Tak jsem se po delší době rozhodl něco napsat. Ale k tomu je zapotřebí trochu se rozepsat. Jako sportovci, kteří se musí před výkonem rozehřát, musím se i já trochu protáhnout, jelikož když dlouho nic nepíšu, cítím se dosti ztuhle. Čím jsem starší, tím mám pocit, že mi dochází slova a neslepuji je dohromady už tak obratně jako dřív. Nemáte-li co říci, je potřeba dbát alespoň na styl. Velcí trpaslíci to prý mohou dotáhnout až na malé obry, kam jsem to ale dotáhnul já? K psaní mě dnes dovedl rozhovor mezi tatínkem a chlapečkem v trambáji. Chlapeček by prý chtěl pracovat v porodnici, aby se mohl dívat na pipiny a zadky velkých holek. To já chtěl být v jeho věku kosmonaut…
Poslední dobou mám důvod se usmívat. V podstatě poprvé v životě mám něco, čemu se eufemisticky říká pravidelný příjem, takže si třeba můžu zajet na koncert Jakeho Bugga a nebo si třeba občas koupit hruškový džus a třívrstvý toaleťák s pejsky. Prostě je dobré dělat práci, která vás baví a za kterou vám platí. A to mě otázka „co bys chtěl jednou dělat?“ děsila po celé dětství i dospívání. Jako, že jednou budu muset dělat něco opravdového, něco pořádného. Holt během dospívání člověku není často do zpívání. Jak už jsem psal výše, chtěl jsem být kosmonaut, taky jsem si prožil své popelářské období a i období hasičské. To poslední kvůli tyči, po které se kloužou. Když jsem pak došel na střední a začalo kolem mé budoucnosti přituhovat, už jsem takovou jasnou vizi neměl. Jakkoliv mě podobné dotazy děsily, zároveň mi dodávaly trochu optimismu. Všechno je totiž uskutečnitelné! Dospělé opravdu zajímá, co bych chtěl! Můžu si vybírat! A když se nad tím zamyslím, tak to tak pořád je. Alespoň v mých hodinách, ve kterých pomáhám žákům vybrat si povolání. Všechno je možné…
Přemýšlím o tom, proč mi poslední dobou nejde psaní. Asi je to tím, že jsem spokojený. Většinu hlupot jsem psal kvůli holkám a když už tu svou krásnou modrookou dívku mám, není přeci třeba psát. Ale milovat. V podstatě všechno co jsem kdy napsal bylo kvůli holkám. I má pověstně nepovedená slohová práce „Můj výlet do Zoo“, byla napsána kvůli paní učitelce Havlové. Na druhou stranu se říká, že láska je ta největší inspirace. No, taky se říká, že opice Darwinovi nevěří. Vůbec se toho říká hodně. Mou snahou bylo především okouzlovat dívky a i když jsem v podstatě nikdy žádnou neokouzlil, doufám, že jsem přinejmenším žádnou neznechutil. Nikdy jsem totiž neměl vlohy k lásce, to spíše k matematice, páč málokdy jsem měl jen jednu první lásku. A není důležitější mít tu poslední? Ale raději nepůjdu více do hloubky, jelikož bych se mohl dostat třeba až na dno…
Mám pocit, že jsem pořád snílek. Ale snílek bez fantazie. Velká část mých hlupot je totiž založena na tom, že něco nevím. A pak nad tím všelijak přemítám. Kdybych měl fantazii, tak vás můžu nějak obohatit, spíše než vás okrádat o čas. Ale znáte to, každý trouba by to rád dotáhl na hlásnou troubu. Přemýšlím, jestli v dnešní době (ať už je jakákoli) neubývá poněkud smyslu pro humor-fantazii-poezii. A také přemýšlím, jestli k tomu částečně hlupotami nepřispívám. Fakt je, že z mých hlupot se opravdu (většinou) nedozvíte nic nového. Mé ambice jsou totiž větší. Chci abyste se na věci, co už víte, dívali jinak. Teda, ale to bych si přál si asi moc. Tak megalomanský zase nejsem. Mé ambice bohatě naplní, když to dočtete až sem.
