Oblažená prázdna

Nedobrovolně jsem se stal pánem domu a konečně se tak dá říct, že jsem se osamostatnil. Či spíš, že jsem byl osamocen. A zatím docela dobrý. Teda pokud nebudu počítat spálené maso, rozbité toaletní prkénko (ani se neptejte), nebo zapomnění na prášek při praní. Tak jsem se vrhnul do samostatného žití a nějak mi chybí odvaha o tom psát. Nechci totiž, aby se to převrhlo. Ale až teď mi dochází, jak silné je mé pnutí směrem k domovu…

Pnutí nutí k rozhodnutí. Než to ale rozhodnu, tak se trochu zhlupotím. V sobotu začíná Rock for People a z toho plyne, že se na chvíli přesune mé bytí do Hradce Králové. Letos však bez tradičního spolunocležníka Máry, který bude tou dobou v Anglii (paradoxní je, že jeho nejoblíbenější britská kapela bude v tu samou dobu v Čechách). A jelikož nikomu dalšímu z mých bližníků se do Hradce nechce, budu muset všechnu tu nálož (ne)všemožných zvuků proposlouchat a proposkákat sám. Pokud se tam ale někdo chystáte a pokud byste mě tam náhodou potkali, tak vám slibuju, že vám živě provedu nějakou hlupotu...

Vlastním rozhodnutím (mně tolik nevlastním) se stávám jiným. Mám pocit, že obvyklý veselý nadhled i podhled nahradil ironický úškleb. Ale sám nevím, nemám o tom totiž přehled. Vím však, že lékem všech mých podobných stavů je jedna zpívající atletka, jejíž pohled nutí k podlehnutí, a která dokáže být krásnou, vřelou a vnímavou bytostí, i když napodobuje slona. A i když ji často znevažují, tak si ji i vážím a považuji. A považuju si i každého, kdo investuje čas k čtení mých (vý)tvorů… Především takovýchhle prázdných…

Přetažená protáhnutí

Trochu se bojím, že se začnou měnit čtenáři/ky hlupot (pokud teda jsou). Také je divné psát o čtenářích/kách hlupot, když pro ně (vás) zrovna píšu. A nečtenáři, nečtenářky (nečte nářky?) a ostatní genderové nářky si to jen stěží přečtou. Navíc by se tím stali čtenáři (ne že by se z holek měli stát kluci). To je asi zbytečný psát, tak zas nevím proč to píšu. Ale zpátky k obavám, aby bylo po obavách, teda tajnostech. Možná je to trochu škoda, protože to vůbec není tak zajímavé, jak vypadalo, že by mohlo. Ale abych to zbytečně neprotahoval. Jedná se o to, že když do googlu napíšete „brutální sex s nemocnými zvířaty“ první stránka, která se objeví, jsou hlupoty. To je vše. Však jsem říkal, že to není moc zajímavé…

Jsem nějaký přetažený, něco jsem si natáhl, potřeboval bych něco konečně dotáhnout a za chvíli se zase někam potáhnu, i když bych se potřeboval spíše natáhnout. Ale abych to zas zbytečně nenatahoval, prostě mám pocit, že se to všechno se mnou nějak táhne. Třeba myšlenka o pohádkách v polygamii. Myslím si, že pokud by byla společnost polygamní, byl by problém s délkou některých pohádek. Princ by totiž musel zachraňovat více princezen, a takové zachraňování by se pěkně protáhlo. No, nebo by vznikala pokračování. Takže už asi chápu, proč vznikla Arabela dvojka. Nevím proč, ale trojku si s Arabelou představit nedovedu…

Jeden přetažený nepolygamní a nepohádkový námět na pohádku. Ctihodný nacpavač klobouků Bert je rozladěn svou nezralou manželkou. Neustále mu totiž potápí loďky ve vaně. Proto Bert ženu opustí a rozhodne se vstoupit do vysoké politiky. Ta nízká je v té době obsazena. Bert srší nápady, avšak jeho reformu justice zhatí nedostatek financí. A také platná ústava. Bert tak opouští i politiku, a protože chce být nadále prospěšný lidstvu, otevře si tetovací salón. Také se vrací ke své ženě, jelikož pochopí, že pro něj byla nepřetržitou inspirací po celých devět hodin jejich předchozího manželství…

