Vypadá to, že si scházím. Sám sobě i dalším sobům. Nesobecky losuji další slovo. Jsem z toho jelen. Jako kdejaká ovce, která si žije jako prase v žitě. Žít tě chci však vidět, protože jinak budu včera, jako jsem zítra, když byl jsem dnes. Tak trochu zmoklý pes, který po nikom neštěká. Tak proč ho hanit? Není to totiž můj koníček, cenit darované zuby. Nejsem nyní na koni ani na voze, protože začínám psát o koze. Koza. Dvakrát prý nestoupíš do stejné hříčky. Ale i tak nesu zodpovědnost za všechno, co jsem kdy ochočil. Takové menší jazykové cvičení, poněvadž potřebuji trochu utřídit myšlenky. Nějak se mi nedaří udržovat je v patřičných přihrádkách. Raději při či hrátky? Událo se toho spousta, ale toho psaného se hlupotám nedostalo. Přesněji, napsáno bylo nic. Nula hlupot. Dvakrát jsem to počítal…
Vlastně bych měl mít radost. Měl jsem čas psát věci, jež jsou prý považovány za nutnost. Třeba daňová přiznání. Přiznávám, že tomu vůbec nerozumím! Snad za načasování svých činností nebudu platit příliš vysokou daň. Kromě toho jsem dostal ve škole funkci jakéhosi metodika, což mě nutí (nudí?) psát koncepci školy v oblastí Pécé. Stává se snad ze mě (voda, vzduch) plně funkční funkcionář? Vysloužil jsem si alespoň svou vlastní třídu na příští školní rok. I když bych radši kuřátko za to. Takže nyní chodím po škole a vybírám si žáky, kterým bych byl třídní. Snad ne nepřítel. Kolegové mi však vysvětlili, že to takhle nefunguje. Takže kdoví, co bude mé? Prý 4. Bé. Zase nějaké ovce. Alespoň nadané. Sví ke svému. Řekl by pan docent, jež chce, abych si přidal nějaké to písmenko za jméno. Zatím si tam kreslím prasátko. Případně srdce s jménem Modrooké. Ty písmenka mi prý umetou cestu. Tak nevím, snad se mnou nezametou…
Za metou se však nehoním. V podstatě jsem rád, že se nemusím točit na místě dokola, jako pes, který pronásleduje vlastní ocas. Doba si však žádá netradično. Co tak, abych držel hladovku za Ukrajinu? Třeba by mi Putin (Put In?) nabídl křidýlko. Něco je možná ve vzduchu. Možná proto mi můj žák přinesl referát o koncích světa. Od Mayů, přes Nostradáma až k Y2K. Řeknu vám, nějaké májovky jsem četl a o konci světa tam nic nebylo. Pokud se tedy nemýlím hi hi hi… Nostradáma pak považuji za člověka, jež měl nos na drama a Y2K si už moc nevybavuji. Prý něco s počítači, ale s tím už se dnes nepočítá. Žádný řád není neřád. Hned je člověk klidnější. Jsem živý! A to je docela povzbudivá informace. Zvláště, když vám mají vrátit daně…
Nejsem sběratelem přebytečných mincí. Sbírám pocity. Hlavně po ránu. Nejdu s hlavní pro ránu. Jen s prokřehlými prsty sleduji páru, jež stoupá z každých, nejen z cizích úst. A pak nadšeně pobíhám naskytnuvším se světem. Tahle radost je prý černá ovce všech citů. Zase nějaká skácelovina. Zase jsem do toho vstoupil. Lze mít rád světlo, když nám příliš intenzivně svítí do očí? Často se má slova míjí účinkem. Já je myji a pak utírám ručníkem. Úmyslem? Tím se významy mění v neznělost. Chtěl bych opatrovat vše, co si zahrává s mými stíny, jelikož píši-li o světlu, myslím tím přítomnost. Nějaká mysl je tady, neboť jen ta ukazuje směrem, jemuž jsem se nepatřičně vzdálil. Pokud nechápete mou metaforu, zkuste si to najít na nějakém fóru, nebo v tváři knize, páč tam je prý všechno. Já se budu nadále krčit v hlupotách. Abyste chápali minulé řádky, jsou o mém zanedbávání se zde. Tak a ztratil jsem pointu. Snad leží v jiných přihrádkách…
