stejně mi to pak ale v hlavě víří. Knoflík? Náušnice? Oříšek. Občas bych chtěl mít hlavu čistou jako koberec…

Kdysi jsem psal o tom, jak mi znovu uklizený životní prostor vytváří příjemný pocit na duši. Možná jsem divný, ale určitě není samo sebou, že slovo úklid v sobě zahrnuje klid. Jakoby by si člověk rovnáním věcí v bytě, rovnal i věci v hlavě. Tak mě opět po roce napadá. Je snad hlava něco jako byt naší duše? 1+kk? Netuším. Raději si uklidím věci na stole… Poslední větu jsem napsal před 5 hodinami a mám pocit, že stůl je stejně zaplněný jako předtím. Hromádky se možná zmenšily, z věžáků jsou domečky, ale stojí pořád. Mám pocit, že každá věc na mém stole představuje jistý úkol. Důležitý, nepodstatný, každopádně odsouvaný. Knížku přečíst, poznámky přepsat, DVD zkouknout… Takhle bych mohl pokračovat dlouho…

A že jsem pokračoval. Je vám snad jasné, že dnes jsem svůj problém se stolem nevyřešil. Je to jen začátek celé série úklidů a úklidků, jejichž konec je v nedohlednu, ale představa krásně volného pracovního stolu je dost velká motivace. Napadlo mě teď, že o takovém úklidu by se dala napsat celá kniha. Takový manuál věnující se rovnání papírů, třídění tužek, či zařazování poznámek. Myslím, že taková kniha by si našla více čtenářů, než kdejaká „Naše zahrada“. Kolik lidí má asi zahradu? To stůl má snad každý (možná tak bezdomovci jsou i bezstolci). Ještě mě napadlo, že takovou knihu by časem doplnily různé dodatky a mutace. Z těchhle mutantů mi přijdou asi nejzajímavější „Uklízíme stůl na pracovišti“, „5+1 rada, co si počít se školní lavicí“ a konečně „Kuchyňská linka důvěry“…

Na stole mám hromadu knih a papírů, v hlavě pak hromadu ničeho. Mám chuť filozofovat. Instalatérsky filozofovat. Řešíme s Bublinou problém s ucpaným odpadem, což mě nenechává klidným. Píšu si. Proč je všechno tak složité? Kolik hadiček za život ještě potkám? A kolik má svět ventilů a výpustí? A co dál na mě ještě vypustí? V hlavě mi to víří. Další oříšek… Nechávám to za sebou a utíkám. Rád běhám potemnělým městem. Líbí se mi nahota a nesmělost nočních měst. Je zvláštní, jak se města po všem tom denním hemžením ustálí a stanou se náručí s množstvím zapadlých, světlem nažloutlých uliček, kde se člověk může vyskytnout jen tak… Nesklíčený nedůkladným úklidem v důkladně neklidné době…

Houpavé čtení na dálku

Četl jsem nedávno zajímavý článek, ve kterém se psalo, že prý existuje nekonečně mnoho alternativních vesmírů. Tahle myšlenka mě nejdříve zaujala, po chvilce jsem si však uvědomil, že to nejspíše bude hloupost. Nevěřím totiž tomu, že existuje vesmír, ve kterém by Bublina měla ráda rajčátka. Na druhou stranu, kdo by si kdy myslel, že se někdo může proslavit zálibou v koupání. A přece se to jistému Archimédovi povedlo. Nemáte někdy pocit, že v absolutním koncentrátu hloupostí se dá nalézt nová kvalita? Ohlídáme-li ovšem kvantitu, samozřejmě…

Asi budu muset začít jezdit výtahem. Ne, že by mě bolely nohy, ani jsem nezlenivěl a dokonce se nechci ani nad nikoho vyvyšovat. Jednoduše se v mezipatře zabydlel pavouk. A vždy, když kolem něho procházím, tak se na mě ošklivě dívá. Teda musím to upřesnit. Škaredě se na mě dívá jen šesti očima. Ostatními se mi nejspíše směje. Napadá mě (nápad, ne pavouk). Když mají pavouci tolik očí, které z nich používají na dálku, a které na čtení? Musím se přiznat, že na pavouky nejsem moc odborník. V podstatě všechny mé znalosti o pavoucích vycházejí z toho, že jsem párkrát v TV koukal na Spidermana…