Protože i já chci být prospěšný, či alespoň pro směšný, raději se půjdu natáhnou a nebudu už tuhle hlupotu zbytečně natahovat. A to ani přesto, že dnešní myšlenky jsou jen takové radosti z blbostí. V koncích jsem si konečně potvrdil, že psaní a následné čtení je vskutku dobrým prostředkem pro uchránění se před všemožným přetažením, a že ním se lze ubránit fakticky čemukoliv. A ne-že-ním-se. A ani nebudu. To jen tak na okraj, i když na konec…

Pro měny

Když jsem teď v Brně viděl sochu jménem „Banán a mandarinka“, uvědomil jsem si, že nejspíš nikdy nebudu umělcem. Nikdy totiž nevymyslím nic tak úžasného, jako je banán (Mandarinka tak úžasná zase není). Když si to přeberu, tak na sochařině stavět nemůžu, v malovaní jsem se moc nevybarvil, mé kroky nevedou ke stepu, balet by byl spíš úlet, ve zpívání neprospívám, na hudebních nástrojích mi vždy něco nehrálo (do klavíru už ale nefoukám), loutkohercem nebudu, jelikož netahám za nitky (navíc jsem sám dřevák), jak bych mohl být veršotepec, když si nenahmatám tep, a tohle všeho sepsaní, ukazuje mé problémy se psaním…

I když výše stojí, že jsem se v malování nevybarvil, neznamená to, že ve svém dění(čku) nebudu publikovat své malůvky. Kde jinde bych si také mohl své schopnosti malovat růžově? Stejně, když už mé hlupoty pročítáte delší dobu, víte, že mé závěry, uzávěry i předzávěry jsou často unáhlené, absurdní, nahodilé a leckdy proti smyslu předcházejících vět (o předcházejích písmenkách nemluvně). Takže nic proti ničemu. To je strašné, jak se člověk občas zakecá. Ale dost bylo zákeců, takže další ukázka Hajkisartu…

Tato tajuplná malba se jmenuje Mona Bublina a vychází ze snahy, neustále si utahovat ze své dívky. Poselstvím této malby je úvaha o kráse. "Krása je dobrá, krása je pravdivá, krása je též nutností a pokud tomu tak není, můžete si být jistí, že to krása není, i když nepromokavé to stále být může…" Tak snad chápete. Jen doufám, že Bublina má (no jo, Bublina má) neustálá utahování si utáhne a nevyběhne kvůli tomu se mnou. I když minulý týden jsme spolu vybíhali docela často. To jsem se zase doběhnul… ale Bublinu předběhnu, to zas jo…

Kvůli tomu, že jsem viděl banán, jsem se chtěl pro měnu, udělat vlastní uměleckou proměnu. Víte tyhle měny… já teda nejdu moc po penězích (nemám na tu moc), ale souhlasím s názorem, že mít peníze je lepší než chudoba. Minimálně z finančních důvodů. Ale zase mít peníze není vše, taky je třeba fajn, mít se kde mýt. No nic, jdu do sprchy… Dodatek – Když jsem se šel mýt, zapomněl jsem si na pokoji mýdlo a je zvláštní, že jsem byl stejně namydlený. To abych příště udělal nějaký mejdlo…

Projevy jinakosti

Po pondělní divoké hlupotové oslavě, která vyvrcholila mým usnutím nad učebnicí filozofie, se opět hlásím. Dnes však píšu hlupotu na Bublinině počítači (nebylo zbytí, tak jsem zmizel z bytu), tak snad to bude stejně dobrý (když tak čti špatný) jako obvykle. Neobvykle jsem teď ale smutný, jelikož velké množství mých spolužáku, kteří si prodloužili jméno o dvě písmenka, mne utvrzují v přesvědčení, že jsem na zvláštním seznamu osob s nedokončeným vzděláním. Nestěžuju si... mám prostě své jinakosti...

