Vysýchací tiskací

Pamatujete si na to, kdy jste si naposledy koupili propisku? Já ne. Mám jich totiž trvalý dostatek. Pořád mi je někdo dává. Kamarádi, děti nebo nejrůznější reklamní (k)lamači. Propisky bývají malé, moc nestojí a lze na ně dát logo, takže logicky jsou častým objektem reklamních předmětů. Svůj nadbytek propisek si uvědomuji pokaždé, když kouknu do rohu svého pracovního stolu. Škoda, že nemůžu psát se všemi najednou. Většinou mám oblíbenou jednu, dvě a ty používám. A ostatní proto zasychají. Všimli jste si toho paradoxu, že náplně propisek dojdou svého naplnění tím, že se vyprázdní? Zajímavý je ještě jeden paradox, že čím lidé méně píši rukou, tím je více reklamních propisek. Zajímalo by mě, jestli někdy vůbec dojde na jejich zánik. No a mám tu další paradox a to, že člověk, který právě sedí před počítačem a ťukáním do kláves vytváří textový soubor, který pak vyvěsí na síť, se obává o osud propisek. Možná bych mohl někdy nějakou hlupotu ze cvičných důvodů napsat rukou a pak vám ji třeba poslat v obálce…

Technologický pokrok, ale asi zastavit nejde, takže nakonec nám propisky stejně zmizí. Zmizí jako my. Občas mám ale pocit, že ten všemi vzývaný technologický pokrok zase není tak rychlý, jak se může zdát. Touhle „pomalostí“ pak občas pozoruji chování lidí a jistá chování pak dávají mnohdy zajímavé (ne)smysly. Napíšu jeden příklad. Včera jsem v trambáji jel s nějakou paní, která měla zvláštně sehnutou hlavu a do svého dekoltu říkala: „Haló, jsi tam?“ Asi není těžké si domyslet, že jí od sluchátek vedl kabel k mikrofonku nějaké handsfree sady a že s někým telefonovala. Stejně mě ale pobavila představa, že ta paní mluvila k nějakému človíčkovi, který se jí tam někde ztratil. V něčem je ale pokrok nezastavitelný i pro mou mysl. A to v psaní. Tedy přesněji v psacím písmu, které už se prvňáčci neučí. Nic nám už není svaté, ani psací písmo! Ne, že bych to nechápal, sám mám s psacím písmem problémy, jelikož se mi dodnes ty kudrlinky všelijak motají. Takže teď se nám vlastně vlnovkou odděluje jedna generace. Snad pro mě jednou zavedou nějaké kurzy pro starší a nepokročilé. Víte, nechci s tou „tiskací“ generací ztratit kontakt. Ale tisknout se k nim nechci…

A zatím další elektronický střípek do Boba. Trochu se v tom, ale začínám ztrácet. Zajímavé. Musím se však přiznat, že je strašně příjemné ztrácet se ve vlastní pohádce. A ještě příjemnější potom je, ztrácet se v záplavě různorodé modré barvy. Chtěl jsem napsat, že je zábavné ztrácet se i v záplavě barvy blonďaté, ale zjistil jsem, že není vše blonďaté tak jak se zdá. Před několika týdny byla moje sebedůvěra na hadry, ale teď naopak pociťuji napínavé tetelivé vzrušení. Tam venku je někdo, s kým jsem se zapletl, někdo, koho jsem podivuhodným způsobem našel a někdo, kdo mě k sobě přitahuje. Skutečnost, že nemám úplně ponětí, kdo to vlastně je, mě už netrápí. Prostě existuje, já si Jí našel a Ona si našla mě. Sáhl jsem si už tomu někomu na puls a jsem si jistý, že tvář i jméno se objeví ve správný čas. Modroočko…

Skoro Bobem zmítala sebelítost a přesto šel stále dál. Měl jednu z těch nálad, kdy život člověku připadá protivný, kdy nám budoucnost připadá šedivá a pustá. Skoro Bob by v tu chvíli uvítal, kdyby mohl nepozorovaně zmizet ze světa jako Děda Bob, i kdyby to, tak jak v jeho případě, znamenalo ránu půllitrem do hlavy. Skoro Bobova finanční situace byla nevalná, byla plná perspektiv, ale z hlediska hotovosti to nebylo nic moc. Má královské rodiče, ale ti mají své zásady. Rodiče mu totiž oznámili, že pokud neskončí s břichomluvectvím, může zapomenout na všechen královský luxus. Zůstala mu jen loutka pana Kuřete a starý přívěsek. Skoro Bob stále pokračoval v chůzi a přemítal nad událostmi posledních dnů, srovnával si je v hlavě, i když zatím ne takovým způsobem, aby dávaly jakýkoliv smysl, ale do inspirativních hloučků. Diadém, Krásná, písmenková polévka… Jednou to snad přejde, ale to pak bude Skoro Bob přešlý…