Z toho pavouka jsem úplně na větvi. Na té se houpu i proto, že mi odjela Bublina. Ne daleko, ne na dlouho, ale přesto je mi zvláštně. Zvlášť teď. Kdo mě tak asi bude chránit před pavouky? A vůbec, nejde mi přes nos, když jsem sám přes noc. Na jedné přednášce jsem teď napsal Bublinino jméno na kus papíru (doplněné jménem mým, srdcem a šípem). Stejně tak, jak jsem na základce okrašloval své sešity jmény všech zdánlivých lásek. O kolik asi byly skutečnější a o kolik nepravděpodobnější, když mi dovolili přijít až k Bublině? A proč jsem to udělal? Asi s protestu. Byl to můj lehký protest proti přehnaně moderní době, který ovšem není zuřivě zaťatý, spíše jen houpavě rozesmátý…

Asi milován

Celé dva týdny jsem teď přemýšlel o fyzikálním principu mého posledního vynálezu. Jsem přesvědčen o tom, že moje digitální ticho by do vzduchu vypouštělo něco jako záporné zvukové vlny, které by pohltily nebo vcucly ty kladné (hlasité). Tohle nezní úplně hloupě ne? Alespoň ne od člověka, který si myslel, že hypocentrum má něco společného s hrošíky. Takže teď jsem vám řekl jak na to, vše ostatní je už na vás. Děkovné dohloupění mi psát nemusíte, kvůli tomu to nedělám. Chci vám pomáhat jen tak. Nezištně! Mám prostě vize bez provize…

O víkendu jsem byl s Bublinou na výletě v Praze. Vše proběhlo klidně, takže se nyní můžu svěřit s jednou mou pražskou fobií. Jak víte v Praze mají metro a taky tam razí nejrůznější tunely. A já se už od mala bojím, že se propadnu. Do pekla a tak. Čert ví proč. A v Praze se toho prý v poslední době dost propadlo. To je takový problém při ražení tunelu razit i heslo bezpečnost především? Já se zkrátka nechci propadnout do nějaké jámy. To bych pak asi i propadnul panice. Když jsem byl malý kopali pod našim domem potrubí a já se tehdy vážně obával propadnutí. Dokonce jsem i propadal depresím. Víte, mně se líbil výhled z našeho druhého patra a těžko bych si zvykal na přízemí. Už od mala se tak snažím být nepřizemní…

Ani mé obavy mi však nezabránily užít si pěknou neděli s Bublinou. A já doufám, že si užila i ona a to navzdory mé hlučící přítomnosti. Pořád si totiž nejsem jistý, jestli ji mé hlupotování neobtěžuje. Vy si mě užíváte jen párkrát do měsíce, ale ona to má na talíři každý den. Pěkně ji to servíruji. Na druhou stranu jíst se musí, to jsem si jist. Ať už to má se mnou jakkoliv, v muzeu hraček i na Petříně vypadala spokojeně. Když už jsem u muzea hraček. Uvědomil jsem si zajímavou (ne)skutečnost. Na výstavě měli i staré stavebnice a já si vzpomněl na svou dřevěnou, kterou se měl jako malý. Bylo k ní i kladívko a já si tak mohl pěkně zatloukat. Proč o tom ale teď píšu? No proto, že jsem zatloukal celé dětství…

V Praze jsem si užil i davů. Nemáte někdy pocit, že kvůli davu nevidíte člověka? Rád se řadím do dlouhé řady těch, co se neradi řadí. A píšu-li o věcech, kterým nerozumím, pak především proto, že chci být (vy)slyšen, neb vše co ve mně přežívá se dere na povrch. Proto jsem tak rád za Bublinu, která mi neříká, že jsem hloupý, když přicházím na svět se svými hlupotami. Vnímám, že v ní mám to nejdražší. A jestli někdy budu asimilován všedním děním kolem mě, nevadí. Vychutnávám si totiž pocit, že jsem už asi milován… A taky si užívám, že někomu stojím za přečtení, pozornost a investici času…