Přišel jsem na zvláštní věc. Či souvislost. Sám nevím jak to pojmenovat. Jmenujte si se mnou. Když existují plovoucí podlahy, když existují létající koberce, tak by asi měli existovat i chodící kachličky, či sedící lina (ty by ale byla líná). Ale proč vlastně neexistují? No, na tohle já asi neodpovím... to není moje parketa. Co byste taky chtěli od člověka, jenž si plete nejrůznější nauky s nanuky. Jen je zvláštní, že jen s těmi čokoládovými. Třeba vím jaký je rozdíl mezi pedagogikou a vanilkovým ledňáčkem. A lítají vanilkoví ledňáčci do teplých krajin?

Po linu jsem líný uvažovat dál, tak raději znesvětím další obor. Po filozofii, matematice, češtině, sociální antropologii a dalších (ne)všemožných oborech, konečně dojde i na psychoanalýzu. Tak snad jsem o tom ještě nepsal. Podle mě je psychoanalýza legenda, kterou při životě udržují prodejci pohovek. Ale raději nechtějte, abych vám to důkladněji vysvětlil. To totiž není tak jednoduché. Obzvlášť pro někoho, kdo tomu nerozumí a jen to předstírá...

Nepředstírám však, že se dál už dnes projevovat nemíním. A ani teď nevím, kdy se opět projevím (určitě to nebude v úterý, jelikož v tu dobu budu držet prsty závodící Bublině, takže nebudu moci psát). Žádná němá změna mě však nenastane. Naopak hlasitost prožije svou renesanci a v nejrůznějších obměnách se stane projev mé jinakosti...Už bych vážně potřeboval na tu pohovku, ledňáčka, či do teplých krajin...

Další rok má blog

Už dva roky píšu své intelektuálně dobrodružně parodicko romantické hlupoty. Stále nepatřím mezi nejnavštěvovanější nepornografické stránky, stále jsem neodhalil podstatu bytí, stále nedokážu napodobit tučňáka, když jsem k tomu vyzván. Jedno se však změnilo, nepíšu si už jen sám pro sebe. A to je fajn. No, je mi potěšením být něčím potěšením. Stejně je však divná jedna věc. Psaní dění(čku) by mělo být v rámci možností prezentací snů i sama sebe, ale v rámci mých nemožností a nejrůznějších rozpoložení na to asi nikdy nedojde, tak se za to omlouvám. A jak uběhl další rok…

Přes všechny jinotajů (u)mění jsem se tiše a líně dostal k jiným významům mých krás(t). Po pár ucházejících školních potřebách jsem ještě v záři zářil nesoulady, které výmluvně nahradilo pár vět i systematicky chaotických psaní o Nietzschem. Poté jsem posté i po sté marketingovým skotačením dopadl na dno, snadno jsem však nepsal o svých, pod slovíčky ukrytých, medita(n)cích, jenž nebyly štědré ani vyd(a)řené. Z ničeho nic se pak ze mě zkratkovitě stal floutek, který u nor čeká na narození do stáří a přitom prochází stezkou Hájkových patálií, jenž končí za hranou zahranou. No a nakonec všechny postihy z nestíhaní vedly uvolněně k doznávání o prvních z klamáních… Snad už tímhle hlušením nenudím…

Jelikož máme ekonomickou krizi, nebude letošní hlupotová oslava tak bombastická jako loni. Letos se uskuteční pouze malá párty v pondělí od 16:00 na 5. (mezi)patře pedagogické fakulty v Brně, na kterou možná donesu i balónek. Takže pokud někdo přijdete určitě bude veselo – můžeme opět hromadně napodobovat pažitku, můžeme diskutovat o tom, zda existuje duše po smrti, a pokud ano, jestli musí dále platit nájem, můžeme se věnovat studiu vědomí v protikladu k nevědomí a přitom se snažit zůstat při vědomí… Jisté ale je, že z patra spatra přednesu básničku, pochlubím se části své autobiografie (do které jsem konečně zahrnul sám sebe) a rozjedu petici proti nášlapným miminám. No a teď opětovné intelektuální zhodnocení hlupot…