Po citová

Mám takový zvláštní pocit, další z nepojmenovatelných, který ale dokonale vystihuje mé naladění z posledních dnů. Teda doufám, že to nebudou mé poslední dny. Ten můj pocit je něco, jako když za vámi přijde pěkná holka jen v kalhotkách a tričku s obrázkem prvního alba Franz Ferdinand, pustí naplno Arctic Monkeys, venku utichne déšť, na nebi vznikne dvojitá duha, začnete se líbat a na stole najdete poslední zapomenutou krabičku lentilek. Tak snad chápete, že mi nyní není úplně nejhůře. Už se alespoň necítím jako splašený tanečník z diskoték, který marně hledá oběť na dotek. Už chápu, proč někteří básníci, k jejímž odkazům tak rád sedávám, svá těla nekonečně utápěli opiáty. Nezřízená samota! Stále však věřili, že budou vyslyšeni… Můj odkaz ale nejspíše pohltí silnější nepřítel, než cenzura, a to lhostejnost… Laskán nyní ustávám v soubojích s časem, raději se pokusím spatřit naší věčnost…

Vždy jsem si myslel, že dokážu nenávidět jen Zdeňka Trošku a Dádu Patrasovou, ale zařadili se (nejdříve si zařádili) mezi ně další dva lidé. Jeden je docela fajn, ale podvádí, lže a nedokáže napodobit králíčka, ten druhý je pak asi taky docela fajn, jen je plešatý a neumí počítat do dvaceti, aniž by si přitom nesundal boty. Někdy je asi dobré nedržet zlobu v sobě, ale pořádně jí ze sebe zkusit vypustit. Třeba hovorem s nočním městem, při kterém při nezažijete, jelikož ostatní jen tiše (zbaběle?) naslouchají. Mám rád všechna ta průchozí místa v našich městech, z každého z nich se totiž můžeme nadchnout, každé z nich se může stát našim místem, v němž se zastavíme, v němž se zanecháme a ono nás při dalším setkání opět navrátí takové, jakými jsme mu byli. Snad i poznáváme, když poslední cesta nestála za moc… Je zajímavé sledovat „nenávistnou“ (pravdivou?) optikou minulé chování lidí. Dává mi to mnohdy úplně jiný (ne)smysl. Pokud vůbec nějaký… Znamení? Přehrávač mi nyní pustil Oasis - „Don't Look Back In Anger“

I když se v tomhle necítím jako ryba ve vodě, jsem teď volný jako pták, teda možná jen bílá vrána chytrá jako houpací kůň, takže doufám, že to nezkoním. Proč nám někteří lidé nasadí brouka do hlavy a pak nás nechávají na vážkách? A proč jsou to většinou krysy převlečené za kočky? Vrána k vráně sedá? Všichni prostě nejsou věrní jako psi. Asi nepochopím, dokud nebudu s vlky výt, nebo nebudu pilný jako včelka, silný jako lev a nebudu vidět jako ostříž. Ale zase nechci měnit barvu jako chameleón, přeci jen jsem pyšný jako páv, občas čilí jak rybička, občas spící jako dudek a velmi často slabý jako komár, přesto mlsný jako koza. Možná stačí být moudrý jako sova a mazaný jako liška a nechovat se jako slon v porcelánu, když dřete jako mezek. Nevím, zatím alespoň nejsem chudý jako kostelní myš. Ale nejspíše zase dělám z komára velblouda, raději to nechám tomu koňovi, má prý větší hlavu… Snad se někdo dnešní hlupotě dostane na kobylku… Třeba Modroočka Bobovi…

Bob vešel dovnitř pokoje a viděl rozbitou vitrínku. Jediná stopa, která zůstala po zloději, byl světlý vlas a sedm otisků prstů. Samé ukazováčky. Strážný vyprávěl, že stál u vitrínky, když se k němu připlížila černě oděná postava a praštila jej do hlavy poznámkami pod čarou ke Kantovi. Než ztratil vědomí, zdálo se mu, že zaslechl ženský hlas pronést větu „Pošahanej břichomluvec“, ale nebyl si zcela jist. Lupič se dovnitř nejspíše dostal střešním oknem a po zdi pak sestoupil pomocí bot s přísavnými podrážkami jako lidská moucha. Strážní mají pro tyto situace k dispozici obrovskou plácačku na mouchy, ale tentokrát je zloděj oklamal. Bob se ustaraně koukal na prázdné místo po diadému, to co by bylo za normálních okolností tenkým pramínkem naděje, nejdříve zpomalilo v pouhé odkapávání a nyní ustalo docela…

Modrám

Poslední dny se krásně barví do modré barvy, přestože mám na okně igelit a za ním partu Ukrajinců. Užívám si nyní první dny v příštím rytmu. Začínám existovat pro potěchu. Těším se. Zamotávat hlavu prostým vklouznutím a psaním. Nemám příliš rád prázdné řeči, takové ty sliby svlečené z upřímnosti. I když sám jim nejsem sto odolat. Nadšenci totiž mají často takových řečí plná ústa. Tiše píši další klišé? Opojení je příjemné. Ale oči musí být střízlivé. Z tohle postu se nyní dostávám ke svým spáleným mostům. Na které straně vlastně stojí někteří lidé? Vybírám si nyní z mnoha tváří, které se mi nabízejí. Úzkostlivě se držím madel, ač přistižen při letmém doteku nových realit. Takhle to (ne)mělo vypadat. Na každý pád mám rad volný pád, přestože stav beztíže občas tíží. I tiší… Pulzující srdce…

