Eko echo

Podle nějakého testu mám ekostopu velikou jako dinosaurus (a že ti po sobě zanechali stopu). Nejhorší na tom je, že kdyby všichni žili jako já, potřebovali bychom 3,3 planety. Teda nepsali tam jaké, ale předpokládám, že ty další by měli mít nějakou atmosféru. Musím se přiznat, že na žádné planetě nevydržím, pokud tam není ta správná atmosféra. Co ale udělat, abychom se polepšili? Podle mě nic… To znamená nikam nejezdit, nic nekupovat, nic nevyhazovat. Tak mě teď napadlo, že nejšetrnější k planetě budou asi bezdomovci, nikam necestují a všechno setřídí. Touhle cestou ale asi nepůjdu. Tak promiň planeto…

Občas se nad něčím pozastavím, občas něco pozastaví mě… Rád jím, rád si čtu (znáte to, čtení je potrava ducha) takže nejraději si čtu při jídle. A vůbec nejraději při snídani. Poslední dobou mám k snídani med, teda ne že bych ho jed, čtu ho. Objevil jsem na něm totiž zajímavý popisek – směs medu ze zemí ES a zemí mimo ES. Trochu mě to mate. To nikdo neví na jakých lukách to včelky sbírají? Bez obalu to na obalu neví ani výrobce. Nechci včelkám bránit v rozletu, sbírat pyl určitě není žádný med, ale je to podezřelé. Nejzvláštnější na tom pak je, že se jedná o český výrobek. No jo, zlaté české ručičky, i když trochu ulepené…

Když už jsem bez obalu u obalů. Čtete si vůbec to, co je napsáno na výrobcích? Co je to třeba emulgátor? Nebo co je sojový lecitin? A co ta éčka? Je to vážně škodlivé? I když povolené na rozdíl od jiných éček (A taková céčka jsou vlastně ještě legální?). Tak snad lidé ,kteří to povolují, vědí co povolují. Asi mi nezbývá, než se tím dál bezvědomě prokousávat. Občas se mi zdá, že čím víc se snažím o něčem dozvědět, tím míň pak o tom vím…

Když jsem začal ekologicky, tak logicky i ekologicky skončím. Minulý nebo předminulý týden v Havířově proběhl den bez aut a mě tak napadlo, že by bylo fajn, kdyby existoval i den s auty. Chápejte, celý rok by auta nejezdila, jenom v ten jeden den by vyjela. Představte si, jak by troubení, brždění a blinkry krásně na jeden den oživily ulice… Jednou se mě někdo zeptal (asi Bublina), kam na tyhle divné nápady chodím. A já už konečně znám odpověď. Jedná se o směs nápadů z moji hlavy a z nápadů mimo mou hlavu…

Napadnutá

Tak jsem asi přišel o poslední možnost natřít to tatínkovi mé milé Bubliny. Náš vztah s tatínkem je totiž asi stejně vřelý, jako vztah mezi papežem a Galileo Galileim, takže po sobě (za zády) trochu jdeme. A jelikož místo mě natřela tatínkovi altánek Bublina, nemůžu tak říkat, že jsem mu to konečně natřel já. Škoda. Ale snad mě zase něco napadne. Teda jen aby to nebyl tatínek… Když už jsem u nápadu, všimli jste si někdy toho, že nápad je jako sníh. Taky musí napadnout… Mě teď taky napadlo, že místo toho, abych nějakou frontu vystál, tak bych ji raději vyležel. Snad se z takových nápadu vyležím...

Když jsem nedávno vystával jednu frontu, všiml jsem si ve vedle hrající televizi filmu, ve kterém hrály animované postavičky s živými herci a napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby ty postavičky opravdu existovaly v našem světě. Představte si například, že by ve Zkrocené hoře hráli hlavní roli Tom a Jerry. Goofy by tajně randil s Nicole Kidman, kačer Donald by se léčil ze závislosti na sedativech, nebo by třeba Tom Hanks nesnášel Strašpytlíka, jelikož tomu by nabízeli role, o které by stál Hanks sám…

Baví mě vymýšlení věcí, které by se měly vymyslet. Budík, který by nebudil, smažený vepřový kuře, nebo přístroj, který by dokázal můj hlas změnit na hlas medvídka Pú. To bych pak mohl volat lidem a dělat, že jsem medvídek Pú. Vlastně mě ani jiné využití nenapadá (než volat lidem a předstírat, že jsem medvídek Pú). Už asi chápu, proč mě někteří lidé mají za idiota…Prý často mluvím hlouposti, často jsem i hloupě potichu, jsem drzý, jsem nevychovaný, nehoubařím, nesbírám známky, v obchodě s hračkami si hraji s hračkami a vůbec dělám věci, které bych neměl…

