Loutek floutek

Když jsem se dneska ráno probudil, měl jsem chuť sublimovat. Nevěděl jsem co to znamená, takže jsem si dané slovíčko musel najít ve slovníku. Po nalezení významu mě to pak přešlo. Co mě však nepřechází, je chuť nakreslit na dveře jedné paní doktorky obrázek kosočtverce. Doufám, že mě to brzo přejde. I když přešlý být zase nechci. Kromě přecházení mi ale spoustu věcí i dochází (teď mi došlo mléko, které má obvykle tendenci spíše utíkat).

Tak mi třeba došla ještě jedna zvířecí. Věděli jste, že had má s hadicí hádky? Došlo mi i (teda ne, že by za mnou chodilo písmenko „i“), že když mně někdo neumně ukradne rukavice, tak pak lehce poznám, kdo v tom má prsty (ty?). Dále mi došlo, že mám oči. Dvě hnědé oči. Každé na jedné straně. Nevím jak vy, ale považuji tohle rozmístění, za to nejlépe možné. A došlo i na líbání (že by kvůli očím, či čemu vlastně?) a já tak mohl přijít na to, že líbaní se dá provozovat i v čepici. Za plného provozu… mezi patry… v první třídě… prvotřídně…

Pokud bych byl přistižen při rýsování nejrozmanitějších geometrických obrazců na dveře výše zmíněné paní doktory a byl pak postižen vyhozením z mého dočasného ústavu, rýsovalo by se přede mnou nejrůznější množství stavů. Mohl bych třeba skočit pod vlak (stejně už jsem vláčen). To bych ale asi neudělal. Víte, takový skok pod vlak by určitě zničil můj dokonalý (ne)účes. No, raději skočím pro lak. Než skočit pod vlak, to bych raději zkusil dělat kachnu. Dělat kachnu by nemuselo být úplně špatný, jelikož by mě mohli v parku krmit důchodci, chodci i sedící. Prostě všichni se dělící dobrodinci. A jelikož bych byl kachna Hájek, určitě bych byl i hájen…

Dnešní hlupotný výtvor, o kterém možná ví tvor, je psán, a doufám i vámi s radostí sán, proto, aby jeden sympatický a chytrý floutek (čti já, teda jako já, ne jako vy, či ty) dokázal, že není tvorem a ani tvarem podobný dřevu loutek. Tenhle ten floutek (čti…) má totiž s loutkou společné jen nic. I když někdy cítí(m), jak někdo tahá za nitky…

Ne pře vratná

Občas (či přesčas?), když si pročítávám starší hlupoty, tak z nich mám pocit, že je napsal buď jeden hodně hodný podivín, nebo skupina hodně podivínů dělících se o jedny kalhoty. No, tohle byl jen takový postřeh na začátek. Překvapivě se mi nakonec podařilo prospat skoro celý víkend a kromě snů o mistryních světa ve vrhů koulí, které se na mě vrhaly u haly, jsem si užil dva dny naprostého klidu. Navíc jsem si docela dobře i zarýžovál (čti nacpal se rýží), a proto teď můžu dál pokračovat ve svých nepřevratných hlupotách.

Kromě rýžování jsem si i tatrankoval a přitom si všiml šimla. Ne, to je hloupost. Ve skutečnosti jsem si všiml, že na obalu tatranky je napsáno – uchovejte v suchu a chladu. Tohle to varování mě pak zarazilo ještě víc, než kdyby v mém pokoji pobíhal ten šiml, kterého bych si všiml. Ono totiž když sníte tatranku, tak v suchu určitě nebude. Vždyť jsem přece z 70 % voda. A chladný už taky nejsem, spíš (nespím) poslední dobou celý (v cele) roztávám. Tak jsem si pak říkal, jestli bych ji měl vůbec jíst. Nerad bych totiž, aby se zkazila. No, nakonec jsem ji snědl a docela dobře to snesl. Až moc dobře. Šel jsem si hned pro další…

O víkendu jsem si také uvědomil, že jsem odsouzen k tomu, abych měl rád děti. Sám se považuji za dítě, a jelikož mám rád sám sebe, tak z toho jednoduše plyne, že mám rád i děti. Mám je ale rád až potom, co se narodí, strašně moc se totiž bojím těhotných žen. Když jsem byl ještě malý (zhruba do 18), tak jsem věřil tomu, že všechny těhotné ženy snědly nějakého trpaslíka. No a mému ranému vztahu k těhulkám určitě nepomohlo ani to, že jsem viděl Vetřelce… to teprve byla převratná rána…

