Nesourodná

Probudil jsem se dnes do jiného dne. Všechny moje ranní splíny a pocity osamělosti se vpíjely skrz nepojmenovatelnou bytost v prach. A prozření a obvinění se z vlastní hlouposti, či přiznání si téhož, mě vyčerpaného, znovu postavilo na nohy. Ne však tak, že bych byl schopen běžet, ale způsobem, jenž vmaloval mým představám novou podobu vlastního bytí a já po týdnech shrbenosti a pokulhávání opět načerpal sílu k letu. A přitom stačilo málo. Být zpozorován a všimnout si. Vězení každodenního ujišťování se v lepší zítřky je jen náhražkou upřímnosti. On ten příznačný odraz ode dna je jen nepatrné rozevření dlaně, přiblížení se, anebo stisk třesoucího se těla, protože tam kde nejsou opuštění, není samota...

Zase bych si přál rozdávat svou radost, osvobozený od strachu z pomysleného svlékání se z kůže, a opět se unášet blahodárným a rozpustilým pocitem, že není rozdílů mezi lidmi, avšak jen v jejich přístupu k sobě samým. Stále chci věřit spíše v nezištnost než kalkul. I když zkušenost křičí opak. Chci věřit, že život, jímž jsme obdařeni má mnohem vyšší cenu než pojmy, které se snažíme po hodnotových štafličkách vměstnávat nad jeho úroveň. A proto je mi trochu smutno, když vidím, jak se hrdě špiní vše prožité. Vypadá to, že člověku je do vínku dána jistá krátkozrakost, s níž se pohříchu snadno smiřuje. Já se však dále smiřovat nehodlám…

Unikám-li nyní často sám k sobě, pak jenom proto, abych nabral sílu k dalšímu prudkému běhu proti zdi, co na tom, že se polámu (jak už tolikrát), stačí mi, když má naivita nadchne další. Jsem-li ale hlupák, nechci nikomu sloužit jako návod k dělání blbostí. Být nepřítelem vlastního svědomí je však pro mě bolestí, která se té při nárazech nemůže rovnat. Taková bolest je pro mě znatelná právě nyní, kdy různí potulní, duševní přítulníci pustoší důvěru těch, kteří jim s pocitem sounáležitosti odevzdávají své vlastní já. Toto dění pak ve mně vyvolává jediný pocit, a to rozpor. Snad opět najdu odvahu poplácat se po zádech a smířit se s přešlapy, které jsem učinil v neprozíravém bloudění snivými krajinami…

Asi bych to nebyl já, abych se do všeho totálně nezamotal a svůj únik neprodloužil na útěk. Dnes jsem ji o(d)pustil, abych ji nez(t)ra(n-t)il navždy. Nebránila se, snad je i ráda, protože její tajemství budou zase jen její. Tajemství, která mají nejasný hlas, ale skýtají pohled, jenž umí všechna slova rozpustil navěky. Poslední týdny jsem se svěřoval se všemi svými podlehnutími, které na deníčku posloužily coby odpočívadlo, aby mně pak v přečtení doběhla všechna má poztrácená já. Když se nyní pročítám vším lednovým psaním rozesmává mě sebelítost, v které jsem viděl jediného přítele. Rozesmává mě pošetilost k níž jsem směřoval, aniž bych tušil proč. Jsem-li však nyní unášen příležitostmi nového bytí, neznamená to, že bych to staré opustil. Už ne ve splínu, raději s nějakou švédskou letuškou splynu…

Lstivá bo...

Zase ti píšu i když si slibuji opak, jsi moc velké lákadlo. Až moc ve mne, nezlob se, chtěl bych tě umět nenávidět, ale neumím to. Možná jen sebe. A Dádu Patrasovou. Navíc prázdné 3+1 plus jedno nenasytné morče nutí k praštěnostem. Bolí mě když myslím na tebe a jeho, bolí mě tvé chladné chování ke mně, bolí mě myšlenky na to, že když jsem přemýšlel o nás navždy, tys byla jinde. Spíš-li s ním. Nesním. Píšu-li však o bolesti, pak jen s pohrdáním, jelikož všechno co ve mně přežívá, nedopustí abych trpěl, spíš naopak. Proto tě (ne)dokážu (ne)milovat. Snad už chápeš, proč musím pryč. Nedokážu se bránit tvým návštěvám, velká část mě za ně bude neskutečně (ne skutečně?) vděčná. Ale ta druhá, moudřejší (?), jež nepoletuje za mezemi vlastní fantazie, chce, abych opět dýchal zcela, tedy z plných plic. Inu, má povaha je vrtošivá, to už asi ví(dí)te, to často pomáhá, ale častěji zavařuje, čímž vyčerpává…