Jak mám všechny tyto vlastnosti skloubit dohromady, případně jak je vykloubit a pak skloubit s těmi dobrými? Pokud tedy nějaké mám. Neberte to osobně, ale osobně se musím přiznat, že v normálním, každodenním a (ne)praktickém životě mi to skloubování častokrát činí značné potíže. Především skloubení posledně jmenovaného se všemi jmenovanými předtím… Takže mi nezbývá nic jiného než respektovat své vlastnosti jako součásti svého já, které se pořád s více či méně (s méně) přesvědčivými výsledky snažím pochopit. A jsem už smířen s tím, že ať tak, či onak s nimi musím žít… Dokud mě teda něco nenapadne…

Bolest nebo lest

Konečně chápu lstivost deskových her. O víkendu jsem ve skříni pod nánosem prachu našel staré gramofonové desky a pak si s nimi pěkně pohrál. Nemám gramofón, takže jsem si s nimi házel, kutálel a prostě různě dováděl. Deskový hry. Jen se mi zdá, že jsem na takovýhle blbnutí už trochu starý. Asi příště zkusím něco, co více odpovídá mému věku. Takže příště si budu házet, kutálet a prostě různě dovádět s DVD… Nevím jestli to bude fungovat, ale pokud jste mladší zkuste to s Blue-ray, a pokud starší tak s CD. A jak by vlastně fungovalo kutálení si s kazetami?

Je zajímavé jak někteří filozofové dokáží přímo božsky psát o sebezapření a trpělivosti. Ale i přesto si myslím, že neexistoval filozof, který by statečně snášel třeba bolest zubů. Znáte to, každý na světě umí utěšovat bolesti všech kolem sebe, ale když jde o ty, kteří věděli dřív, jak zkrotit hněv, vymluvit bolest, spoutat zármutek do sítě slov a rad, si náhle neví rady se sebou. Prostě každý má plno moudrostí pro ty, co neunesou náklad bolístek, nikdo však není silný natolik, aby se nezhroutil, když se sám octne na jejich místě…

Žití je prý bolest, ale ať si to přebírám jakkoliv, tak ani umírání nebude úplně bezbolestné. Bezbolestný je ale jeden (ne)skutečný paradox, na který jsem přišel, při zkoumání své životní pojistky. Přicházejte (nebo odejděte) na to se mnou. Když uzavíráme životní pojistku, sázíme na to, že umřeme. Pojišťovna pak sází na to, že neumřeme. Takže abychom vyhráli, musíme prohrát. Došli jste sem? Na to asi žádnou lest nevymyslíme. Jen možná zmírníme bolest příjemci pojistky. Ale kdo by pro mě truchlil…

Pěknou lest na mě přichystal podzim (případně nadzim či předzim). Je 21.9. a já čekám, že začne a ono nic. Tak jsem si zjistil, že podzim začíná až 23. A aby to bylo ještě zamotanější, tak letos prý začíná už 22. Uměl bych vysvětlit, proč tomu tak je, ale to bych to musel napřed vědět. Takhle to jenom bezbolestně přijímám. Faktem je, že jsem dnes s Bublinou už (jenom?) 8 měsíců. Kvůli relativně významnému dni jsem tak Bublinu vzbudil o půl sedmé ráno a vyprávěl ji o mém snu, ve kterém figurovali letuška a hokejový brankář… A to je lstivě i bolestivě vše… Jo a taky bezbolestně začala škola…

Tišící

Včera jsem konečně napravil svá minulá zaváhání. Těší mě to. Těší mě vědomí vlastní znovuúspěšnosti. Chtěl bych něco napsat, ale myšlenek je až příliš mnoho. Děníček by nejspíš vstřebal jen blábol. Což je ale pořad lepší než další bol. Co všechno vlastně udělá člověka úspěšným a co jej bez milosti pošle do kytek? Zdá se, že se blíží další velké rozhodování. Trochu pateticky napsáno - Mezník v životě krásného inteligentního a hladového studenta? Kéž by. Jsou totiž místa z nichž já raději uteču, než abych byl svědkem vlastního pádu… Ale teď utíkám k balíčku gumových medvídků… S veselým poskočením…

Vyklubaná

Občas se cítím jako páté kolo u tříkolky. Třeba včera. Zjistil jsem totiž, že z vajíčka koupeného v obchodě se mi nikdy nevyklube pštros. A ani pštrosice. Taky jsem si uvědomil, že žirafy se z vajec nelíhnou. Zvláštní. Asi mě zmátl ten dlouhý krk. Stejně by bylo fajn, mít svého vlastního pštrosa. Jezdil bych na něm do školy, učil bych ho stepovat a stále bych se cpal vajíčky… ze kterých by se jednou vyklubala žirafa… Už konečně chápu jedno moudro, které jsem si někde přečetl. Buď v nějaké moudré knížce, nebo na obalu nějaké mo(u)dré dobré čokolády. Stálo tam – Otevři oči říkáme lidem, kterým chceme zavřít ústa… Tak tedy koukám…