První Bob si utrhnul dlouhé stéblo trávy a začal jim vesele švihat kolem sebe. Od země se začínaly odrážely paprsky ranního slunce. Bob byl tím nejkrásnějším místem na, inu přiznejme si to, na celém světě. Bylo to pravděpodobně tou nejúžasnější věcí, jakou První Bob kdy vymyslel. Dokonce i on, jemuž většina věcí, které lidé považovali za velmi úžasné, připadala pitomá, si myslel, že je velmi úžasná. Bob byl velice působivým dílem, ve skutečnosti naprosto úžasným dílem, když o tom tak přemýšlel. Prohrábl si rukou dlouhé, zplihlé vlasy, potlačil velmi, velmi tiché zahihňání a zahleděl se na něj. Lidé nyní svým hemžením barvili Bob do té nejrozmanitější mozaiky. Dobře však věděl, že lidé mají právo na své barvy, proto musí existovat možnost, jak Bob (z)měnit k obrazu svému. Ale tuto možnost První Bob svěří do rukou svých potomků, sám je nyní spokojen…

Ne Bob byl jedinečný bytový architekt. Svůj otisk za sebou nenechával chůzí, ale aranžováním pokojů. Přesto ho jeho práce nebavila a dělal ji jen kvůli penězům. Uvědomoval si, že je součástí jednoho celku (pseudoráje?), ale trpěl na nesvobodu pohybu. Svět zatavený do neprodyšného celofánu, je příliš smělým darem pro život někoho, komu sám fakt, že jde o krásu, lásku a štěstí, nestačí pro to, aby byl spokojený. Když Ne Bob vydělal dost, tak své mámě a tátovi koupil farmu, o které vždy básnili. Tvrdili sice, že o žádný farmě nikdy nemluvili a že by radši auto a kožichy, ale zkusili to. Venkovský život se jim zalíbil, i když do táty uhodil v obilí blesk, a když se ho pak ptali, jak se jmenuje, tak šest let říkal jen slovo „Bob“. Nakonec Ne Bob špatně investoval a na radu přátel sponzoroval velrybářskou výpravu do vnitrozemí Boba. Po těchto zážitcích se musel opět vrátit k aranžování. Staronová práce jej zavedla až na královský hrad, kde v jednom starém pokoji objevil to, co navždy změní Bob… Takže diadém a přívěšek… Brouká si Brouky...

Večer jdu zase plavat, nevím jak vy, ale mám strašně rád vodu. Její nekonečné nadnášení a pohrávání si se zdánlivě všemocným lidským tělem. Jen ve vodě možná přijdu na básničku, která šířce a délce (ne)spustí slzy z krajíčků… Mezitím se jdou toulat...

Jsou - znějí

Prvně trochu nesourodě. Jaro, léto, podzim, zima, pátek, sobota. Není to počasí nějak divné? Pro mě osobně dnes navíc skončily i Vánoce, jelikož když jsem byl s košem, našel jsem u popelnic vyhozený suchý smrček. Místo hvězdných stavů, nyní prožívám stav, že plavu. Nevím jak vás, ale mě nějakým zvláštním způsobem uklidňuje fyzická námaha. Po takové námaze navíc rád píšu a píšu, dokud mi nezdřevění ruce a oči neodmítají konat svou povinnost. Obdivuji také všechny originální romantiky. Já bohužel jen ze Shakespearových Sonetů kradu triky. Člověk možná musí projít ohněm, aby mohl tvořit s chladnou hlavou. A v bolestech se prý učíme to, o čem pak zpíváme. Oč přicházíme na houpačkách, to si vynahradíme na kolotočích. Možná jednoho dne budeme mít pocit, že všechna naše trápení byla vlastně štěstím. Štěstím v dokonalém převleku. Tak a teď už jen sourodé pokračování Boba…

Skoro Bob se zastavil a pohlédl na nebe. Tatáž hvězda, již se při jedné dřívější příležitosti svěřil byla zase na svém stanovišti. Tvářila se nevzrušeně a přívětivě. Ta asi nikdy nemusela cestovat s Bude Bobem. Tedy s člověkem, který tak rád rozmlouvá se svou vycházkovou holí. Nebylo divu, že je přívětivá. Bude Bob si vytáhl svou zubní protézu, což znamenalo, že potřebuje chvíli oddech. Skoro Bob opět vzhlédl ke hvězdě. Vzpomínal na modré oči, které se vryly do jeho nesmrtelné duše, hluboké a nebesky modré jako moře o polednách. V hlavě si přehrával ten den, kdy pro nedostatek slov volil únik k polibku a doufal, že tím vše vysvětlí. Nebyl by to ale on, aby se do všeho ukázkově nezamotal. Krásná jen zvedla své modré oči, prosté jakéhokoliv výrazu až na skalný náznak překvapení, chvíli hleděla skrz Skoro Boba na jakýsi předmět vzdálený tisíce kilometrů, pak je zase sklopila a zanechala v něm neurčitý pocit, že na něm není něco v pořádku…