Koketuji nyní s onou myšlenkou i s jejími nejrůznějšími verzemi a dopadá mě úzkost z nevědění. Snese-li se ještě alespoň jednou do mých dlaní? Snesu to? Jsi totiž příliš hlučná a příliš lhostejná všemu, co teď (ne)dělám. Není mi dobře, neboť cítím, že s každým tvým slovem věnovaným mně se dostáváš hlouběji do mého podvědomí. Vítězíš? Vrývám si do paměti celý ten odraz, to zpustošení, které si ve mně způsobila svým náhlým odchodem. Pamatuji si všechna svá gesta (psaná i vyřčená), kterými jsem zastíral vlastní klopýtající důstojnost, když jsem tě doprovázel mimo své životy. Byly trapné, dalo se jim předejít, lze je však nahradit? Lze tě nahradit? Stydím se zde sám před tebou i vámi především za sebe. Nutno asi prvně začít se změnami v sobě. Prosím však nejdřív o hrnek horkého kakaa…

I když místo rtů teď nosím bezbolestnou jizvu. Spoután jen silou gravitace visím do vesmíru nohami vzhůru, vznáším se a otáčím v neustálém rytmu den, noc, den, noc. Bezmoc. Jen já, podivný spletenec cévních labyrintů, shluk odhodlání a představ, který vede dlouhé dialogy s tichem. Ztichne(m)? Stávám se tak součástí čehosi, co mě překračuje, jelikož jsem uchycen v ději dalších neodvratných věcí. Nesnáším svou slabost, stále něco oddalovat a spoléhat na čas, na osud. Píšu-li znovu o bolesti, pak nyní s úctou, neb právě ona je tím, co nás, nepokojné a ostražité, inspiruje. Chybí-li nám totiž srovnání, není možno poznávat, nebo dokonce vědět. Bez smutků nebývá veselí a bez nenávisti láska. Mám příliš tajemství, stohy zoufalství a plno dalších prázdnějších citů, jež musím opětovně neopětovaně vkládat do slov. A to doslova…

Odjakživa jsem nebyl moc štědrý na city, věřte nebo ne, nenacházel jsem v tom zištnost, a nechápal jsem okolnosti, které toho, či onoho člověka k takovým věcem přiváděly. Uznával jsem jen moc (to je dosti necelá e(moc)e), kterou člověk udržuje své emoce na uzdě. Už ani nevím co mě k tomuto sebeoklešťování vedlo. Snad zkušenost? Čeho mocnějšího se však člověk může dožít, než opětované Lásky? Už se nechci dále schovávat za tvářemi lhostejnosti, jelikož lhostejný určitě nejsem. Vždy mi záleželo na každém, koho jsem oslovil, kdo se mě snažil uchopit, aniž by třeba pochopil, protože to moc nejde. Bezostyšně píši, že mám rád lidi a důvěřuji všem tak hloupě, že z mých zad čouhá už několik rukojetí. Tím se však stávám složitějším a ztrácím návaznosti na vše, čím jsem byl. Píšu-li na konec o bolesti, pak žádnou necítím, poněvadž jsem…