Včera jsem koukal na Superstar. Teda koukal. Viděl jsem asi na pět sekund Hejmu a hned jsem dostal chuť na něco optimističtějšího. Proto jsem přepnul na Dvojku, kde dávali dokument o nějaké letecké bitvě ze druhý světový války. I tak se mi ze superstar a zpěváků (uvozovky když tak dosaďte) něco vyklubalo. Taky to byl ale boj. Všimli jste si někdy toho, jak to mají mikrofony těžký? Vždyť se chudáci vůbec nevyspí. Když spí, tak jen mikrospánkem a jinak na ně pořád někdo jen řve.

Abyste neřvali na mě, tak po delší době opět dojde na námět na povídku. Jedná se o existenciální drama volně inspirované Kafkovou Proměnou, které bych nepsal pro měnu, ale z radosti. Hlavní hrdina Karl se od mládí točí kolem zločinu (jeho rodiče vlastní kolotoč vedle věznice). Prvním jeho zločinem je krádež koblihy (vlastně ukradne jen její náplň – má ji nejraději), pak už to s ním jde z kopce. Pracuje totiž jako vlekař. Do něčeho se zavleče (nemůžu přijít do čeho) a skončí ve vězení, kde si bude odpykávat trest na 199 let. Po skončení trestu by pak rád pracoval ve školství. Ve vězení se taky stane profesionální krysou – začne jíst sýr a okusovat kabely…

Asi se stávám vyvrhel, což bych ale nerad. Když se nad tím zamyslím, tak ani vrhelem se mi moc být nechce. Tak co potom? Nebo po tom? Zdá se mi, že už mě tolik nebaví hovory s mým horším já. Vždy jsem z naději očekával, co se z něj vyklube, ale nyní spíš jen lpím na ději. Při pročítání starších hlupot ani nevěřím, že ty samé věty psal i tvůrce těchhle vět nových. Jako by veselý nadhled vystřídal nepojmenovatelný podhled. A asi to není jen můj pohled. No, to jsem se zase vyklubal… A co kdybych to vajíčko ukradl? Ne raději napsat – konec, konec, konec, konečně…

Září sní(m)

Povinnosti se na mě lepí jako na paty a já vůbec nestíhám stíhání bláznivin bez bázně. Chybí básně? Případně lázně? Případně lázeňské oplatky? Na lopatky mě to však stále nepokládá. Je září a v tom obvykle zářím. Taky v něm obvykle začíná škola. Takže žáčci a žákyně musí po víně povinně do školy. Máte z toho depresi? Nepropadněte (ji)! Jsem rád, že už mám toto období za sebou (před sebou mám školu do které chodím nepovinně rád), ale stejně rád na toto období vzpomínám. Když jsem si nedávno prohlížel svůj starý penál plný vypsaných propisek, uvědomil jsem si, že náplň propisky dojde ke svému naplnění, svým vyprázdněním. Asi už jsem taky vyprázdněný...

Jelikož jsem vyprázdněný sním... unášen dnešním světem. Všichni jsme si blíž, a tím více se sobě vzdalujeme. Pod nánosem všemožných možností se vzdalujeme konverzacím. Konzervujeme vše krásné (i ošklivé?) a přitom si města stále více ukusují z polí. Je to logické? Asi ano, a proto na vše dáváme loga (i na bomby), jež je možné osahat, jež je možné mít, jež je možné mýt. Němě schovaní za měny měníme louky na betonové krabice s množstvím nefalšovaných lží a lžiček... Ale na druhou stranu, kde jinde se můžete proslavit oslem s králičí hlavou, který má ke všemu i králičí tělo? Jen na ty bomby by to chtělo dávat pozor. Víte vůbec co se stane, když takováhle věc spadne ze stolu?

Je bomba, že s ní zářím v záři. Navíc se sny dostávají na dosah uskutečnění. Začínám se motat kolem vlastního realizování se a trochu se bojím, aby se mi z toho všeho nezamotala hlava. Nechci totiž znova živit pohrobky mých snů, jež poslední dobou přebývají (přežívají?) už jen za stěnou zazděnou. Uvězněni za jednou z mých tváří. Každý z nás v sobě nosí něco, co o nás prozradí mnohem více, než (s)prostota slov a gest. Vybíráme si totiž z mnoha tváří, jež se nám nabízejí. Tyhle výběry jde vyjádřit mnoha způsoby, i když někteří matematici to raději redukují na matematickou rovnici, kterou lze snadno vyřešit a dokonce nosit po kapsách... Naprosté vyprázdnění... kapes? Pes Ká? Zase (v) září sní(m)... s ní...