Rozhodnutí nutí kát se v setkáních, a proto teď zdravím všechny zdravé sestry a bratry, babičky a dědečky, otce a matky (nejen všech měst), strýce a tety (i další majitele tetovacích salónů), prostě všechny bublinové i nebublinové rodinné příslušníky a příslušnice, jimž nesluší ani nepřísluší číst tyto nepřevratné hlupoty. Snad kvůli tomuto (více)násobnému (s)dělení nenastane žádná milka (to nejemnější pokušení) ani pře, které by nebyly později vratné jako vrátné. Tohle je prostě jedna nepřevratná ne pře vratná. A tohle je konec, nebo jen koneček. Roztřepený koneček…

Zkrat(k)ovitá

Jelikož se můj spánkový deficit posledních dnů co do velikosti přibližuje našemu státnímu dluhu, rozhodl jsem se prospat celý nadcházející víkend. Před tím však v polospánku, oblečen v polo tričku, položen v polohovatelném křesle, (polo)žen, ale pohroužen v myšlenkách na elektrizující dotyky s půvabnou (Mar)celou ženou, jenž mě proženou i po dnešním až příliš večerním tréninku, a po tom lopotění se s loptou, se ještě pokusím oslnit nějakou hlupotou. I když v mém akutně aktuálním ne ležícím rozpoložení spíš (kéž bych už spal) nějakou polohlupotou. Klíží se mi zrak, takže je možný i náhlý zkrat, takže ve zkratce…

Mám rád broukající si brouky, váhající vážky, ježící se ježky, kosící se kosy, kruté krůty, bloudící velbloudy, koně s koníčky, mouchy bez mouchy, medvědy co nejen o medu vědí. A rád i zebry, i když je skoro každý den přejíždím a pošlapávám. Jen s kiwi si nejsem s to poradit, a to přesto, že jsem jich za život snědl už více než sto. Snad z toho nějaký kiwi nez(a)hořkne. Jsem to ale lama…

Jedna zkratkovitá ukázka z mé připravované autobiografie bez aut, která bude vydána posmrtně, anebo po mé smrti (podle toho k čemu dojde dříve) ve formě omalovánky. „Milovat znamená trpět, vyhnout se utrpení znamená nemilovat, ale kdo nemiluje, trpí tím, že nemiluje. Takže milovat znamená trpět, nemilovat znamená trpět a taky trpět znamená trpět. Pak je ale zvláštní tvrdit, že štěstí je milovat, protože by to znamenalo, že štěstím je trpět, což je divný, jelikož utrpení přece znamená neštěstí. Takže nakonec asi platí, že být nešťastný znamená milovat, nebo milovat a tím trpět. Nebo trpět přebytkem štěstí?“

Marně už bráním výlevům snů, a proto už pro dnešek skončím a raději skočím rovnou do objetí peřin, abych se stal jejich obětí. Doufám jen, že vám mé dnešní zkraty neroztříštily spaní, případně jakékoli jiné činnosti spojené s paní. A pánem. Tím pádem do peřin snad už ukončím tuhle tlačenku všech myšlenek, které když se zdaní nad klávesnicí, vytvoří písmenkovou tlačenici. No nic, jdu propadnou nočnímu zdání o snídani. Já totiž rád s jakýmkoli s ní dání…

Ne smyslná

Pokračuje mé zvláštní poznávací období. Dneska jsem přišel na to, že psát hlupotu s palčáky na rukou je poměrně obtížné. Taky jsem zjistil, že když v Praze mají metro, tak tam mají i metrosexuály. V Brně máme šaliny, takže tu pak jsou i nějací šalini. Zvláštní, jak nás může městská doprava klamat. A nejen tím, když jede doleva. No, konečně moje studium dostává nějaký (ne)smysl. Jako bych postoupil (sestoupil, vystoupil?) do úplně jiné sféry poznání. Sféry, která je docela i fér.

