Hájkovy patálie

Kdysi jsem býval vážně drsný (nebo jsem si to alespoň myslel), ale teď už jsem asi zneváženě zhebnul (nebo si to alespoň myslím). Jen si to projeďte se mnou, kolik drsných lidí má povlečení s panenkami, v baťohu pana Snoopyho s panem Hrošíkem, tričko s tasmánským čertem a Pacmanem, a na poličce maňásky s panem Tučňákem? A to už radši nepíšu nic o tom, že se mi dneska zdál sen o vydrách. No, dojel jsem. Kdybych alespoň dokázal být nad věcí, takhle jsem spíš pod ní, přinejlepším vedle ní…

Právě mi po pokoji poletují dvě berušky. Tak přemýšlím: „Je to snad nějaké znamení?“ No, na to se těžko odpovídá… Spíš mi ty dvě létající (ne)múzy narušují už tak narušený proud koncentrace a tok myšlenek. A hrozí z toku myšlenek otok? Asi to raději otočím, chtěl jsem psát o bakalářce, ale raději napíšu něco o mimech. Jsem totiž mimo z berušek. A mimo jsem i z mimů, jelikož je nechápu. No, šli byste na piknik s bíle nalíčeným obličejem a v přiléhavém černém oblečku? Lépe asi bude, když od mimů přejdeme k miminům. Minimálně nebudu tak mimo…

Zjistil jsem totiž, že malé děti mají pozoruhodný vztah k filozofii. Už po narození se u nich projevuje filozofické cítění, takže když se jim pokoušíte vysvětlit Kiergaarda, většinou se hned rozpláčou. Zajímavější to však s nimi je, když už dokáží mluvit. Samozřejmě ještě nemají takovou slovní zásobu, takže když řeknou „Hegel“, tak tím ve skutečnosti myslí dialektickou epistemologii. Zcela filozoficky vyspělé jsou děti zhruba v pěti letech, kdy už s mluvením nemají problém. Jen občas říkají hermeneutika, když myslí heuristiku…

Přišel jsem na to, že největším trápením v mém životě je to, že nejsem někým jiným. S takovým zjištěním se mi moc dobře neusínalo, pak jsem však z postelového prostoru odstranil všechny rušivé vlivy – čokoládu, počítač a Kafku – a najednou bylo vše zase v obvyklém (ne)pořádku. Takže jen další Hájkova patálie. No nic, jdu se najíst, jelikož trpím nedostatkem spánku…

Pro(b)dělá

Další probdělá noc, další mávnutí do tmy, další sebeklam z blouznění, další půvaby z pokušení, další přemýšlení o hlouposti Trojanů. Na co by jim sakra byl tak velký dřevěný kůň? Další pokus vymyslet nový způsob cestování. Co se zkusit zabalit a nechat se někam poslat jako balík? Vždyť už stejně jsem takový balík. I když je taky pravda, že zabalit prozatím nic nehodlám… vlastně hodlám zabalit tuhle hlupotu, a to přesto, že se mi v hlavě zrovna rojí spousta myšlenek. Nechci je ale zbytečně zatěžovat slovy. Abych zas něco nep(r)odělal. Sám bych nevěřil jak je možné se tolikrát za den převléct do nálad, tolikrát poslat svědomí do nevědomí…

Zapsaná dění

Pohled nutí k podlehnutí. Takže podlehnu ti? To je jen takové malé ohlednutí k předešlé hlupotě, které je tu proto, že mě Bublina poslala k vodě. Ne, že by mě už nechtěla (doufám), jen mě takhle poslala do sprchy. Takže, kdo komu podléhá? Kromě podléhání, lehání i vstávání se stává, že se vrhám do studia, a proto mi nějak chybí odvaha psát hlupoty. Je zvláštní, že i když vím kam chci, nevím kudy. Možná vážně platí, že přemýšlení je psaní a psaní je jen zapisování. Takže další zapisování dění(čku)…

Je docela fajn být chválený za své dílo. Já osobně jsem chválen rád a rád se i chválím. Někdy se z chvály (ne) naschvál i válím. Teď jsem to na vás vyvalil, ale snad stále vnímáte. Uvažoval jsem o tom, že pokud jste předcházení (předbíhání) svým dílem, nic to ještě neznamená. Nakonec totiž všichni chválení, nechváleni, hanění, pracující i nic nedělající skončí stejně. Teda stejně mrtvě. Jasně, ti hodně chválení „všehomožného“ tvůrci přežívají v cizích myslích, ale stejně si myslím, že i takový Shakespeare by byl raději živý. No a já právě naživo zapomněl pointu, což je asi dáno tím, že mě mé dílo nepředchází, ale spíše za mnou jen zůstává…

