U rázová

V sedě se nyní snažím ustát úraz. Možná budu muset použít i nějakou tu berličku, ale přesto doufám, že nade mnou nikdo nezlomí (francouzskou) hůl. Pokulhávám. V životě i v hlupotách. Během (spíše posedem a polehem) rekonvalescence mám alespoň čas na vzdělávání, takže už třeba vím, že při kyberšikaně vás nemlátí roboti. Zajímavé zjištění. Ale ne tak zajímavé jako Džinové. Abyste chápali, šel jsem kolem jednoho obchodu v Brně, kde měli „Džinové akce.“ Doufám, že ji tam budou mít i po mém uzdravení. Nějaký ten Džin by se mi určitě hodil. Nebo by mě bodl?

Vše se strašně moc rychle mění. A mít moc je nám málo. Asi proto hledáme míry ve válce. Jsou to ale vály. Od prvních kaněk ve školním sešitě po poslední bity na blogu. Od ukládání plyšáků ke spánku, k ukládání počítačů ke spánku. Od Ema měla mísu, k Ema chytá druhou mízu. Děje se tohle náhodně? A máme ještě naději, změnit něco na ději? Četl jsem článek o nahodilém charakteru vesmíru. Prý, že se všechno v našem životě děje čistou náhodou. No nevím, třeba dnešní oběd mi téměř určitě připravovala Bublina. Co tím vším chci říct? Chci tím říct, že nevím co napsat… Dál hledám kámen úrazu…

Krátce dveřejná

Asi začínám být trochu přepracovaný. Nebo předpracovaný? Možná jen lehce přetažený. Jak jinak si vysvětlit nedávný sen o Eltonu Johnovi. Sen, ve kterém jsem s ním hrál hokej, a ve kterém jsem se mu musel neustále omlouvat za to, že mám menší branku. Jak si mám tohle vykládat? No, raději bych to neměl nikomu vykládat. Asi proto to píšu. Chápete? Tápete? Taky se bojím o svou budoucnost na fakultě. Měli jsme ples, a jelikož jsem člověk, který zařizoval jeho hudební stránku, tak mám jisté obavy, jak vedení přijme opileckou eskapádu Xaviera Baumaxi…

Hodně se teď s tím setkávám. Nebo si toho víc všímám. Nebo prostě chodím více dveřmi. Každopádně jsem v poslední době častokráte viděl nápis „Zavírejte dveře“ na dveřích. Zajímavé na tom je, že to bylo napsáno na dveřích otevřených. A to je problém, jelikož na takových to dveřích ten nápis nebyl vidět. Uviděli jste ho, až když jste ty dveře zavřeli. Tak si říkám, nemělo by to být naopak? Neměl by ten nápis být viditelný tehdy, když dveře zavřené nejsou? Protože jinak je nápis (vyjma malé prevence) úplně zbytečný. Je to stejné, jako kdybych teď napsal: Tuto hlupotu raději ani nečtěte…

Pokud ještě čtete, tak vězte, že jsem byl zase navštívit rodiče Bubliny (čtěte semeniště zla). A stalo se něco, co otřáslo mými hodnotovými štafličkami. Bublinin tatínek mi nabídl tykání. V takových oka mžicích závidím počítačům klávesu „help“. Škoda, že i naše životy nemají takovouhle klávesu (jakou bych asi dostal radu?). No, ještě že máme alkohol, který vše vždy vyřeší. Takže tykání se nás zatím netýká (tatínek na to zapomněl). Když už jsem u těch kláves. Asi teď zmáčknu „print“ a půjdu se tisknout k Bublině. A tuhle hlupotu vážně raději nečtěte…