Byl bych rád, kdybych si dokázal přesně uvědomit ty zvláštní okamžiky (či oblíbenější oka mžiky), kdy se z legoisty stává egoista, kdy nás přestává bavit hraní si s vojáčky i na vojáčky a začínáme raději koukat na obnažené vojačky, okamžiky, kdy nás začínají zajímat více výstřihy než vystřihovánky. Představte si, kdybychom tohle dovedli a třeba nejen u těchhle (ne) hloupostí. To by třeba Kolumbus při objevení Baham v roce 1492 řekl: „Tak dnes skončil středověk a začíná novověk.“ Na což by se asi námořníci zeptali: „Co je středověk?" Nebo jinak. V roce 1918 by nějaký velitel v zákopech říkal svým vojákům: „Tak nám skončila 1. světová válka.“ Na což by mu asi vojáci řekli: „Jak první?“ Ještě mě tak napadá… v 60. letech by nějaký afektovaný intelektuál řekl: „Dneska začne postmoderna.“ Na což by se z davu ozval Andy Warhol, který by poprosil o to, jestli by postmoderna nemohla začít o 15 minut později kvůli tomu, aby mohl dojíst svou konzervu… Hned by ten náš svět byl o trochu zajímavější. Nebo zakonzervovanější?

Občas přemýšlím o tom, že je dobré se zamyslet. Jen tak se za sebou ohlédnou, ale bez zastavení se. Bohužel já, když se ohlédnu bez zastavení, tak to potom vždy něco přehlédnu. Třeba přede mnou stojící stavení. A pak spíše spím ve spíži. Tyhle slovíčka spolu nemají nic společného, a proto je zase dávám takhle k sobě, sobovi i sově. Tohle jsou teprve (koho rve tep?) ty správně nesvéprávné nesmysly. Okouzluje mě, jak lze pojit všechny možné paralelní slovíčkové světy i bez pojídání paralenu. A taky mě poslední dobou okouzluje jedna okouzlující monogamně zpívající atletka. No (nebo Yes?), tohle je prostě bez rozpaků moje ne smyslná hlupota. A potom, že prý mlčením vznikají naše nedorozumění…

Podob mění

Nejsem pudink. Nejsem židle. Holky nejsou jako tužka. Prvním státem, který uznal nezávislost Litvy, byl Island v roce 1991. Kant prý byl nesouměrný a Montesquieu často stonal. Tohle je výsledek mého celotýdenního učení a já tak začínám mít pocit, že je něco špatně. No a taky jsem porušil své novoroční předsevzetí o mluvení hloupostí. Kvůli tomu vám ale zase můžu dát jednu radu. Pokud chcete polichotit nějaké dívce, nezkoušejte to tak, že její uši přirovnáte k uším 30 let mrtvého existencionalistického filozofa.

Rád se učím v knihovně, protože když mi to nejde, můžu aspoň koukat po holkách. A to mi docela jde (když ujdou, či stojí za to). Nedávno jsem však koukal i na jednoho kluka. Ne, že bych změnil svou (dez)orientaci, ale ten kluk vypadal jako Bodie z Profesionálů. Bodieho jsem v dětství považoval, společně s Lukem Skywalkerem a Syslem z medvídka Pú, za největšího drsňáka. Když už jsem nakousnul (nikoho jsem však ještě nekousl) okukování lidí v knihovně, tak to teď i dojím. Viděl jsem totiž i holku, která vypadala jako nedávno zmíněná paní Čvachtová. A jelikož zbyly i nějaké drobečky… taky jsem viděl holku, která v obličeji vypadala jako chobotnice. Jen netrpěla kašlem. Nevím teda, jestli mohou chobotnice trpět kašlem, ale nenapadlo mě nic pěknějšího, co bych mohl o té holce napsat… No, raději ukázku Hajkisartu.

Tato ukázka je z mého velmi raného (chřipkového) období. Přesto, že jediný člověk, který doposud tuto malbu viděl, je moje babička, domnívám se, že dopad malby je mezinárodní. Tato známka je známkou mého okouzlení tučňáky, samozřejmě, že jako všechny mé malby nese i skryté poselství. Bohužel jsem to poselství skryl tak dokonale, že jej teď nemohu najít. Jen mě tak napadá, že asi nikdy nenajdu dívku, která by byla k obrazu mému. Nebo viděli jste někdy dívku, která by vypadala jako dva tučňáci, kteří hrají fotbal? No nic, raději pro dnešek konec všem připodobněním, uměním, měním, chobotnicím i tučňákům.