Poslední pro tebe

Přiznávám, že je pro mě bolestné vyslovení tvého jména (v hlupotách jsem si ho už přeci zakázal psát) a to ti ani nemusí náležet. I když ho nosí jiné, já si nedokážu pod tvým jménem představit nic jiného než svou tvář ve tvých dlaních. Dalo by se říct, že jsem celý svůj život směřoval k tobě a pak po tři roky jsem svůj pohyb s tebou sdílel. Když jsme však dorazili k možnému cíli, zalekli jsme se vlastní nehybnosti a utíkali každý jiným směrem. Snad je to tím, že lidé k sobě nezískají žádný manuál k použití bytosti, která jim byla svěřena. Došlo mi to až dnes. Jak pozdě je na omluvu a jak nepřípustný je návrat a jak slabý jsem z předchozích letů. Nemám již k tobě žádná práva, proto ti píšu další řádky ve sloupcích, které čeká tentýž osud, jako všechny jejich „veleupřímné“ předchůdce. Jen další chycená nicotnost v síti sítí.

Víš to? Že jedině ty mě můžeš svým mlčením umlčit tak dokonale, že už nikdy nepromluvím k nikomu tak teskně, jako k tobě. Zní to bezohledně, ale věř mi, je v tom tolik něhy, že v běžném světě ji člověk není s to najít. Nebraňme se proto našim životům kvůli pocitům, že na nás čeká krásné přátelství. Nedokáži být v tvé přítomnosti jen kamarád. „Jen kamarád“, jak bolestivě může znít jinak krásné vyjádření čehosi. Zatracuji vlastnost rozpustit smutek do slz a nechat nás nečinně přihlížet apokalypse v naších srdcích. Náš úděl je totiž žít život bez ustání, žít jej tak, aby naše štěstí znamenalo štěstí jiných, či bylo alespoň rovnoběžné. A ty mě nemůžeš činit šťastným, když náležíš jinému a když tě nemůžu milovat. Často se hovoří o tom, že i v největším štěstí, má člověk právo na to, být trochu nešťastný. Bohužel nejsem takový, aby to pro mě platilo i naopak…

Poslední dobou jsem se rozhovořil tady v hlupotách. Nyní chci, aby vše prožité i sněné získalo jasných kontur, pozbyl jsem totiž přátel a chci nalézat nové. Chci, aby skutečnost nadále vítězila nad domnělým. Chci aby ve mně zůstaly jen pevné body, na nichž bych mohl vystavět svůj nový příběh, v němž možná budu lásky hubit, avšak následně i oživovat, v němž se budu starat sám o sebe, avšak i o nové bytosti, které snad budu moci milovat, i když nebudou tebou a v němž konečně naleznu svůj smysl. Chci vyjít z dveří bolesti a chci se považovat za nového člověka, obeznámeného s povahou, kterou jsem si posledními týdny přežívání stvořil. Tebe však budu navždy milovat. Budu nositelem neopětované lásky, čili té, jež žádá oběti, ta jediná se mi nyní pod drobnohledem zdá čistá, neb neskýtá, než útrap bez odměn…

Jsem nyní příliš živý na to, abych hned usínal, ano, opravdu jsou dvě hodiny ráno a já se vrátil z nočního popíjení s utěšovači mých žalů. Jsem opilý, ale to je jediná doba, kdy věřím na neumírání. Lidé ustavičně pláčí a jsou s tím otravní, i já pláču a jsem o to otravnější sám sobě. Uklidnění mi však skýtá jedno ohromné zjištění. Nemusím mít vše! Ty jsi však jiná. Ty jsi pro mě vším. Pokud to nechceš, nechtěj pak prosím už nic ze mě, neb já se před tebou nedokáži a hlavně už nechci přetvařovat. Netříšti prosím už mé já. Musím být nyní celistvý, celistvý jako mé city k tobě. Stojím totiž na životní křižovatce. A musím se rozhodnout. Na jedné straně stojí život s tebou, ty však držíš k této cestě klíč a je na tobě zda mi jej dáš. Na druhé straně jsou pak cesty od tady tam. Přemýšlej…