Při svých hudebních dobrodružstvích (právě přemýšlím nad svou vlastní písní, a taky nad jednou plísní) jsem přišel na jednu pozoruhodnou věc. Přeberte si to se mnou, struna je natažená na kytaře, blána na bubnu, žíně na smyčci, počítač i Bublinin klavír jsou pod proudem. Neplyne tak z toho, že všechna hudba vychází z jistého napětí? Případně vzniká pod tlakem, když se užije dechových nástrojů. Přebral jsem si to už několikrát a stále docházím k tomu jednomu, tak snad jste na tom stejně. Ale abyste zas nepřebrali…

Někdy by člověk (a ani já) neřekl, že se sami před sebou kolikrát tváříme zcela jinak, než jak náš odraz napovídá. Po usilovném pátrání jsem konečně vypátral autorku básníčkových dohloupění, kvůli kterým je často nejhodnotnějším obsahem dění(čkových) zápisů, jejích komentování. Chtěl jsem za to autora hanit, ale jelikož se autorka z vlastní přirozenosti Haní docela dobře sama, neudělám to. Jsem už prostě takový dobrák. Jen teď zase nevím, zapisuju nebo přemýšlím?

Spontánní podlehnutí

Když jsem minulý týden jednou čekal na trolejbus, přiřítila se k zastávce skupinka dětí školkou (ne)povinných. A jelikož byla venku docela zima, poradila paní učitelka klepoucím se dětem, aby začaly poskakovat. Ty samozřejmě poslechly a tím zahájily velice podmanivé způsoby pohybování se. Tak podmanivé, že jsem jim podlehl i já, nad čímž se ale pozastavil (což je na zastávce asi normální) nejeden spolučekající. Tak si říkám, že čím jsme starší, tím více ztrácíme svou spontánnost. Já nevyjímaje. Jak to, že už ve mně nevzbudí úžas velký pes, zrzavá holka nebo modré auto? Vlastně vzbudí, ale chápe snad, co jsem tím chtěl napsat. Prostě lidé se často tváří až moc vážně, což k váženosti podle mě nevede… Teda jestli jo, tak asi budu muset zvážit svá vlastní projevování se…

Stávají se divné věci. Například s jedním mým kamarádem. Jak je možné, že je vždy a všude přede mnou? Při nastupování do vlaku, do autobusu, do šaliny, ve školních úspěších… a co je nejpodivnější, že je přede mnou i tehdy, když až po mně vchází do otáčivých dveří. O tomhle jsem ale psát nechtěl. Stala se mi totiž další veselá sprchová příhoda. Už se mi několikrát stalo, že jsem zapomněl na pokoji ručník a pak se musel nepříjemně mokrý vracet na pokoj. Taky se mi stalo, že jsem zapomněl klíče (bez přítomnosti spolubydlícího) a musel jít na vrátnici. Včera jsem to ale poprvé spojil dohromady, takže jsem šel mokrý v trenýrkách (ještě, že zrovna v těch slušivějších) na vrátnici pro klíče. A to zrovna v době, kdy se po chodbě potulovalo docela dost pohledných studentek. Kvůli tomu jsem však přišel na to, že pravou zkouškou vyzrálosti není věk, ale to, jak zareagujete, když se procházíte v trenýrkách po chodbě a v ruce držíte sprchový gel a Head & Shoulders… (pokud používáte Fructis, tak to samozřejmě neplatí)

Jak to, že existují light verze jogurtů, koly, či sýrů, ale neexistují žádné jejich heavy varianty? Zvláštní. Občas přemýšlím o tom, proč přemýšlím… Teda přemýšlím o takovýhle divnostech. Nakonec v tom nalézám, nacházím a možná jen najímám, že jsem tak trochu podivný. Ale zároveň si zase myslím, že nemyslím zbytečně. Vím, že jsem trochu smolař, že jsem podivně intelektuálně orientovaný, že jsem nešikovný a hlavně dobře vím, že kvůli tomu často působím dost nepatřičně. A když se k tomu navíc přidá i nějaké to slovní hříčkování a přesmyčkování, vyjde z toho vždy jen takováhle hlupota. Jasně, chci být zábavný, ale když se kromě toho podaří ještě něco navíc, tak je to jen dobře. To mi však poslední dobou moc nejde. Jako bych postrádal tu výše i níže zmíněnou spontánnost. Ale i když ji postrádám, další post rád dám. No nic, to je zatím vše, protože musím (chci) za tou, jejíž pohled nutí k podlehnutí…

