V ní mám

Tak se mi zase jednou úplně převrátilo moje vnímání světa. Ať už jsou lidské záměry jakékoliv, vždycky se může stát, že se najednou vynoří nějaký neznámý činitel, ono nečekané x, s nímž jsme nepočítali a které dokáže obrátit celé naše počínání naruby. Dá se s určitosti říct, že bych neuspěl v soutěži mužské krásy. Pokud bych to chtěl vyjádřit slovy básníka, nemám obličej, jenž by mohl způsobit vyplutí tisíce lodí, spíš se zdá, že jsem byl poškozen tím, že něco těžkého, například slon, na mě usedlo. Proto mě také nikdy samy od sebe neoslovovaly pěkné dívky. Dnes se to však stalo. A samozřejmě jsem to zkazil. Když jsem byl něco zařizovat na fakultě, tak mě u nás v kamrlíku navštívila neznámá slečna a chtěla se seznamovat. Prý mě znala z nějakého semináře a z plesu a že se jí zdám jako milý kluk. Celý život na něco takového čekám a pak ze sebe dokážu dostat jen „ne“ a „děkuji“. Ve skutečnosti jsem toho řekl o trochu více, ale pointa je snad jasná. Takže zase nic…

Docházím k závěru, že jsem lehce handicapovaný co se týče dívek. Nedokážu totiž v době, kdy jsem zakoukaný do jedné slečny, mluvit rozumně s ostatními. Kdyby vědci zjistili, v čem tkví tento handicap, nejspíše by pak dokázali vytvořit sérum proti záletnictví. Mám ze sebe trochu strach, především se obávám o svou mužskou stránku. Jen si to vemte, vyrobil jsem už dva dorty, upekl buchtu, neumím mluvit s dívkami (např. první mé slova Modrooké byly o amputaci) a v posteli spím s myší, hrochem, oslem a Karamelkou. A co je na tom nejhorší, Karamelka je jméno pro mou spací panenku. Něco je asi špatně. Mám pocit, že čím víc člověk odevzdává svou vlastní intimitu, tím víc je nesrozumitelný, a proto tak hlupoty nedávají smysl. Jsem několikerý, stojím tu na děníčku proti sobě a kaji se. Ne ze studu, ale z vlastních skvrn, které vystavuji na obdiv. Mám příliš mnoho tváři. Jinak mě vidí má Modrooká, jinak kamarádí, jinak kolegové, jinak bývalé lásky, jinak slečny, které mě oslovují… Která tvář je však ta pravá. Nejspíše ta, která se mi nyní odráží v okně po mé pravé straně. Tři tečky?

Stejně jako ostatní i já toužím po odpovědích, proto asi všichni společně chátráme v dobrovolném poddanství se smyslům, proto nadšeně toneme v okouzlení našich pohlavních ústrojí, proto milujeme a strháváme ze sebe zátěže stereotypů a všedností. Ačkoli až vystřízlivíme, naše povaha se nám zhnusí a vyvolá dojem vlastního zesměšnění a nejrůznějších parafrází našich jedinečných já, jichž se nám tolik nedostává. Možná proto zůstávám tolik oslněn přítomností těch dívek, které se mnou chtějí dobrovolně trávit svůj čas. A pokud jim navíc nevadí, že jsou občas v mé přítomnosti nahé, není na světě nic hezčího. Myslím nyní jen na pohled Modrooké, kterážto se stala světluškou mých zachmuřený zimních rán. Nebo spíše ran. Myslím na její příchuť javorového lízátka a na to, jak pohybem svých dlaní posílá mé tělo do bezvědomí. Myslím, že nemyslím zbytečně. Stávám se slepcem dotýkajícím se slov. Chci jen rozpoznávat po hmatu ty, s jejichž vůní se nikdy nebudu chtít rozloučit… A to je ta má změna vnímání světa… Světla.