Pustoprázdná

Prožívám zběsilé jízdy napříč bezčasím. Jsem sám, i když návštěva pátého patra byla až příliš školní. Bez dechu s lahví pomerančového džusu, neb džus na rozdíl od destilátů nevede k zapomnění vlastního myšlenkového mění, jsem koukal na svět, který se odtud vždy zdál zbarvován barvami duhy. Ačkoli jsme odtud měli stále blíž k zemi než k nebi, budila naše souzněnost zdání, že se můžeme dotýkat hvězd. Nyní zbývá pouze šeď. První den z mnoha dalších anebo poslední z mnoha předchozích? Zmocňuje se mě stesk, touha po dotyku vzbuzuje mojí představivost, která není zpitá a dává tak prostor k jasným odrazům mysli. Prostým mávnutím ruky jsi mi zmizela navždy. Vím, že jsem včera v tvém bytě byl pouhým hostem, přesto jsem k tobě vzhlížel se skutečnou láskou. Nemám daleko k slzám, když si uvědomím, že dotyky, jímž si tělo podmanilo duši, nebylo nic víc, než podání tvé ruky ze soustrasti. Ty už nemiluješ, jen potřebuješ. Ještě pár minut…

Píši, abych zmírnit samotu, do které zase mířím. A nyní nevím, jestli se s tím smířím. Mám pocit, že kudy projdu, tam zůstávají samoty, jen prázdná místa v minulosti hustě pokreslených mapách. S odkazem na svou lásku ke klišé, patosu i upřímnějším vyznáním, se přiznávám, že tvé úsměvy věnované cizím adresátům mě zbavují střízlivosti. A já nyní v zrcadle vidím jen zbytky tváře, kterou jsem si dnes odnesl s sebou od tebe. Opět se musím obviňovat z mnoha nesourodých činů, ale zároveň jsem hrdý na život, který vedu. A takový jsem asi člověk, podvojný, snad ne zlý, ne však ani úplně dobrý. A mě nyní napadají myšlenky, o nichž bych nepromluvil k nikomu jinému než k tobě. Teď to na mě působí komicky, že hlupák, jemuž na mnohém nezáleží, byl někdy obdivován dívkou tvého vzezření a smýšlení…

Jsem nyní jiným. Pro tebe kdekým? Už nechci být obětí vlastního citu, proto dávám svůj život mezi čtyřmi stěnami k nahlédnutí, sám před všemi, kteří všechny moje části vnímají bez účasti. Kolikrát musí být člověk na světě, aby poznal co znamená mít rád, milovat, souznit? Nemám už odvahu, mířím tak od válu, přiznat si před tvým přiznáním vlastní vinu. Stačila jedna věta a koráb mého světa šel pod hladinu. Vždy jsem si myslel, že je nutné, být na d(n)opád připraven, že stačí jeden pořádný odraz a vrátím se zpět. Ale bylo to jen smýšlení někoho, kdo pořádné pády nezažil. Dno je ve skutečnosti pohyblivým pískem, z nějž je odraz téměř nemožný, neb čím více se snažíte opřít, tím více se boříte do něj. Dno je jen písek, který vás pohltí a čím více v jeho hloubku odmítáte uvěřit, tím více si vás přivlastňuje. Já už věřím…

Umí-li člověk jen vítězit, jediná prohra, která musí zákonitě někdy přijít, jej trvale srazí na kolena a podlehne sebelítosti namísto činům, jež může sám na sobě učinit. Před měsícem jsem nenašel odvahu, abych tě požádal o ruku v ruce s malým kroužkem určeným k tomu, aby navěky uzamkl naše zámky. Každý náš společný den přinášel nová kouzla, objevoval nové bytosti v nás a pak jsme jednou došli k poznání, že jsme vlastníci totožných očí, jimiž pohlcujeme dění kolem sebe. Coby ctitel vzletných doznání s nasládlou chutí konstatuji, že jsem v tvé životadárné a křehké osobnosti našel lásku. Ale nyní již nemám dost odvahy a síly přiblížit se ti. Jsi mou bolestí s tváří člověka. Čekáš. Na mně? Na něj? Na ni? Na pohlazení, nejspíš. Nespíš. Co z nás zbude? Když rány Ho Jí…

