Propad nudí

S odstupem času si svůj úterní propad (nejen) v beznaděj doprovázím smíchem, i když si myslím, že jsem v té chvíli vystřídal snad všechny možné barvy obličeje. Po uklidnění jsem si pak užíval těšení se z bublinových (uklidňujících) setkání a veškerá beznaděj odezněla do ztracena (jen mě stále děsí, s jakou samozřejmostí může být vše úplně jinak, než jak bylo (vy)sněno i vyzněno). Dokonce i na ty slibované palačinky došlo, a vůbec vejce byly minulý týden nějak populární. Ne tak já…

Události kolem vajíčkových útoků na Paroubka byly v poslední době už dosti přetřásané, ale já si řekl, proč si také ještě trochu nezatřást. Myslím, že první hod byl hloupě vyjádřený nesouhlas, odpor, či cokoliv. Další hody byly opakující se trapárnou a to „finále“ pak jen davová (že by za to mohl Dave?) šílenost. Jen je škoda, že nikdo nehází vajíčka na (neo)nácky typu Vandase či Edelmannové. Nebo alespoň proti nim nějak nedemonstruje. No jo, Paroubek je přeci jen snazší cíl… Ale co já mám, co říkat-psát. Vždyť demonstrace se musí konat všem na očích (proto se jí prý říká „demonstrace“), a jestliže si já demonstruju soukromě ve svém dění(čku), není to demonstrace, ale jen takové blbnutí…

Koudobro (do)hloupění je krásné, takže se neozývám do pošty, ale rovnou do hlupoty. Jdu totiž cestou srdce, na které mě nesou nohy, při které plíce nestíhají, kdy nejen mozek bývá v háji, kde hájí paty pády, kde pateticky sděluji i násobím svá (bez)myšlenkovitá zachvění, kde se odkrývá souznění jednoduše i dvě duše, a kde úsměvy nacházejí ty nejroztodivnější adresáty (dneska jsem se třeba usmíval na zapomenutou palačinku v lednici)… Jen se nabíjej energií, tomu kývám a i vám všem ostatním to rád (po)radím…

Propadli jsme až na konec, a abych dále nenudil, tak raději už sko(n)čím. Jen ještě taková malá drobnost k metodě demonstrací. Napadlo mě, že pokud vám nevyhovuje házení vajíček, můžete zkusit nějakou alternativní metodu. Zkuste třeba před poslaneckou sněmovnou skandovat slovo „palačinka“, dokud nebude váš požadavek splněn. Nebo se převlékněte za sociálního antropologa a začněte poskakovat. Nebo předstírejte, že jste brambora a šťouchejte přitom do lidí. Nebo si založte dění(ček) a pište hlupoty, které mají obrovský dosah, ale jen malý dopad… Tak jsem dopad…

První z klamání

Stal jsem se investorem naděje, vkladem očekávání, poddaným vlastní vnitřní svobody, nechal jsem se opít sám sebou a veškeré nevědomosti se mě ne(do)týkali. Přesto jsem byl opět rozdělen. Jedna z mých částí sebevědomě křičela, druhá byla němá (rozumná?) s pocitem, že neumím nic. Došlo tak na to, čeho jsem se vnitřně bál. To, že neumím nic prorazilo slova (sebe)chvály a z velkých očekávání se staly daleko větší zklamání…

Jsem rozdělen, stojím tu proti sobě a kaji se. Ne ze studu, ne pro opilost, ne pro úlevu, ale z vlastní ješitnosti, která bledne závistí při pomyšlení na úspěchy ostatních. Někde tady přitom umírá mé vědomí a závazky se mění v upřímnosti. Vážně nebudu neomylný, právě jsem se omyl a jsem namydlený i setřený zároveň, nebudu ten co vše nám praví (nebo všenápravný?), nebudu ten co za oplátku dostane oplatku (oprátku snad ne) či palačinku. Jsem rozdělen a přesně teď nevím kudy k sobě. Kým jsem, anebo kým být… a jak je lehké se ze všeho podělat…

Kaji se před všemi, kterým myšlenky na mně v téhle době budou narušovat spaní, kterým bude nekonečné převalování oddalovat vědomou ztrátu vědomí, kterým množství přání a vzkazů bude vadnou před vyslovením… Nejsem však poražen, ale spíš přistihnut při neznalosti a vyřazen těsně před cílem. Chtěl bych se teď toulat alejemi, ale je mi mizerně, chtěl bych zmizet někam do polí, ale zase ne mimo dosah tvého zorného pole… mizím…ale asi jen tak… značně zmateně…

Doznávání

Na sobotní noci muzeí jsme si s Bublinou uvědomili několik zajímavých věcí, tak třeba, že jednou budeme pěkný vykopávky, nad nějakým nerostem jsme zjistili, že už nerostem, nebo jsme (teda spíše já) upravili jedno pořekadlo, takže teď místo „ve víně je pravda“, budeme říkat: „V jídle je pravda, jen párky občas klamou.“ A teď už vás budu klamat jen já. Jen ještě taková drobnost k umění. Proč nemají červotoči, či datlové taky svoje výstavy v muzeích a galeriích? Vždyť jsou to docela dobří umělci... A ještě jedna estetická, je umění odrazem života, nebo čeho vlastně?