Obyčejná lítací

Mám za sebou poslední povinný (snad jsem se moc neprovinil) politologický předmět. Proto teď můžu sedět s kávou a medovníkem (že by další meditace?) v atriu a pozorovat všechno to hemžení kolem, i když nikoho s kolem jsem zatím neviděl (teď vida Vida). Když se to kolem mě tak hemží, musím přemýšlet o tom, jestli jsem součástí tohohle hemžení, nebo jestli naopak hemžení jsou části mě. Ať ta(k) či ona(k), nemuselo by to být tak hlasité. Že bych zkusil jedno písknutí? No, raději ne. Ale bylo by to fajn, kdyby lidé byli ticho, podle toho jak já pískám…

Dívky – Hájek 3:0. Taková je bilance minulého roku. Mám v tom pořád hokej, škoda jen, že to není jako hokej. Taková trestná lavice by se docela hodila (a na koho bych to měl když tak hodit?). Např. po mých nedávných pokusech o nedovolené (slovní) bránění, bych si odseděl dvě minuty a mohl to pak zkusit třeba nějak jinak. Určitě ale ne postavením mimo hru. Každopádně musím zlepšit obranu, jelikož dostávám poměrně laciné góly, i když od drahých. Ten první lednový byl po dlouhém oslabení očekáván, druhý předmájový očekáván nebyl, ale nakonec se z něj stal jen příjemně snový oka mžik, no a třetí předzimní byl po trestném střílení… Takže nakonec na tom nejsem až tak špatně. A snad mi tam letos taky nějaký spadne… třeba jen náhod(n)ou

Tahle hlupota měla být jen obyčejná, ale nějak se mi nedostává obyčejných témat. Nějak mě neopouští p(s)aní bytostných neodbytností, která teď nejsou p(s)ány v bytu ale v atriu (že by alotria?). A kvůli tomu ve mně můžete číst jako v zavřené knize. Už celkem chápu, proč v přítomnosti dívek mluvím z cesty. Či spíš z pořádné dálnice. Je to kvůli jejím (vašim) očím. Pro oči si nevidím do úst. A stále melu svých sto krá(s)t sto omletých hlupot. A z toho je pak docela i mela. Dom(d)lel jsem, takže odteďka místo svého mluvení budu raději jen tiše vychutnávat sladkou symfonii jejích konce rtů… Tohle je moje předsevzetí. A tato hlupota jen přece vzletí…

Napadlo mě totiž, že je potřeba začít dělat věci, které by mě přiblížili mým sněním (čti švédským letuškám). Takže je velmi pravděpodobný erasmácký „výlet“. Bohužel naše katedra na Švédy zapomněla, a tak teď vybírám mezi dalšími chladnými končinami, ve kterých žijí chladné dívky s končetinami, které mě obyčejně nenechávají chladným. Takže Kodaň, Bergen, Oslo (nejvíce mě zatím oslovilo) nebo Helsinky? A Nevíte odkud se nejlíp lítá do Švédska? V tomhle totiž docela lítám…

Nesmyslí(m) si

Empirickým pozorováním jsem se dopátral, že vosk nejdříve odkape a až pak vytuhne. Takže jsem se zase jednou omyl. Pořád tak raději s víčky než svíčky. Zvláštní jak stejné a přesto odlišné. No nic, případně vše. Taky se tu neobjevila žádná nadávka, a proto zvítězí mé já nadsázkové, které nemělo úplně nejlepší kurzy sázkové. Očekávejte tak plno (prázdných) nesmyslností, které si budou nesmyslit a všechno kolem hanit. I když bez Hany. Žádnou Hanu totiž neznám. Jen na Hané mám babičku. Vlastně jednu Hanu znám, ale tu bych raději hanit nechtěl, jelikož tato mnou nedotčená dotyčná je asi o dva metry (plus mínus centimetry) větší než já a to by mě pak mohla klidně, a třeba i vlídně, zranit.