Niter má

Poslední část mé trilogie. Nyní už ve čtyřech dílech. Ze všeho mi jde hlava kolem. Říkám si, že lepší je moc nemyslet. Měl bych dát spíš na tělo, jelikož to prý bývá spolehlivější. Chodí do školy, sluší mu kabát a nejvíce přijde vhod, když chci utéct do polí. Hlava mi jde kolem, i když mizí v oblacích. Bohužel tělo zůstává (opět?) při zemi a začínají jej bolet záda ze vší té tíhy. Něco co v sobě nosíme o nás dokáže říct daleko více, než prosté spojování slov, které pro každého z nás nabývá jiných kontur. Ale co to vlastně je? Tvář? Ta spíš bývá to poslední, co nám o pocitech člověka něco sdělí. Další z nezodpovězených? Další nezodpovědné hledání příčin? Tohle ve mně přežívá tak hluboko, že nejsem s to (ani za tisíc), to vydolovat sám, natož s pomocí někoho z vás…

Vlastním přespříliš malý prostor na to, abych se mohl kdykoli volně nadechnout. Chci se zbavovat myšlenek, ale příliš věcí kolem mě už má vlastní jména. Uvědomuji si, že mi nyní v mém (ne)pokoji nepatří nic. Vím, že budoucnost není věčná a nechci již věřit ani na minulost, jelikož na ní často až příliš lpím. Začínám si připadat hloupě se svou snahou oslovit v sobě člověka, pospojovat všechny své rozhádané bytosti. Chtěl bych rozjímat, přemýšlet o činech, které ve mně hlodají, ale ke kterým se nikdy neodhodlám, jelikož jsem se stále nenaučil odvaze. K těmto věcem mám však hluboký vztah, neb s (ne)umem sobě (ne)vlastním jej (ne)umím skládat do slov.

Vidím v sobě sraba (idealistu? snílka?), který touží po velkých věcech, vidím (čtu) v deníčku svou lásku k patetickým gestům a kýči. Třese však mnou upřímná touha, že kdybych mohl, obětoval bych se pro to, abych prozřel a žil v souladu se vším, čím jsem byl obdarován. Tebou. Je mi trapně, jelikož jsem ochoten změnit se pouze pod podmínkou, že přitom bude ta, kterou stále miluji. Ale stejně se těmito myšlenkami budu ještě chvíli opájet. V dlouhých nocích, v bezmocích, v emocích, které jsou jako rány do zad. A budu dále tvořit svůj svět z vět takových, jež nedovolí vlastní průzračnost, neb mít ústa plná slov a být prost činů, to ubírá na reputaci a respektu i daleko lepším lidem než jsem já sám.

Nerad na sebe hledím do daleké budoucnosti, tolikrát si mi to připomínala a já tě neposlouchal. Hlupák? Asi ano. Ale vzhledem k mému já jsou všechny pohledy do budoucnosti zbytečné. Jediné, co vím, je skutečnost, že intenzivněji než kdy předtím dospívám k rozhodnutí nedospět. Vždy si měla pravdu. Jen já si nalhával opak. Pročítám-li si své deníky, nejen ty zde světu předkládané, uvědomuji si, že jsem předurčen, nebo spíš odsouzen k věčnému osamocenému hledání prostých odpovědí na milionkrát kladené otázky, na které ostatní postupem času rezignují, přičemž já na ně budu vždy klást největší důraz. Pro tebe však tato cesta není…

Je-li člověk obdarován životem, počíná si často velmi zmateně, neboť nikdy před tím nic podobného neviděl. A v tomto plní úlohu nejdůležitější naši bližníci, kteří nás coby zkušenější uživatele zbavují nejistoty a strachu z chybných kroků a tím předchází našim možným pádům. Ty jsi pro mě ta, která mě s neskutečnou láskou a porozumění provázela posledními třemi roky. Bohužel já vždy (možná nikdy?) nebyl tím samým pro tebe. Po ničem nyní netoužím více, ale člověk, jež nepřijímá život jako něco trvalého, žije bez důsledků, výsledků a vlastně i bez ohledů, který často s podivným zalíbení doufá, že zla, které na sebe často sám přichystává ho srazí ke dnu, neboť tuší, že teprve tam opravdu pozná, které bolesti jsou skutečné a které jen domnělé…Takový nemůže být tvým …