Někteří lidé na předtuchy nevěří, přisuzují ten podivný pocit, že se stane něco nepříjemného, podobným přízemním příčinám, jako jsou játra nebo nachlazení nebo počasí. Taky Bob se domnívala, že je v tom více, než si lidé obvykle dokáží představit. Probudila se naplněna neblahým tušením. Z nějakého důvodu věděla, že tento den pro ní neskončí dobře. Možná za to mohla játra nebo nachlazení, ale určitě to nebylo počasím. Ráno bylo jako vždy dokonalé. Bylo to měsíc po ztrátě diadému a týden po odchodu Skoro Boba. Taky Bob ráda jen tak ze své komnaty koukala na moře. Dobře věděla, že nekonečné pohyblivé tvary a vzory mají moc proniknout mnohem hlouběji do našich myslí, než by se mohlo podařit logice a rozumu. Logika totiž může postupovat jen podle předpokladů a domněnek, které jsme sami učinili, takže vlastně jen chodíme v kruzích jako taková ta autíčka na setrvačník. Najednou se rozrazily dveře a do její komnaty vtrhnul Ne Bob, držejíc v ruce ortopedickou vložku…

Tak si říkám, že logika přichází postupně. Možná je to jako jít zpátky ve vlastních šlépějích. Jako být moudrý po události. Před událostmi bývá člověk dost hloupý. A mně se teď všechno krásně vymyká zpod kontroly. Ruce už dřevění a oči odmítají své povinnosti. Doufám, že příště budu trpět nedostatkem slov a třeba se taky odhodlám k polibku… Sněte sny…

Po (p)lese

Na večery, které končí rány, jsem poměrně zvyklý, ale co s večery které končí dalšími večery? Navíc bez večeře? Začínám věřit tomu, že před fakultou nebude hořet hadrový panák s mým obličejem. Upřímně a vážně mám po plesovou radost. Prodělali jsme s přípravami nejrůznější lapálie, neb nám nejrůznější individua loupily povinnosti, akutnosti i jiné okolnosti. Velkorysých zachránců však svět není prost. Milým překvapením pro mě byly pomoci bytostí (vstup jedné nové tváře pak naprosto naboural mé skromné očekávání. Těší mě. Těším se z toho), jejichž přispěním se nakonec noc točila v příznivém opojení a oslnění, přestože převážně nervozita kosila mou sebejistotu a těšení se z setkání. Poté, kdy vše začalo a já mohl sledovat bujarost některých tanečníků-návštěvníků, však nervozita odezněla do ztracena. Ne tak já. Já vše sledoval v lehké euforii. Bál jsem se oficiálnosti celé akce, ale podle všeho k ní ani nemělo šanci dojít. A já došel domů až další večer. Teď jen doufám, že nikdo z plesu neodešel s prázdnou, páč já byl naplněn, tudíž by bylo nemilé, kdyby došlo jen k jednostranné dotčenosti a já třeba nezaslouženě ukusoval z výslednic snah okolí… Těším se na další (?)! Bob?

Bob tušil, že čas je ohraničená entita, do exploze slunce zbývá pouze něco málo kolem pěti miliard let, možná to vypadá jako strašně moc roků, jenže uběhnou velice rychle, zvlášť pokud je promarníte frivolními nesmysly a břichomluvectvím. Navíc ho trápila ztráta diadému, jen on totiž věděl k čemu to může vést. Nebo se to jen bláznivě domníval. Přetočil se na posteli a pozoroval Taky Bob. Spící mu vždy připomínala řeku, v níž si chladí nohy milenci, vlasy se ji vpíjely do peřin tak samozřejmě, že nešlo, než obdivovat její neskonalý soulad se světem, jemuž náležela. Bob věděl, že i ve spánku je nedostižná. Možná, kdyby Skoro Bob potkal nějakou dívku, zapomněl by na své šílenosti. Dnes už ale žádné starosti, žádné hloupé strachování. Lehce, i když s těžkým srdcem, přivřel víčka a vzlétl do prostoru snů, v nichž nahlíží na bezbřehou krajinu sebe sama…

Když Skoro Bob sebral konečně odvahu a pohlédl na spodní část pergamenu, přepadl ho náhlý pocit, jako by plaval ve velice hluboké vodě. Ostře zalapal po dechu. Stolek se pod ním začal kymácet a houpat. Připadal si, jako by mu začaly hníst ramena nemilosrdné ruce osudu. Očekával, že to bude zlé, ve skutečnosti si během posledních dvou týdnů stěží představoval něco jiného, než jak zlé by to mohlo být, ale dokonce ani ve svých nejhorších představách neměl ponětí, že by to mohlo být až tak zlé. Ucítil v hrdle cosi lepkavého, co tam rozhodně nepatřilo. Přece nemůžou, prostě nemůžou všechen svůj osud vložit do jeho rukou. Chyběl zbytek dne do půlnoci a on věděl, že zmizí-li pod všežravou hladinou zla i Bob, není k čemu se probouzet. Kdyby ho bylo více, alespoň o myšlenku, do roztrhání těla by hájil Bob, ale vždycky byl menší, než ostatní a o to více ho užíral strach, že nebude viděn, neb strach prý rodí pochybnost a pochybnost je vlastnost člověka, jemuž byl odepřen Bob. Skoro Bob se hluboce nadechl, natáhl na ruku pana Kuře a vyšel vstříc osudu. Při prvním kroku však zakopl a upadl, svět se sním totiž začal otáčet velmi pomalu a navíc ještě proti směru hodinových ručiček…