Zima mě už naplno udeřila do tváře, a proto asi mám neustále červený nos. Škoda jen, že nejsem moc zábavný a neznám skoro žádné vtipy. Mohl bych totiž zkusit dělat klauna. Zima má (promiňte, že si ji tak přivlastňuji), ale i další možně nemožné výhody. Třeba všechny problémy můžu řešit s chladnou hlavou, a to přesto, že nosím ladnou čepici. Nošení čepice je další výhodou, jelikož pak máte většinou i něco pod čepicí. Například bambuli, když si čepici nasadíte naruby. Z tohohle všeho mi běhá mráz po zádech. Jen doufám, že zaběhne nějaký rekord. Možná mu pomůžu jako vodič. No, já spíše polovodič…

Dospívám a přitom si pobrukuji. Vždy jsem vyváděl podivnosti, když jsem potkal nějakou ke mně jemně svou, ale už ne mou, s nějakým ke mně němě novým jejím. Nedávno se mi to zase událo a kromě chuti přejet dotyčného, ke mně němého, autem, jsem se s danou (není to žádná Dana) situací naprosto v pohodě vyrovnal. S touhle slečnou by mi to stejně asi neklapalo (a ani nezvonilo). Byla (je) na mě moc elegantní. Třeba tvrdila, že nejpřitažlivějším synovcem strýčka Skrblíka je Bubík. To já měl vždy nejraději Ňoumu. A samozřejmě paní Čvachtovou. Sví svým…

Dnešní nesmyslnosti se na mě lepí jako na paty. A proto se teď kvůli tomu vzdálím do svého osamění, protože cítím, jak se má osa mění. Takže pokud jste Hany, běžte někoho hanit, pokud jste Mráz, běžte někomu běhat po zádech, no a pokud vás čeká zkouška z etiky, vytáhněte tikety a zkontrolujte si své sázkové kurzy. To abyste věděli, jakou máte šanci splnit tyhle nesmyslné kurzy, předměty, podměty, předsudky i přísudky… Pro dnešek (do)nesmyslil si i se…

Na dávkách

Čeština je vážně zábavná (snad krom pádů). Řekněte, kde jinde bychom mohli mít oře v hoře? No snad jenom v Blaníku. Ale tohle s tím moc nesouvisí. Vlastně tohle nesouvisí s ničím. Proto to dávám k sobě, aby chudinky slova nebyla tak sama. Už jste si asi všimli, že mé závěry jsou často ukvapené, nesmyslné, náhodné a leckdy i proti smyslu celého předcházejícího sdělení (někdy i násobení a sčítání). Takže jsem se rozhodl, že opustím všechen svůj karneval písmen a budu se držet chvíli při zemi. Jako přízemní typ. Míň nadhledu, ale bez závratí. Poslední dobou to dost přeháním a všechna má slovíčka se mi zdají laciná. Tak laciná, že bych se pod ně určitě nepodepsal. Jak být drahý a ještě se pod to umět podepsat? Dobrého (drahého) totiž rád pomálu a taky se už nechci slovičky přejídat. Nechci pěstovat nějaké slovíčkové obžerství…

Zjistil jsem, že v mém oblíbeném pekařství začali prodávat plundry. Nevím co plundra je, ale vypadá docela chutně. Bohužel jsem příliš stydlivý, abych řekl: „Dvě plundry prosím.“ Zní mi to jako nějaká hrubá nadávka. Nadále tak zůstávám závislý jen na dávkách (bez nadávek) dýňových kostek a makových koláčků. Jo a taky už bych se mohl naučit správně vyslovovat slovo „crossiant“. Tak už jenom sbohem a šáteček…

Když už jsem u jídla, stydlivosti a nadávek, tak se mi nedávno z nenadání udála zajímavá událost. Nějaká paní chtěla znát obsah mého nákupního košíku. Prý kvůli výzkumu by ráda poznala mnou oblíbené mléko, máslo a sýr. Byl jsem zaskočen její prosbou (i samotnou osobou), takže jsem nedokázal říct nic jiného než, že je pro mě nákup sýru příliš intimní záležitost na to, abych se s ní někomu svěřoval. Odpovědí jsem byl zaskočen nejen já, ale i dotyčná paní, která pak vypadala i dotčeně. Nevím, proč jsem se zase choval jako pako, vždyť to byla jen obyčejná Veselá kráva…myslím ten sýr, který teď sním, když už jsem s ním…