Začínám věřit tomu, že jsem v zásadě normální člověk (doufám, že jednou toto mínění potvrdí i nějaký nový druh psychoterapie). Konečně také mohu dokázat, že i já byl malým a nevinným dítětem. Podle některých teorii jsem se zde prý z ničeho nic objevil kvůli tomu, abych si podmanil celosvětovou výrobu margarínu, a tím ovládl svět. Ale to je hloupost, prostě jsem se narodil a nic zlého jsem tím nemyslel. Na obrázcích máte důkaz, že jsem obyčejným člověkem... teď jsem se dozvěděl, že jsem také velmi elegantním člověkem, který, pokud by se nestal hlupákem, by se mohl stát světoznámým účetním. Pointu nechápu.

Věřili byste tomu, že z tohohle sympaticky nevinného stvoření se stvoří sympaticky vinný hlupot tvůrce?

Kašpárek a pradědeček (!), aneb některé věcí zůstávají a jiné mizí...

Mám další záchvěv doznávání (Kdo zná vání?) a to především proto, že mám nutkání... Chybí mi však více odvahy (jsem daleko od váhy?) přiblížit se, a tím vám přiblížit své obavy a starosti (poslední dobou se děly takové věci, se kterými se nedělí snadno), jenž ve mně přežívají bez příčin a důvodů k zamyšlení. Má hlava je stále v oblacích, ale dole zůstávají nohy, které začíná tlačit bota. Tyhle zdánlivě bezpečná nebezpečí, varovná povzbuzení i tlumená nadšení se promítají do neustálého přemítání o bytí a nebytí. Nicoty se však nebojím, jelikož jsem na ní příhodně oblečen... No a tyhle poslední řádky mne utvrzují v přesvědčení, že jsem na zvláštním seznamu osob s pochybným myšlením... Nestěžuji si.

Za(v)lezlá

Sedl jsem si k počítači, udělal hrnek kakaa (nevím jak vy, ale nikdy nejdu pod 4 lžičky), poslouchám The Strokes a přemýšlím o tom, co zase (ne)vymyslím k vlastnímu reprezentování se. Moc mi to nejde, takže mě napadlo, že bych měl raději místo psaní někam zalézt. Jen nevím kde. Zalézt do postele? Nebo do skříně? Případně zalézt za les? Je mi z toho vážně, i když i trochu zneváženě, těžko. Že by za to mohli ti The Strokes? Ta(k) či ona(k), je to na mrtvici…

Dvakrát prý nikdy nevstoupíme do stejné řeky, nejen proto, že se mění řeka, ale i proto, že se měníme my. Na tohle jsem nepřišel já, ale prý nějaký Herakleitos. Já jen přišel na to, že to nefunguje. Na ulici jsem viděl dítě s čokoládou, a jelikož jsem měl na čokoládu chuť, vzal jsem mu ji. Jeho tatínkovi jsem pak argumentoval tím, že jsem čokoládu nevzal já (přece se stále měním), a že jsem ji vlastně nevzal ani jeho dítěti (taky se mění). On na mé argumenty nepřistoupil a rozbil mi nos. Takže buď se nevyzná ve filozofii, nebo zná Wittgensteina. Stejně si myslím, že filozofie funguje jen v učebnách. Venku to pak je vždy úplně jiné, proto také někteří myslitelé tvrdí, že venku nic neexistuje (kromě potulných prodavačů tarifů)… No jo, ale jestli venku nic není, co pak dělá tak velký hluk?

Říká se, že nikdy nemáme soudit člověka, dokud jej neznáme. Soudím, že to bude tak. Velmi snadno se totiž může stát, že člověk, který nám dříve ležel v žaludku, nám bude později ležet na srdci. A naopak (samo)zřejmě. Hlouběji poznávám lidi, které jsem dříve jen zprostředkovaně vnímal. Někteří z nich mě upoutali, jiní nepřekvapili. Zvláštní. Mé vlastní vnitřní pnutí nutí k rozhodnutí, kam směřovat své další (po)kroky. Nevím. Bojím se? Bavím se? Opakuju se… Venku není zima, ale přesto mám pocit mrazení. No nic, zalézám…

Uvolněná

Procházel jsem se nedávno Brnem a všude potkával vlezlé středoškolačky převlečené za prostitutky a vlezlé studenty převlečené za... prostitutky. Trochu mě na tom překvapilo, kolik chlapců mělo v těch punčocháčích spokojený a uvolněný výraz. Ale tak proti gustu… Taky jsem před fakultou potkal skupinu německý turistů (nebo touristů?), kteří svým postavením znemožnili jakýkoliv vstup do školy (že by znamení?). Když jsem jednoho požádal, aby ustoupil od dveří, nasadil takový výraz, který bývá často vykládán jako nepřátelské gesto (třeba jako můj zpěv). Nakonec jsem se do školy přeci jen dostal a mohl se tak začít uvolňovat učením o teorii koalic.