Naučit se naslouchat druhým, přát jim, obejmout je, povzbouzet a stát při nich, když to nejvíce potřebují, i když jim samotným není zrovna přáno, to je úkol pro mé další (lepší?) já. Doposud jsem byl příliš samolibým člověkem a viděl jen to, čemu přikládaly význam vlastní oči a vlastní srdce a nebral ohledy na to tvé. Jelikož to by mě stálo velké úsilí, ke kterému jsem se zkrátka a dobře neměl. Často jsem činil činy, jež jsem záměrně nedotáhnul do konce, jelikož mi hrály do karet vlastní domýšlivosti, či fantazii s níž slévám blízké osudy v jeden celek. Ve svůj život. Nechci již být obviňován z prospěchářství, ze zneužívání tvé důvěry a kdesi cosi, už nechci být obětí svých obětí. Všechny mé výkřiky k tobě byly pravdivé, to mi prosím věř, avšak z důvodu nechtění tvé ztráty. Nechci tě ztratit, miluji tě, ale tuším, že ty mě ne. Už ne ten pravý… jen slepou odbočkou…

Poprvé chci v životě něco čistě nesobecky, aby ti někdo navěky dokázal dát to, co tys dávala po tři roky mně. Chci abys byla šťastná. Takto to nyní cítím, i když si mě pohltila bez rozpaku, a nyní tvoříš z mého těla tříšť a zajatce touhy po tvé blízkosti. Pomlka za pomlkou, odstavec za odstavcem, tak snadno se již ztrácím mezi řečí. Budu-li se příště cítit šťastný, nechám si to pro sebe a ušetřím tak své tělo skličující bolesti ze svěrací kazajky. Jsem jen dítě. Velké dítě odložené v cizí zemi. Moci? Noci? Něco nyní ve mně zemřelo a jsem si jist, že ani láskyplná náruč dívek někde ve slibné budoucnosti moje trosky nedovedou k životu. Sním totiž stále o tobě, o potěšeni z tvých konce rtů, o tvé vpády do mých dlaní, o prosté pohlazení. Se vší upřímností tě miluji tak, jak již nebudu milovat nikoho. Nevěř, ale takový už jsem. Před námi je však jen směsice nekořeněných omluv, nevyřčených výčitek a úsměvů na rozloučení…

Tohle je konec mé trilogie o čtyřech dílech, neb slova už nejsou. Za pár jednotek času opustím své město, které však ve skutečnosti není mé, jen mě s jeho přívětivou ochotou adoptovalo před šesti lety. Nevěřím totiž, že město za okny mého pokoje, je stále týmž městem, který jsem poznával s Bublinou. A tohle je mé poslední fouknutí do bublifuku, poslední jeho výtvor se nyní rozplývá. Končím pateticky, ale vždy přece záleží na člověku samotném, jak k daným věcem přistupuje, jelikož vše v naších očích náleží pouze nám v tom smyslu, jsou-li pro nás přínosem, či ochuzením. Jsou lidé, kterým láska připadá jako přepych. Pro jiné je zase přežitkem. Sám jsem se mezi ně bez pokory řadil. Ale už ne. Ve mně bude nyní láska přežívat bez příčin a bez důvodů k zamyšlení… Jednou se budeme sami sobě smát…

Tak na půl

Existují místa z nichž člověk raději uteče, než aby byl svědkem vlastního pádu. Třeba vysoký útes. Poslední hlupoty jsou výsledkem podlehnutí. Podlé hnutí mysli na to, co vše se přihodilo. Snažím se zůstat nohama na zemi, ale je stále těžší neodevzdat se moci nafukovacích balónků, jelikož jejich síla dokáže poponést mysl mezi mraky. Člověk je od nepaměti obchodník s nadějí, vklad očekávání je ale v poměru mezi ztrátou a ziskem jen prázdným mávnutím ruky. Přesto dále upisujeme naše duše, těšíme se z přenosů svědomí a občas si i plivneme proti větru. Vše plyne z nejistoty. Já jsem někde na půl a hledám vlastní hranici. Vyhlašuji války (naposled), utěšuju se (nevyslyšeně), smiřuji se s neurčitostí a nejasnými zítřky (tak na půl). Spousta lidí bývá šlechetná jenom slovy. Pýří se nezávislostí a odsouzením všeho masového. Přitom se doma cpou šunkou. Já takový být nechci. I když pečínku rád…