Do kola skládám

Chtěl jsem se dnes podívat na nějaký film, který by se nejlépe hodil k současné roční době. Přičemž jsem po dlouhém přemítání došel a pak i ulehl před několik krátkých epizodek Road Runner. Mimochodem, taky máte raději Wile E. Coyota než toho protivného ptáka? Poutavější než samotný film však je metoda, podle které jsem se k němu dostal. Vycházel jsem přitom z jednoduché premisy. Co je to červen? Začátek léta. A co je jedním z nejtypičtějších znamení let? Výlet! Po dálnici, okresce, polňačce, lesem, nelesem, kombíkem, sedanem, kabrioletem. Nebo spíše KabrioLétem. A ať už člověk uhání na kolech či po nohách, jako nejpříhodnější film mě jednoznačně napadnul Road Runner. Asi bych už neměl trávit tolik volného času sám doma. Na druhou stranu pokud už domov opustím, zjistím třeba, že se má fotka objevila v novinách. Stal jsem se ilustračním fotkou v univerzitním měsíčníku. Tak alespoň nějaká akademická kariéra…

Chtěl jsem jít ve své úvaze ještě dál (Nebo blíž?), ale uvědomil jsem si, že všechno co se alespoň trochu týká kol, je pro mě dost deprimující, páč už kolo nemám. Tudíž nemůžu nikde jezdit. A proto taky, když někde jedu, musím využívat MHD. A to je další můj problém. V pořadí 76589. Dostal jsem se totiž do životní fáze, ve které v dopravních prostředcích zamyšleně pozoruji malé děti. Přiznávám, že pozorovat malé děti v trambájí, je o trochu příhodnější, než to třeba dělat na dětském hřišti, ale i tak mě to vyvádí z míry. Že by se mi v těle ozývaly nějaké biologické hodiny? Je to u mě vůbec logické? Bio to snad bude. Že by mi příroda chtělo něco naznačit? Nevím. Vím však, že v mém věku už je prakticky cokoliv, co bych dělal na dětském hřišti, nevhodné. Ne jen pozorování děti. Ale když se nad tím vším zamyslím, tak legalizovat zatím ještě nic nechci. Spíš bych si měl někde sehnat kolo. Navíc by mi asi neprošlo pojmenovat své dítě Mefisto… A prý ani Markétku mít nemůžu…

Možná si ale pořídím nějaké zvíře. Samozřejmě v dobré víře. A míře. Co se zvířat týče, nejsem žádný velký chovatel. Chovám se k nim slušně, ale zatím jsem nikdy neměl potřebu si je schovávat doma. Ke kontaktu se zvířecím světem mi bohatě stačí cizopasníci. Možná jsem jen drobný chovatel. Proč o tom ale píšu? To jen abyste viděli, že o zvířatech toho moc nevím, a proto mě často tak fascinuji. Psi, kočky, gorily a naposledy i ptáci. Trochu se teď budu chlubit cizím peřím, ale dozvěděl jsem zajímavou věc. Někteří ptáci prý umí tančit. Nejen u opic je to prý pouhé opičení, které se na určitou skladbu může naučit jakékoliv ochočené zvíře. Když však uslyší jinou, má po ptákách. Jeden papoušek je jiný. Tomu totiž pouštěli nejen hudbu, na kterou byl zvyklý, ale zkusili i něco, co nikdy neslyšel. A ptáček začal pěkně pokyvovat hlavou do rytmu. Vědecká analýza tanečního videozáznamu pak potvrdila, že se papouch opravdu kýval do rytmu. Docela psycho, tihle ptáci…

Tahle tanečně hudebně zvířecí zpráva se mi pak spojila s další článkem, který jsem dnes četl. Ten se pro změnu zabýval publikováním a prodejem hudby. Všude se píše, že je hudební průmysl v krizi, takže mě napadlo, co tak udělat několik koncertů výhradně pro ptačí publikum. Rozšiřování publika je holt nezbytné. Nemuselo by to být nezajímavé. Podle všeho jim sedí taneční hudba, kde je výrazná první doba. Na jemnosti mají asi ještě čas. Nebo že by měl každý ptačí druh svůj oblíbený styl? Papoušci na disco, krkavci na metal a kohouti jsou (s)prostě punk? Netuším. Ze školy si jen pamatuji, že nějaký pštros byl Emo. Já bych však do budoucna sázel spíše na savce. Snad u nich nějaké ty vlohy vyšťouráme a pak možná kdejaký kanec zvládne malý tanec. I když v českých podmínkách bude přirozenější začít od slepic. No tě pic… Raději kousek z Boba.