Hájek si v rovině syžetu pohrává s řadou konotačních vrstev a symbolických motivů. Uzavřeností a zacyklením příběhů stvrzuje vyšší řád života a v užívání hravých slovních spojení odkazuje k vyššímu systému bytí. Snovost a nekomplikovanost vlastního autorova života je ve vyprávění občas kontaminována záblesky syrové reality. V prostoupení obou pohledů a filozofie bytí se pak formuje zvláštní kadlub nereálné reality…

Takže to je zase vše, snad vám to stačilo. Pokud ne, tak dále navštěvujte tenhle internetový prostůrek, čtěte hlupoty a přemýšlejte o tom, proč se některým jednotlivcům říká „báječní lidé“ a jiné individua (čti mě) by člověk nejraději nakopl. Čti mě…

Promačkané hlušení

Včera byl den dětí (pokud čtete zítra, tak předevčírem, pokud čtete někdy jindy, tak prostě byl), a i když už jsem spíš než aktivním dítětem, dítětem v záloze, neznamená to, že bych si jej nemohl užít. Takže jsem se včera dětsky učil, dětsky papal, dětsky si spletl kus látky s kůzlátky a den dětsky zakončil pozorováním chlápka, který prý rád provozuje brutální sex s nemocnými zvířaty (alias basák z Mig 21). A aby těch kulturních zážitků nebylo málo, byl jsem dnes (případně včera nebo dávno) na Star Treku. A jelikož toho mám dost k podělení se, tak dnes (snad už víte) ještě trochu promačkám klávesnici…

Na jednom hudebním blogu o indies kapelách (odkud mám skvělé Hoosiers, viz přehrávač) jsem narazil na novou desku Sunshine. To by nebylo tak divné, kdyby se nejednalo o blog španělský. A potom, že se naše kapely nemůžou dostat ven… Vůbec se teď s novými deskami mých oblíbených kapel roztrhl pytel (či spíše internetové připojení), takže jsem trochu na prášky (jen pouhé Placebo?), zapíjím to zeleným čajem (mám Green Day?) a maniakálně se na ulici modlím (že bych patřil mezi Manic Street preachers), aby to přestalo. Prostě jsem už s přibývajícími léty mimo… nebo jsou to jen (u)Lety mimo? Ale pořád je lepší být v zajetí písní než plísní…

Blíží se léto, což znamená, že se blíží i další upocené prázdniny a dovolené (případně plniny a zakázané), a což také znamená, že se blíží i období nejrůznějších festivalů a festiválků. A na některých snad rozbiju i svůj tábor (Proč se říká „rozbít“, když jej vlastně stavím?). Snad se i leckde potkáme. Bohužel se letos nepotkáme na Pohodě, jelikož mě čeká něco, co bych nečekal. Bude ze mě totiž dětský vedoucí, tak snad si povedu dobře. A jestli ne, tak aspoň z toho budou zajímavé hlupoty. Třeba už teď vím, že budou mít, kvůli zahradničení u Bubliny, určitě o kolečko víc…

Tak jsem se, i přes hlasité sebe hlušení, promačkal na konec. Ne, že by se mi v hlavě nerojilo spoustu dalších myšlenek (jak třeba rozeznat lásku od planých neštovic a dokázat to činem?), ale ty si raději budu uchovávat jen tak jak jsou. Proč je zbytečně zatěžovat slovy, když si můžu sám užívat jejich přímo nadpozemskou lehkost. A kromě toho vím, že dlouhé, nezáživné řeči nejsou příliš účinné, zatímco ty kratší a „legrační“ se líbí víc. Takže konec hlušení i mačkání, jdu si užívat rytmus ticha…