Kromě pokukování na kluky v punčocháčích a obtěžovaní němců, jsem se také „uvolňoval“ na Majálesu, kde jsem si však musel znovu položit jednu otázku, kterou teď položím i vám. Nevadí? Tak snad ne, beztak to bude jen další výzva bez odezvy. Takže… Baví vás, když na koncertech někdo stále vykřikuje jméno místa či akce, na které se právě nacházíte? Teda tím někým myslím frontmany kapel, jelikož diváci to často nedělají (to by ale mohla být docela legrace, kdybych při koncertu začal křičet třeba: „Ahoj Brno!“). Tak nevím, buď chtějí vystupující navázat kontakt nebo nás mají za hlupáky, kterým je neustále potřeba připomínat, kde jsou. I když i taková informace může být s přibývající nocí důležitá…

Zase o další den méně do okamžiku pravdy. Za dva týdny se strach stane skutečností a já se bojím. Bojím se zdravě, ale i opravdově. Je to zvláštní, ale stále dokola se mi teď zdá sen, ve kterém se nacpávám kaší z bezedného hrnečku. Což je příjemné jen do té doby, než mi přinesou účet. Tak snad se mi to za chvíli nebude zdát znova. Moje strachy z vlastních (ne)poznání vedou k tomu, že teď už nepoznávám vůbec nic a pletou se mi i písmkena na lkávesnici. Takže raději další neduchaplný kanec…

Vykulená setkání

Dějí se to zvláštní věci. Člověk v tričku s nápisem „Kabát“ zesměšňuje můj hudební (ne)vkus, postarší paní ve vlaku vytahuje notebook a kouká na Hvězdnou bránu, přestali prodávat mého oblíbeného tuňáka, Bartošová vyhrála TýTý, padají vlády, Evropě to sladíme, po městech pochodují náckové a světem se šíří chřipková panika (je opakem k panice ženice?). Z toho všeho často zůstávám vykuleně stát, a to i tehdy, když jsem předtím nešel…

Opětovně (ostošest) si potvrzuji, že člověk je setkán z setkání. Někteří lidé dokáží zaujmout a někteří to dokáží až tak, že se stanou součástí mého dění(čku). Jsou to ti, které uchovávám v obrazech (obrazně řečeno), jsou to ti, které potkávám možná (?) jen já, jsou to ti, které nechávám za zády bez ohlédnutí (bezohledně?) rozplynout. Šli jsme s Bublinou městem a do cesty se nám postavil muž, jehož slova umlčela ty mé. Vyprávěl zvláštní příběh o bláznovství, moudrosti, dceři, vnoučeti, hladu i nasycení. Třeba to byly jen tlachy (tlaky se nám s Bublinou zvedly určitě), ale slova dotyčný skládal, překládal a vykládal tak šikovně, že na ně nelze zapomenout. Byli jsme jimi omámeni a báli se na cokoliv zeptat, tak jsem si mlčeli. Nakonec mi dotyčný stiskl ruku, poděkoval a zmizel v davu (snad nebyl udáven). A i když jsem byl v tu chvíli o sedmdesát korun chudší, připadal jsem si nějak bohatší…

Jeden vykulený námět na povídku. Vycpavač klobouků Hans nenávidí svou matku. Především kvůli její sekané. Nikdy nepochopí, proč ji matka nosí v peněžence místo jeho fotky. Hans je tak trochu zvrhlík, např. chce při stříhání vždy sedět na houpacím koni, kvůli čemuž se také rozhodne spáchat sebevraždu skokem do řeky. Hans skočí, ale neutopí se, jelikož ho z řeky vytáhne pohledná rybářka. Ta se pak při měření a vážení do Hanse zamiluje… Přiznávám, tenhle námět má své mouchy, hlavně ten konec se mi zdá příliš sladký. Tak snad kvůli tomu nebude mít i vosy…

Vykuleně se teď překuluji a přemýšlím, jak nejlépe zakončit tuhle hlupotu. Chtěl bych napsat něco duchaplného, ale toho se mi nějak nedostává (nemluv(n)ě o tom, že se mi nedostává ani dohloupění). A duchovní koncerty na to lékem určitě nejsou, zjistil jsem totiž, že raději jiné koncerty (konce rty). Já jsem poměrně klidný kluk a nic moc divokého nevyhledávám, ale třebaže tenhle duchovní koncert divoký nebyl, jsem raději když hraje Divokej Bill… Jo a ten duchaplný konec si raději nechám na příští setkání…