Další střípky

Času se nedostává. V pozítří touhle dobou budu snad plesat z toho, jak si jiní v Bobby centru plesají. A doufám, že mi to nikdo a nic nepřekazí, protože když se nevyvede ples, do konce života budu obývat jen les. Kdyby mi někdo před lety řekl, že budu pořádat akce pro dva tisíce plesajících, tak bych se mu upřímně vysmál. Dnes je to za dva dny skutečnost a já se bojím, zdravě, ale opravdově. Prožívám nyní chvíle, kdy je člověk vděčný člověku za střízlivé slovo. Za přítomnost. Upřímnost. I další rovnosti. Trochu nerovně se však ke mně zachovala jedna paní ze studijního, která mi vyčetla, že se točím a vozím na židli. Co je to za svět, kde se člověk při prodeji lístků na ples, nemůže točit na židli? Určitě ne takový, který bych chtěl obývat. Tak mě napadá, pojďme se sejít. Někdy někde, i jen tak, udělat si svůj svět. Napište místo. Podle všeho nejlíp brněnské okolí. Neb jak již bylo zmíněno, času je pramálo. A co Bob…

Skoro Bob si dobře pamatoval první setkání s Krásnou. Bylo to na královské párty, po které se ztratil matčin diadém. Byla provokativně krásná. Nesnášel krásné ženy, rozčilovaly ho svým půvabem, svým šarmem, svou odzbrojující roztomilostí a především pak svým zatvrzelým odmítáním jít s ním někam na horké kakao. Krásná se mu však líbila od okamžiku, kdy ji míjel u stolu s humrovými chlebíčky. Po prvním pohledu si ji chtěl vzít, po druhém pak zavrhnul myšlenku, že jí ukradne poslední humrový chlebíček, který si těsně předním vzala. Než stačil cokoliv říct, zmizela svým vlastním blonďatým, štíhlým a pružným způsobem někam pryč. Všiml si jen jejího ďolíčku pod nosem, té strouhy nad horním rtem, který ho vždy na dívkách fascinoval. Nevšimnul si však barvy jejích očí. Byly snad modré? Tohle je peripetie snad každého muže. Zbytek párty se pak nesel v duchu jeho nepovedeného břichomluveckého vystoupení. Když se unaven vracel do svého pokoje, uviděl Krásnou ještě jednou. Bylo mu zvláštní, že ji vidí na hradě tak pozdě, oblečenou v přiléhavém černém oblečku a navíc s matčiným diadémem, ale při pohledu na ní myslel jen na jediné. Ano, byly modré…

Bude Bob pocházel z bohaté rodiny a již od dětství chtěl být profesionálním informátorem. Dokonce zamlada chodil na hodiny správné výslovnosti, aby mohl informovat dostatečně zřetelně. Jednou se své mamince svěřil: „Ty jo, jak já rád práskám lidi!“ „Ale proč?“ ptala se maminka. „Nevím. Bonznout je. Píchnout na ně něco.“ Bude Bob (s)prostě donášel na všechny čistě pro donášení samo. Neodpustitelné zlo? Jeho nejlepší přítel zase s radostí bouchal lidi zezadu do zad a pak to s úsměvem popíral. Zdá se, že se Bob dělil na lidi dobré a zlé. Dobří klidněji spali, zato v přes den si více užívali ti zlí. Bude Bob soudil, že ať patří do kterékoli z těchto skupin, ta druhá je na tom určitě lépe. Nyní ležel po krk zahrabán v Údolí Fénixů a čekal na smrt. Smrt byla pro Bude Boba vždy něčím, co se stává jiným, většinou starým nebo tlustým lidem, a až teď si uvědomil, že on sám už nebude, zato ten proradný Ne Bob s tím svým obličejem, který vypadá jako něco z jídelníčku v čínské restauraci, tu bude dál. Bude Bob zpanikařil a omdlel. Když znova procitnul, uviděl před sebou chlápka, který měl na ruce maňáska ve tvaru slepice…

Nenarostlá

Představte si louži, která se jednoho rána probudí a pomyslí si: To je ale zajímavý svět, co se v něm nacházím – zajímavá jamka, ve které jsem – jak mi hezky pasuje, že ano? Ve skutečnosti mi pasuje až neuvěřitelně dobře, to musel udělat někdo schválně pro mě, abych se do ní tak krásně vešla!“ Tohle je podle mě tak silná myšlenka, že s tím jak na obloze vychází slunce a ohřívá vzduch a loužička se stává menší a menší, stále zuřivě lpí na představě, že všechno bude v pořádku, protože tento svět byl určen k tomu, aby ji měl v sobě, byl postaven k tomu, aby ji měl v sobě, takže okamžik, kdy zmizí docela ji zaskočí. Myslím, že na něco takového bych si měl dávat pozor i já. Vnímám totiž svět v jistém úhlu pohledu, většinou jen z výšky do které jsem narostl, a často ani odtud se jinak dívat nesvedu. Ale to je zase má starost. Že jsem výše nenarost? A co tím vším chci říct? Vlastně ani nevím, jen nechci být ticho, to totiž bývá špatným zdrojem informací…