Dostal jsem snad znamení lepších zítřků? V kuchyni nám bouchnul zapalovač a rozbil můj nejoblíbenější kytičkovaný talíř. Jako by už těch niterných ztrát nebylo dost. Navíc už to jsou dva roky, co odešla osoba pro mě v životě druhá nejbližší. Alespoň to už nebudu mít stále na talíři. Jenže i tak mám pocit, že jsem si ukrojil až příliš velký krajíc, jelikož co se týká vaření, jsem pořád tak trochu mimo mísu. Tak uvidíme co mi život upeče. Čím si ještě zavařím. A může být hůře, když neumím udělat kuře? Za rozbitý talíř jsem dostal od paní domácí buchtu. Nechávám si ji na zítra, nyní jsem až příliš ponořen mezi slovy. Nechci, aby hlupoty vsákly nějaký sladký blábol. Problém totiž není v jídle, že bych měl snad hlad, problém je hlouběji ve mně samotném, v pohledu s nímž ráno opouštím postel. Je to pohled člověka zachumlaného do vlastních starostí. Začíná to být tupé jako tupé… Bohužel jsem příliš snivý na to, abych žil tady a příliš dlouho jsem tady, abych žil ve snu.

Předevčírem večer jsem v zrcadle viděl odraz jiného člověka. Byl to někdo, koho jsem u sebe celou dobu uchovával. Nemohl jsem se odhodlat ke spánku, jelikož jsem stále cítil vůni čechranou tvými vlasy. Zrádnost onoho okamžiku spočíval v tom, že vším, čím jsme si pro ten večer zůstali, byl dotek ne uhranutí mysli, které mě nutilo tě políbit, ale čistá, průzračná občas i trochu slaně prožívaná nezemská krása plynoucí z pohledu všelijak zabarvených očích. Až po tvém odchodu mě napadaly všechny otázky, jimiž jsem tě chtěl obkreslit na papír, snad z důvodu toho, abych svou představu zachoval navěky. Stále vidím všechny ty důkladné odstíny i prázdné linie tvé cizoty. Chtění doteku ale prý už jen zbytečně čeří vzduch. Prý už jsme jen pár šeptajících tvorů na jednom voru, na jednom vzpomínání, každý na cestě s koncem v novém začátku. Ale co když něha, něha všudypřítomné touhy po blízkosti, touhy po sevření přežívá a zhmotňuje mou představu? Tedy vidinu Tebe. V ten oka mžik jako bych přestal existovat a vše je jen směřování k cíli, jenž má obrysy, ne však pevný bod…

Člověk by, zdá se, nikdy neměl dojít k cíli, ten by nám ale měl stále zůstávat na očích. Napsal jsem někde na kus papíru a vložil jej mezi další své hlupoty. Hlupoty ve kterých přemlouvám všechna svá já k jediné tváři. Chtělo by se napsat k soudržnosti, ale je to jako bych mluvil do zdi. A takto často promlouvám k tobě. Konečně se mi zdál nebublinový sen. Dost už bylo komiksů! Kiksů? V tom snu jsem se ptal různých lidí kolem sebe, co vidí oni. Byl to takový můj test, zda vidíme to samé. Nevím, jestli takové prověrky provádím pokaždé, takže kdybych vás náhodou potkal a ptal se vás, co vidíte, nevšímejte si mě. Zřejmě se jen ujišťuji, že nesním. Nebo jste jen postavou v mém snu? V mých snech ale hlupoty někdo čte. Budíček! Vstávat! A zrovna jsem měl tak hezký sen, že píšu dobrou hlupotu… Byl to ale zase jen sen, ve skutečnosti pokračuji v zápase se slovy. Snad vyhraju a smířím se s vlastními přešlapy, které jsem učinil v nerozvážném bloudění snivými krajinami, a pak stvořím svou vlastní zemi, od níž se odrazím… 36