Znova u mě (neumně) tráví chvíle má dávka dvojakostí. Jedna část chce psát upřímné neupřímnosti a druhá zase sází na nadsázku (případně podsázku či předsázku). Jedné nezáleží na chvění působenou rezonancí slov, víček, nočních a očních linek, druhá by ale ráda byla komentováním vláčena, štvána, vysmívána a urážena. Jedna si chce nést své podivínství sama bez nakládání na ostatní, druhá by však ráda viděla, že to někdo snese s ní. A tohle dohromady už vážně nesnesu. Tak snad mi někdo vynadá, stačil by i řádek čárek, prostě něco – např. Chceš psát? Pořiď si sovu. Více čokolády! Uklouzni na ledě a následně běž na sledě! – prostě něco, abych mohl dělat, že jsem přeslechl nadávku. Tak snad se to někdo doví, kdo ví… že chci být komentován, ale sám komentovat nedovedu…

Zamrzlá řeč(iště)

Poslední dny jsou až příliš školní a já jsem tak neustále vězněn jednou ze svých tváří. Tohle psaní je v téhle chvíli jediným možným prostředkem (avšak dosti krajním) k úniku před všemi mými (ne)znalostmi a starostmi (ještě, že mě nepronásleduje žádný primátor). Budu tak muset odložit přílet sovy a pokračovat jen dalšími podivnými slovy. A to přesto, že je zima tuhá a moje řeč(iště) má tendenci zamrzat. Ještě, že jsem si na zimu udělal dostatečně tlusté slovní zásoby… (Ten sob vleze vážně všude, to asi nebude žádná padavka. Naopak je to vlastně boss – a to doslova. Či soba?)

Neustále musím řešit školu. Sebe v ní. Jí ve mně. Nestíhám proto vnímat všechna krásna (a ty tak stále krásná), která si poletují kolem. Ale vlastně mám to, co jsem chtěl (snad kromě…), tak nač si stěžovat. Jednoho jsem si však všiml, a to toho (i jí), že je pravděpodobné stávání se věcí nepravděpodobných. Je docela pravděpodobné, že lidé jednou pustí svou svobodu na svobodu, ale už méně, že toho budu svědkem. A přesto se to stane. Poprvé tak budu bytostným svědectvím toho, když se z dvou stane jeden. Snad má panika panice nezpůsobí nic horšího než toto kýčovité sdělení, že dva svolní nebudou už v dubnu volní… Zde tak skrytě blahopřeji a děkuji za důvěru.

Ještě jednou ke škole. Když jsem se dneska učil, či spíš pozoroval houslový klíč na krku půvabné slečny sedící naproti (či spíš, že jsem ji koukal do výstřihu), napadlo mě, že by bylo legrační, kdyby studenti byli tak velcí, jako kolik mají znalostí. To by každý před zkouškou strašně vyrostl. Nebo se naopak zmenšil. Třeba by vyučující zadal nějaký test a všichni studenti by se strašně zmenšili a ten vyučující by pak lezl po kolenou a říkal: „Studenti, kdepak jste?“ A kdybyste naopak chtěli vyjádřit pochvalu svému znalostítvůrci, řekli byste mou oblíbenou miminkovskou: „Já z vás rostu.“

Na Silvestra mě napadl (celý se na mě vrhnul) námět na povídku. Manželský pár se vrací z silvestrovských oslav. V květnu. Manželka najednou chytne svého manžela za nos a začne s ním kroutit proti směru hodinových ručiček… Je to zatím jen holý námět (čti nesmysl), ale usilovně už pracuji na intelektuální pointě. Nechci totiž, aby to skončilo bez ničeho. Proto tam musím dát zase Nietzscheho. Tak pro dnešek dopsal, poslední dobou trochu přebásněný, už rozmrzlý, stálé ne rozmrzelý a snad i vámi ještě neomrzený hlupotvůrce…

Slova, slova, sova

Slova? Kvůli nim sním svůj tradiční rým. Kvůli nim jsem v jistých trojúhelnících považován za pomatence a nejen tím, že se často (čas to zatím nevyřešil) motám v mezikruží. Slovo prý také dělá muže, ale stejně může znít od dam. Za to dám to své. Slova vše nepojmou, ale třeba (s)prostotu (tu jen v doprovodu rodičů), střízlivost, kýč, samozřejmost, zmatenost správnými slovy pojmout lze, i když s některými to občas i lže. To pak prý jsou slova falešná. Jestli jsou, jak to, že se s nimi nestydíme mluvit pravdu? První z posledních slovíčkových hlupot, možná naprostý vrchol a možná taky ne. Já totiž vrcholů příliš nedbám…