A zase něco z Boba…

Ne Bob svoje celonoční výlety podnikal částečně proto, že si na ně zvykl a měl je rád, ale taky proto, že mu poskytovaly šanci trávit čas o samotě a přemítat o věcech. Všechno začalo jako pouhé výlety na místo, kde si mohl v klidu jen tak blbnout, ale postupně se změnily v něco mnohem významnějšího, než měl původně v úmyslu, a navíc Ne Bob zjistil, že potřebuje nějaké místo, kam by mohl uniknout a přemýšlet. Někdy si dokonce dělával starosti. Vždycky, když byl ustaraný, začal se potichoučku smát, a když si dělal opravdu velké starosti, tak si začal zpívat staré písničky od Brouků, a to tak dlouho než ho starosti nepřešly. Teď už si starosti Ne Bob dělat nebude, dnes se bude bavit. Mezitím se objevily první sluneční paprsky, které se začaly odrážet od celého Boba. Ne Bob musel uznat, že je to tam opravdu pěkné, ale v mysli věděl, že Bob se mu svým způsobem líbil jaksi více, když se dny nehalily jen do úsvitu. Chyběla mu jednoduše rozmanitost…

Krásnou při dávám

Jen takový malý (an)dílek do skládačky Boba… Než dojde na Tatabojs...

Krásná kradla už od mala, tam kde vyrůstala, člověk musel krást, aby měl na večeři. Pak musel ještě krást, aby měl na spropitné. Většina kradla deset procent, ale Krásná dvacet. Byla tak dost oblíbená mezi číšníky. Během pár let se stala nejlepším lupičem, jakého jste kdy viděli. Život ji změnilo až setkání se Skoro Bobem. Fascinovalo ji jeho naprosté vzbouření se proti přijatým hodnotám, jeho odevzdání všeho nabytého, oproštění se od hmoty a ulpění na pouhém břichomluvectví. Zamilovala se. Měla však příliš tajemství, a proto se všemožně snažila neodkrývat všechny detaily Skoro Bobovým zvídavým očím. Každou jeho snahu o poznání pokaždé odbývala tím, že je její život roztodivná koláž, v níž se těžko orientuje ona sama, tak ať jí laskavě nezatěžuje nevýslovností svých citů. Sama však po nich toužila. Nakonec beze slov utekla tak, jako princezny utíkají před draky do teplých krajin. Cesty ji nakonec dovedly až k práci pro toho, jež touží po jediném. Změnit Bob…

… Tak jsem zpět z Tatabojs a mám nutkání přispět, neb po zítřejších ranních fotbalových utkání, si budu spíše lízat své utržené rány. Takže ještě zkřehlými prsty píši, že Tatabojs byli jako vždy výteční, přestože místo piva by se k ním hodila lépe Hořká čokoláda, ale když jsem za ně nemusel obětovat žádnou Papírovku, rád strávím Jednotku času v pivovaru. Tihle Pěšáci rokenrolu mě dokážou udělat Šťastnější, i když vedle sebe nemám žádnou Elišku. Snad jim ta jejich Růžová armáda vydrží i do roku 2031. Rád si někdy dám další Opakování. I když nyní jen Usínací. Chtěl jsem ještě připojit další střípek do Boba, ale ten si ještě počká na setkání. Obracím teď svůj list na novou čistou stránku, a doufám, že k tomu co hledá moje duše, jednoduše dojít se dá. Třeba tak, že si budeme povídat a ze svých minulostí střípky se dovídat…

V (po)krocích

Když pracujete s malými nebo relativně malými dětmi, tak se často dozvídáte velmi zajímavé věci. Třeba dnes jsem obdržel od 6letého chlapečka přednášku o tom, co jsou to kozy. A nemyslel tím sudokopytníky. Dokonce mi vzedmutím svého trička naznačil, kde bych je mohl případně u dívek nalézt. Tyhle děti mezi šesti až deseti lety občas vedou pěkně hustý řeči, i když občas trochu v křeči. Ale jinak je to výborný, zkuste třeba občas poslouchat jejich vtipy. Musím se přiznat, že mi tenhle styl humoru trochu chybí. Možná to leccos vypovídá o mém rozumovém růstu, ale to mě zase až tak moc netrápí. Okouzluje mě hlavně ta naprostá absence rafinovanosti. Tohle je humor ve své nejčistší podobě. Žádný koncentrát. A jsem rád, že pracuju i s dětmi, které jsou ve věku, kdy se mohou smát různým slabomyslnostem. Určitě je to hustší, než si myslí…

Pokračuje pohádka. Skoro Bob byl na cestě už tři dny, procházel právě Údolím Fénixů, když se na něj snesla dávka popelu. Fénix je ohromně okrasný pták, který žije asi 700 let a pak vzplane a z popelu opět povstane. Shlédnout Fénixe bývá pokládáno za dobré znamení, zhusta věštící výhru v loterii či pozvánku na kakao od krásné slečny. Skoro Bob jej jako dítě dostal k narozeninám, i když tehdy spíše potřeboval černé kalhoty. Život, jak rád říkával, je jako oceán. Buď se přes něj můžete řítit bez ohledu na cokoli jako motorový člun, nebo můžete sledovat větry a proudy, jinými slovy plachtit na něm. Skoro Bob měl svůj vítr – záchranu Boba. Jaksi mu ale nikdo neřekl, jak to má provést. Život je však příliš krátký, počasí příliš pěkné, a svět plný zajímavých a vzrušujících záhad. Skoro Bob se do toho zkrátka musí obout. Setřel tak ze sebe popel a vyrazil náhodným směrem. Dobře tušil, že řešení přicházejí téměř vždycky ze směru, který nejméně očekáváme, což znamená, že nemá smysl snažit se dívat tímto směrem, protože by odtamtud nikdy nepřišlo…