Ješitná

Pro „pochopení“ některých mých hlupot je, především kvůli množství vysoce osobních narážek, potřeba důvěrná znalost mého života (podle některých známých ale tuto znalost postrádám i já sám). Téměř všechny moje hlupoty jsou autobiografické, ale tak přehnaně a zkresleně, že mi připadají jako fikce. Proto asi leckdy sám netuším oč se jedná. Tuším však, že se pozvolna stávám objektem hodnocení, z čehož jsem upřímně překvapen a možná i zděšen. Mám rád legraci z sama sebe, ale zároveň se někde uvnitř mě začíná probouzet mé ješitné já… Takže dnes trochu ješitně.

Lidé jsou podle mě setkáni z setkáních. Pro mě jsou některá setkání tak inspirativní, že se stávají námětem na povídku. Můj dnešní námět se jmenuje „Gore“ a pojednává o filmovém kritikovi Lennym Gorovi. Ten vydává časopis věnovaný novým talentům, počtem výtisků se sice časopis omezuje na Lennyho matku, ale jeho dopad je mezinárodní. Lenny se také bláznivě zamiluje do tasmánského čerta Taze. Až po třech letech zjistí, že se jedná pouze o fiktivní postavu. Navíc animovanou. Lenny začíná prožívat jednu absurditu za druhou (např. nosí boty se zesílenými podrážkami, ale kupodivu je v nich o deset centimetrů menší). Nakonec vše dopadne dobře a Lenny po nárazu do prosklených dveří objeví nový smysl života… na který jsem ale ještě nepřišel. No jo, zas ta myšLenka…

Poslední dobou se poměrně snadno dostávám do shonu. A v něm se někdy setkávám s takovými věcmi, že se až nestačím divit. Mám teď za sebou zajímavý rozhovor, týkající se mého případného zapojení do jednoho studentského prosazování (se). Na mé dotazy jsem se však dočkal jen kusých odpovědí. Nejkratší odpověď zněla „ne“, což by nebylo tak špatné, kdyby alespoň některá z těch delších odpovědí byla o něco obsažnější než „ano“. Pro mé prosazování se tak bude nadále sloužit jen tenhle virtuální prostor, prostůrek, prostůreček. Uvozovky si když tak doplňte sami…

Pořád mi něco nehraje. A ani nastavení volume naplno doprava nepomáhá. Spíš mě to ještě více namáhá. Možná i víc než, když se stávám tím pouhým objektem hodnocení, podmětem k diskusi, předmětem vyjádření, či cílem připomínek. To jsem pak zároveň tvůrcem, aktérem i pozorovatelem své vlastní ješitnosti. Ješitnosti, která se částečně projevuje i v dnešní hlupotě. No nic, to je pro dnešek od protivně nemluvného a nevyspaného hlupot tvůrce vše…

Stále ba(r)vený

Pokud náhodou ztratíte hlavu, nemusí to být úplně špatný, jelikož se pak můžete třeba bezhlavě zamilovat… Sepsání této skutečnosti je už pod mojí, sice nízkou, ale přesto úrovní, protože nepochází z mé hlavy, ale z hlavy jedné kolegyně. Teď se za to červenám, ale na druhou stranu to do mých tradičních (ne)smyslností docela dobře zapadá. Tak snad to i brzo zapadne. A i když se zrovna červenám, doufám, že se dnes ještě nějak jinak vybarvím… Teda nezdá se vám tenhle úvod trochu postavený na hlavu?