S holkami je to těžký, ale přesto si je chci nést sám bez dalšího překládání. Je to zvláštní, ale když nejsou Věry, hrozí vždy nějaké ne Věry. To pak u Stely si ustelu sám, zase ale ne Aleně, Radky nikdy nedávají velké rady, Karolíně (k)líně, na rtu stvořím Martu, když Anděla střílí z děla, do těla Terezy leze rez, nebo lije Julie, pro Marcely mající cely, pro Pavlu na pavlač, s Martinou nebo jen Tinou, možná s jinou miLenkou, s ladnou Ladou sladnou hany Hany i Markétin marketing, s plánem Anety se pojí přitažlivost planety, Štěpánky štěpí pány, jejíž věty hledají Květy, Růženy nebo Boženy jsou ty pravé ženy, když už Kláry zabral malátný Chinaski, Evy raději Adamy a i Ema má má mísu… Nakonec se nám všechny stejně zrcadlí v peřeji peřin, a když budeme prostí čárek, slova nejen sní, ale i zní… No, může toho být hodně, když se ke mně nechovají hodně. Asi nejsem hodný… toho (jí?).

Já nejsem blázen, možná jen zlehčovatel slov. Někde jsem četl, že prý moudrý blázen zná své meze. To pak jsem asi pořádný mezek. Všechno je to spletité (i po letech), protože se snažím hrát moudrého, který si hraje na blázna, který předstírá, že je blázen hrající si na moudrého, ale že není blázen, který by si na moudrého jen hrál. Jste z toho moudří? Já jsem z toho blázen… A teď vám slibuji (v tom si doslova libuji), že když budu užívat slova příště, bude u toho sova, protože soba už jsme myslím měli…

Zničeno nic

Konec světa nenastal, mimozemšťané nikde nepřistáli, nezačala třetí světová a ani první vesmírná, nezhroutila se počítačová síť a ani lidi nezačali chytat do sítí. Prostě zase nic, snad příští rok. Stejně jsem rád, že konec světa nenastal. Stále totiž netuším, co by měl obyčejný člověk jako já v takovém případě dělat. Nevíte o něčem? Jedna věc se ale mění. Ode dneška začínám všechny své hlupoty psát v čepici, kvůli tomu, aby mi nepadaly vlasy do očí. Snad vám to nebude vadit.

Nemám moc rád leden (v lednu blednu), protože se znova stávám sběračem písmenek, lovec bodů, prodejce myšlenek, nákupčí kreditů. Navíc letos trpím permanentní kocovinou (je opak kocoviny psina?) působenou myšlenkami na to (i tebe), že mi letos poměrně vážně hrozí prodloužení jména o dvě bezvýznamná, ale o to více očekávaná, písmenka. Pokud by se mi to náhodou podařilo, tak jen doufám, že se nestanu ještě víc nafoukaný, než jsem teď. Na tuhle nafoukanost by asi ani Activia nestačila…

Kromě čekání na písmenka mě znova čeká další konfrontace se samotou, další partnerství s realitou, hledání pochybné vnitřní svobody, stále budu zabíjet nudu myšlenkami a myšlenky nudou (tak či onak brzy budou mrtvé obě), budu přemýšlet o tom kým jsem, či kým bych měl být, před všemi budu skrývat svůj cit, ať nikdo neví, že je tady a stále živ, ale přesto budu utíkat v samotě k ostatním a pak s ostatními k samotě. A i když to bude občas těžký, stále to budu někam nosit, nakládat, vykládat, rovnat, přenášet a poponášet. No a nakonec si opět všichni dáme tiramisu…

U mě tak letos nečekejte žádné umně sepsané myšlenky, jen další hlupoty, ve kterých se dopouští (možná i do pralesů), samozřejmě jejich velmi sympatický autor, neskutečných skutečností. Prostě to bude dále hustý. Tak hustý, že několik lžiček (i pravdiček) by v tom stálo po dobu až několika dní. Snad v tom nebude žádný háček, i když háček by v tom stál asi taky, a nepodaří se vám mě prohlédnout. Nechci totiž být už v lednu prohlédnut…