Bob bylo krásné království, všichni (snad) tušíte, že úsvit je ta nejnádhernější denní doba, celý svět je svěží a čerstvý, barvy jsou jasné a vše je tak nějak čisté, protože svět se pěkně vyspal do růžova. Proto byl v Bobovi úsvit po celý den. A taky tam měli čtyři různé západy slunce, každý na jedné světové straně. I samotní obyvatelé Boba byli zvláštní (krásní?), jelikož každý z nich za sebou při chůzi nechával otisk v podobě sytě oranžové, blonďaté či zelené pastel(k)ové linky. Ulice se tak hemžením lidí pravidelně měnily v letní louku. Rukopisy každého z těchto „malířů“ se lišily, čímž jejich dílo získávalo na půvabu. Někteří lidé rýsovali jen přerušované čáry, jiní zase tlusté přímky, připomínající tahy štětcem. Někteří se však pohybovali v téměř dokonalých kruzích. To znamenalo, že lidé v tento okamžik bloudí svým životem. Pohyb v kruzích je však v Bobovi patrný a těmto lidem se dostávalo pozornosti a pomoci ostatních (přátel?). Existovali však i tací, kteří nedokázali být součástí žádné kompozice, vyhýbali se stínování a o svých tazích jen mluvili. Takový byl i Ne Bob… na jehož počátku čněl smutek…

Mám pocit, že tady na deníčku začíná něco nového. Snad se to bude líbit i všem neblonďatým stvořením, pro které jsem pohádku původně nestvořil. Snad se vám tedy bude pohádka na pokračování líbit a přál bych si, abyste se stali její součástí. Jsou části, které nebudou vydávány postupně, abych mohl po krocích skládat střípky jednoho příběhu. Mého životního? Nemáte-li smysl pro barvy, či vás mate styl, kterým se snažím přiblížit se vám, pak vězte, že jen buduji svůj pokrok po krocích a snažím se jej utřídit do odstavců, bych byl přinejmenším sám sobě opět čitelnější. Navíc pociťuji záchvěv štěstí, že jste se konečně odhodlali promluvit (dohloupit?). Jen teď doufám, že nejde o iluzi, a že bude docházet k dalším významotvorným (ne)souhlasům… když zatím nelze slyšet vaše hlasy…

Snímám

Snímám další část své nepojmenované a možná i nepojmenovatelné pohádky. Snad to správně pojmete, neb jsem se rozhodl skládat takhle po částech příběhy (z) Boba. Příběhy, které se skládají ze šířek A délek, hloubek i povrchností, úhlopříček i hlupotových hříček. Doposud byl deníček, v rámci mých dosti omezených možností, jistým proroctvím, prezentací snů i sebe sama a takový taky zůstane, jen je občas prospěšné trochu změnit sama sebe. I když někde v hlavě mi stále zní nejistota. Děsivá nejistota toho, s jakou samozřejmostí může být všechno jinak, než jak bylo sněno. Nicméně jsem odhodlaný k pořádné rvačce s ní (nenosí totiž modrý pásek). Čekám nyní malé střetnutí, drobnou konfrontaci s realitou. Nejrůznější opilecké rozhovory s kamarády i kamarádkami mi upotily srdce. Konečně mám pocit, že nejsem jen snivostí zaslepený tvor. Teď jsem si uvědomil, že mi v hlavně nezní nejistota, ale Arctic Monkeys… A teď Bob.

Ne Bob ležel na posteli a strnule koukal na strop. Venku dlažbu ustavičně bombardovaly kapky deště. Bylo tak odporné počasí, že si stěží zasluhovalo název počasí, a Ne Bob, se rozhodl, že mu místo toho bude říkat Divný Bob. Divný Bob nebyl moc dobrý déšť, není nic špatného na dobrém dešti, který by dokázal pročistit vzduch. Divný Bob byl ale druhem věci, na kterou byste potřebovali dobrý déšť, aby od Divného Boba vyčistil vzduch. Divný Bob byl dusný, těžký a lepivý, jako někdo velký a upocený, kdo se na vás tiskne v přeplněné trambáji. Divný Bob nepršel, ale každou chvíli vás poslintal. Ne Bob si nyní uvědomil, že nemá strop. Ne Bob byl předčasně vyspělé dítě, intelektuál. Už ve dvanácti si uvědomil, že modrá pohovka neladí s zelenými tapetami. Vytrpěl si také nevýslovné příkoří a pronásledování kvůli svému náboženskému vyznání. Hlavně ze strany rodičů. Je fakt, že otec chodil do buddhistického chrámu a matka rovněž, ale nedovedli se smířit s tím, že syn je Buddhista. „Jak se to mohlo stát?“, kroutil vždy hlavou otec…