Když v životě nastane nějaký zádrhel, jenž způsobí, že čelo dříve hladké se starostlivě zachmuří a člověk se ptá: „Co si teď jen počnu?“, nejlepší postup jak si ulevit, je svěřit se do rukou osvědčeného experta a nechat mu volnou ruku. Když však ležíte po krk zahrabáni v písku, daleko od civilizace, na hlavu vám občas dopadne popel z Fénixů a jen čekáte na smrt, je velice obtížně hledat nějakého experta. A ještě obtížnější je nechat si rozměnit drobné. Bude Bob však na problémy s rozměňováním bankovek nemyslel. Myslel na podlého Ne Boba, na svou zubní protézu a na udávání lidí. Pro nějaké to udání by umřel. Na druhou stranu, pokud existuje věc kvůli které jste ochotni zemřít, tak byste kvůli ní raději měli žít. A Bude Bob měl život rád, jelikož věděl, že jinak si moučník k obědu dát nemůže. Když Bude Bob přišel k sobě byl vyhrabán a nějaký povědomý obličej se ho ptal, co se mu stalo. Bude Bob věděl, že se někdy vyskytují prohlášení, po kterých všichni přítomní ztichnou. Jedno takové se nyní chystal říci. „Tak přece jen ještě někoho prásknu“, pomyslel si v duchu…

Kupecká mo(u)drá

„Jsem nevinný, jsem nevinný, byl to jen střik vinný…“, tak nějak jsem si představoval obhajobu jistého pána, který už asi není tak rád, jak byl Rath. V mém bytí se událo mnoho nepsaného, takže je potřeba něco napsat. Třeba o jednom mém zklamání. Zažil jsem už mnohé. Vím jaké to je, když nedáte rozhodující penaltu, znám ten pocit, když se ocitnete bez ničeho nikde a s nikým, poznal jsem, jak je to zlé, když vás podvádí ten nejbližší, ale nic není tak bolestivé jako to, když jdete do ZOO okouknout malé medvídky a žádné malé medvídky neuvidíte. Slečna modrooká by mohla namítnout, že jsme viděli neklidnou paní mámu nosálovou a další zvířátka, ale medvídci jsou medvídci. Jako malé odškodnění jsem od modrooké dostal med. Tak si můžu alespoň meditovat. A vy se mi můžete smát, páč škarohlídství dodává na síle, jelikož lidé si s gustem smlsávají na cizím, nechutná-li jim vlastní. Med? Ten, jenž bývá mazán kolem úst? Nejsem tomu rád… Řekl ten jistý pán.

Vymyslel jsem takovou malou domácí zábavu. Zvýšení nájmů za tělesnou schránku činí všem mým duším čáru přes rozpočet, navíc má tělesná schránka trpí nejrůznějšími nešvary (podle modrooké je to dáno mou sportovní zarputilostí, podle mě je to nešikovnost, podlé však hlavně je, že nemůžu hýbat hlavou), takže mám čas vymýšlet nejrůznější podivnosti. Moje zábava se jmenuje „Pyrotechnik“. Smyslem je najít tikající kuchyňský budík (říká se tomu tak?) dříve, než začne zvonit. Když tak si to doma zkuste. Ještě jsem vymyslel hru „Vysavač“, ale ta byla mou dívkou odmítnuta. A takhle já nakládám se svojí láskou. Na druhou stranu (Tu pravou?), nechci nakládat s láskou jako s věcí samozřejmou, jelikož to dokáže člověka pořádně ponížit. A k tomu se nesnížím. Nejsem nikterak ochoten, avšak nedokážu ovládat své upřímnosti, proto zkoumám své odrazy vpíjící se ve sklo. Je ten, jehož vidím, viděn stejně i modrýma očima?

Ještě, že na tom nejsem tak špatně, jak jsem na tom dobře. Jestli je štěstěna opravdu žena, musí to být správná holka. Známky mám uzavřené, francouzské prázdniny se začínají vyjasňovat, jedné modrooké předčítám Shakespeara a dal jsem nejhezčí gól ve své kariéře, navíc právě před tou dívkou modrookou. Zkrátka, vezmu to zkrátka, abych s tím vyšel, než to dojde moc daleko. Snad vám to taky došlo. Všimli jste si někdy toho, jak nám v očích pohasíná jiskra touhy, když se nám dostane toho, co jsme vášnivě chtěli? Musím se přiznat, že kdyby mi někdo před rokem řekl, jak nyní bude vypadat mé bytí, upřímně bych se mu vysmál. Nyní je to takové, jaké to je, tedy opravdové a já jsem neskonale rád. Možná právě proto má touha nikdy nepohasne, jelikož mám z ničeho nic někoho, kdo je moudrý, pokud mě neklame rozum, někoho, kdo je krásný, pokud mě nešálí zrak a někoho, kdo je ochoten se mnou dobrovolně trávit čas… Třeba hraním na Pyrotechnika… Jsem tomu rád.