Zase něco, co se týká osobní dopravy. Dnes dost osobně. Když jsem jel ve čtvrtek domů, tak se nějaký nebožák rozhodl stát nebožtíkem a u Vyškova skočil pod vlak. To zapříčinilo velmi dlouhé zpoždění, které však i umožnilo okouknout spolucestující v kupé. Takže spolukupující? Je zábavné sledovat, jak si lidé v takových situacích žijí své mikrosvěty. Jeden sympatický chlapec si čte, občas pokukuje kolem sebe a přitom se stále přitrouble usmívá (no jo, já), jedná slečna, které si čte a stále se mračí, postarší pán, který nadává jak divý a přitom se diví, dva (asi) Italové, přičemž jeden vypadá jako Mona Lisa a druhý se neustále potrouble usmívá (ten mi je sympatický, protože mi mě připomíná). Prostě směsice dosti nesměsitelná. Když jsem v 1 ráno konečně dorazil domů, o 4 hodiny později než obvykle, byl jsem nejen zbarven únavou, ale i o další zápisu chtivý zážitek bohatší.

Čas vrátit nejde, proto se asi neustále vracím já. Vracím se k přemítání o svých (ne)schopnostech. Stále nic neznám, ač mám o všem vědomí, stále nejsem stranický, i když stále zastáncem všech stran. I těch nejkrajnějších. Těch jižních? Stále nikoho nevedu, a přesto si stále vedu dobře, stále v mezipatrech uvězněn v hřejivých i chladivých dotecích, přičemž obé, hřejivé i chladivé jsou libé. Shledávám v tom podobu nepodobnou pouštím, ve kterých se dopouštím čehokoliv a přitom si pouštím cokoliv. No, je mi skvěle, jelikož jsem celý a vyba(r)ven k běhu věcí…

Nejspíš opět nic nechápete, ale nebojte, to je obvyklé (už jste navyklí?). Se mnou je to stejné jako s tygry. S tygry totiž taky musíte číst mezi řádky. Nebo mezi pruhy? Sám nevím, a proto dávám jen takové rady, o nichž spolehlivě vím, že se jimi nebude nikdo řídit. Že by se z vypravěče stával tlumočník? Je to více než možné. A ne, že ne. Žene mě totiž naše společně nepojmenovatelné hledění. Hladění? Prostě jsem vším bublinovým děním laděn i ba(r)ven. Jo a ten dnešní bezhlavý začátek… hoďte za hlavu.

Opožděná

Nechci, co musím, a co musím, nesmím, co chci, se ve mně sváří s tím, co nechci. Po podivném úvodu raději další hlupota. Tahle dnešní je dosti opožděna, jelikož jsem ji chtěl napsat už v neděli, pak v pondělí, i v úterý, ve středu, no a nakonec ji píšu ve čtvrtek. Opoždění však přineslo i pár nových zkušeností. Například jsem v neděli zjistil, že v čím větší posteli spíte, tím je větší šance, že z ní (s ní) spadnete. Teď už ale opevněn ve své malé a útulné postýlce, snad už konečně dopíšu tuhle opožděnou hlupotu… (jo a nezpívejte si po ránu „Baby one day you will wake up dead“, když přitom koukáte na svou dívku…)

Objevuji u sebe další nový (ne)smysl. Teďka hudební. Po zvládnutí hraní na dřívka a hraní na triangl (na ten však jen při pekelném soustředění), jsem postoupil do úplně jiných sfér a férově si to začínám rozdávat s klavírem. Můj repertoár se skládá z takových osvědčených hitů jako jsou Ovčáci čtveráci, Kočka leze dírou a vrcholem je zatím písnička Petře, Petříčku. Při jejím hraní mám ovšem někdy pocit, že se dopouštím malého hudebního kanibalismu. Celkově však cítím, že se stávám kulturnějším člověkem, a to nejen tím, že jím Activiu s bifidus activ. I když je také pravda, že stále ještě nevím, jestli hraju já na klavír, nebo jestli hraje on na mě…

Dočkali jste se tu už všeho myslitelného a dokonce i tří nesmyslností. Teď mi to připadá jako, že si v něčem scházím, jako bych byl spoután pouty (je to proto, protože jsem byl dříve nespoutaný?) a přesto, že chci psát, myšlenky mi letí do všech stran a prázdná slova míří k vám. Já už ani svá slova neslyším a ztrácím se ve vší tvé bezprostřední blízkosti. Myslím, že mé sebeprosazování se je tuze dobrá věc, ale časem nudí jak stále dokola hraná písnička. I svou nesmyslnost na níž, přiznávám, tolik zakládám, vyměním s radostí za tvrdý střet s realitou, jež dokáže vzbudit až posvátnou úctu v hlupácích a moudré často klame lživým zdáním… A co bude se mnou, když za veškerou svou znalost vděčím náhlým náhodám?