Mám pocit, že minulý pátek se ve mně něco změnilo. Při pátečních (sobotních) toulkách nočním městem (Všimli jste si někdy kouzla zapadlých, světlem a stářím nažloutlých uliček?) jsem se snad nadobro zbavil nutkání, kterážto jsou nám všem, stejně odchody zasaženými, společnou vráskou na čele. Z ničeho nic, jsem si uvědomil, že není zničeno nic a já se ocitl na místech mnou často nevyhledávaných. Očekávaje pár známých u šálku čaje (chtěl jsem napsat u pánu i panáčků, ale zkazilo by mi to hříčku). Leč jsem zůstal v ohromení ošál(k)en, že přes všechny své stavy naprostého osamění tomu tak úplně není. Osa mění strany a já si s odstupem času své skutečné i hlupotové propady v beznaděj doprovázím poťouchlým úsměvem ve tváři, ale stejně je pravdou, že za posledního čtvrt roku jsem vystřídal snad všechny výrazové prostředky své tváře. Možná je načase změnit své obyčeje a třeba koukat na nové obličeje. Další slova tajenkáře, ve kterých prý ukrývám jména slečen, jimž jsem vlečen? Bylo jich už šíře, co tak se na chvíli věnovat délce. A… S ní má jinak…

Šířka Adélka

Mám pocit, že se znova vracím do dětství, jelikož z nezištných (čtěte alkoholových) pohnutek jsem slíbil neznámé dívce pohádku. Neznáme, avšak blonďaté a modrooké, což je kombinace, jež dokáže vědomí roztáhnout do nesmírných šířek a délek. Je zajímavé, že obličej při těchto vědomých toulkách vědomí, získává ten nezaměnitelný výraz Pavlovových psů čekajících na zvonění. Ale abych se vrátil k mému dětství, kdysi jsem psal holkám pohádky, jelikož jsem po holkách něco chtěl. Kluci vlastně po holkách pořád něco chtějí. Na oplátku oplatku? Já teď třeba chci být ctěn. Nebo čten? A prý že nezištný… Začněme ze široka…

Bylo, nebylo, za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero nákupními středisky leželo království Bob, ve kterém broskve nebyly broskve, ale jablka s kobercem. A v něm žil král Bob a královna Taky Bob. A žili šťastně, jelikož za hrad nemuseli platit tržní nájem. Jednoho dne však proradný královský bytový architekt Ne Bob, proměnil královnu a taky Boba v ortopedické vložky. Království upadlo do chaosu, jelikož bez Boba nemohl nikdo nic dělat. Jen zpívat píseň „Imagine“ imaginárnímu broukovi. Jediný kdo mohl Bob zachránit byl Skoro Bob, zavrhnutý královský syn, který dal před vládnutím přednost břichomluvectví. Skoro Bob se tak vydal na cestu plnou dobrodružství, lásky, silničních uzavírek a mumlání. Nebyl to totiž zas tak dobrý břichomluvec.

Teď by měla následovat další pasáž popisující dobrodružnou cestu Skoro Boba, ale nějak se nedokážu soustředit. Je mi docela zima, takže zabalen do deky a s horkým kakaem, jež dokáže přenést mou mysl do jiných období, se snažím vypotit pár dalších smysluplných vět, neb svět si to prý žádá. Ale zima bodá jako oči dávných lásek. Neúprosný je i zvuk kapající vody v topení a dokonce se mi zdá, že se za okny míhají cizí postavy. Ty však zřejmě vytváří má ustrašená mysl, nejspíše z důvodu toho, aby zahnala mou místní samotu. Bílá zeď, rozházené papíry s několik let starými poznámkami a snaha posunou Skoro Boba na jeho cestě, mi nyní v neustálých vlnách drancují vědomí. Navíc už je dost pozdě a abych neusnul, tak co chvíli žádám své ruce o ujištění, že ještě souvisí s mým tělem. Tak tedy ještě náležím, dýchám a tvořím hlupotu, abych prorazil to neúprosné temno. Zřejmě na něco čekám…

Bob si připadal celý zmatený. Všechno, co odjakživa cítil ze světa kolem sebe, jako by náhle bylo smeteno přívalem vody a nahrazeno čímsi neznámým. Byl by řekl, že má halucinace, až na to, že takové slovo neznal, a vlastně neznal žádné slovo. Dokonce ani nevěděl, že se jmenuje Bob. Jméno bylo jen zvukem, který slyšíte, a nemělo onen hutný, opojný stav něčeho, co je opravdu něčím. Měl pocit, jako by se celý svět kácel dozadu a řítil se mu na hlavu, a Bob si nemohl pomoci od pocitu, že tohle by svět dělat neměl a že je to velice, ale opravdu velice divné a znepokojivé. Pocítil náhlé nutkání rozběhnout se proti něčemu, jenže se nemůžete rozběhnout proti znepokojivé nejistotě…

Ztrácím své jistoty, zklamal jsem a pohádku dnes nedopíšu. Stojím nyní na (ne)jisté křižovatce, na jedné straně se vydám po stopách Skoro Boba, po té druhé pak budu pokračovat v popisu pocitů ortopedické vložky. Asi jsem vážně zestárl a nedokážu dopsat pohádku (a ani vést hádky), na druhé straně mám možnost psát pohádku na pokračování (třeba s vaší pomocí) a tím být třeba dále ctěn (čten?) blonďatými a modrookými slečnami, což se musím přiznat, byl vždy jeden z mých životních cílů. Ty další pak byly nechat se ctít brunetkami, zrzkami a černovláskami. Když tak o tom uvažuju, tak jsem si asi nikdy nekladl příliš vysoké cíle. Přeci jen jsem poměrně malý člověk. Prý jen přízemní typ s hlavou v oblacích… Tak to jen něco o výšce. Ale co napsat o šířce? A délce...