Nevyslyš ženo

Problémy s lichými ponožkami se více než jindy promítají do života. Proč vše co má být v páru, dopadá liše? Další klišé? Nemůžu spát, sny mi ožívají a já trávím noci v návratech, přestože vím, že vzpomínky ubíjí přítomnost. Chtěl bych si vybírat z mnoha snových tváří, jsem však uvězněn jen za jednou z ní, která mi zní za zdí. Rád bych se probudil ze snů a byl jen bytostí odnikud, hledal kdekoho, byl zastrašen čímkoliv a našel úkryt v čísi dlani. Vše je ale ukryto pod polštářem, kde uchovávám sny a držím se tak při životě, coby (ne)šťastný. Rozhodl jsem se psát a držet tak sebe (a možná i vás) v beze snových náladách, jelikož psaní a následné čtení je skutečně ideálním prostředkem pro únik před tou samot(n)ou…

Skutečnost, že prosté psaní následujících řádků v oka mžiku odsouvá mé myšlenky do minulosti, mě činí jiným. Starším? Co dál? Mám ustrnout? Nepsat? Oněmět? Zabráním tím neústupnému procesu vyvíjení se, či spíš stárnutí? Zmateně pobíhám tímhle světem a časté ztráty pokory při mých samostatných túrách tam i zpět přemlouvají k dospělosti to dítě ve mně. Uznám-li se však za dospělého, zůstanou slova věrny jen svým názvům a už nikdy nedopustí rozmanitost. Proto někomu ležím v žaludku a někomu na srdci.To jsou mé strachy. Přál bych si mít tu moc nemít jich moc. Jen je uzamknout a překvapit přítomností své Lásky, je-li ještě nějaká. Jestliže však o ní píši, určitě je. Jen přikrytá závojem nepozornosti.

Poznal jsem, že lásku nelze vlastnit, že je důležité stát se její součástí, znít v jejích tónech, v tom spočívá její podmanivá síla. A tato síla pak náleží dvěma zúčastněným stranám. Kolikrát jsem nepochopil, že ač trestán osamělostí, bdím v obležení mnohých intenzivních vyznání. Být lepším, nechám tě navěky s tvým zasněným, libozvučným pohledem. Ale ty už nejsi. Proto tě oživuji ve spánku a další a další noc v (s)nové podobě ke mně promlouváš. Vše krásné se mi většinou za zády rozplyne, a proto se neohlížím, abych v sobě uchoval vše snivě. Třeba je tohle to lidské (ne)štěstí, naše vlastní obrazotvornost, představivost, vidina, půlnoc? To vše od krásy až po bolest, jež si způsobuji myšlenkami na tebe…

Moje slova se často míjí účinkem i úmyslem a vlastní významy jsou unášeny neznělostí. Často je mi z toho smutno, často se z toho raduju, a to proto, že smutek chodívá ruku v ruce se střízlivostí. Kolikrát za den se proměním, převléknu do nálad, obelžu vlastní svědomí, kolikrát za den se stávám dobrým člověkem? Je možno vůbec stvoření, matoucí ostatní, nazývat dobrým? Vše důležité nyní uchovávám v obrazech, omámen tím méně podstatným podléhám v prostoru i čase. To, co je nejdůležitější však zanedbám pro nepojmenovatelnost, ačkoli tuším oč jde, bojím se zeptat. Proto si píšu… Že vše, co člověk hledá často sám přehlíží. I když stačí málo a je blízko, blizoučko k objetí. Konečně vím, že být někým milován není samozřejmost. Není to jako ranní müsli učitelovo, jako pískot morčete od vedle, jako spánek… Za to děkuji…

Možná jsme vážně jako ponožky, všichni se totiž jistým způsobem doplňujeme v jedno. Posouváme se, brzdíme, uklidňujeme, rozněcujeme, ztrácíme. U lásek je to ještě silnější. Svým příchodem zásadně přetvoří vnímání člověka, vzbudí v něm vášně, a jsou-li skutečné, stanou se nejlepším přítelem. Nechci věřit na stereotyp vztahu. Proto patří-li dva k sobě, nemá mezi nimi místo. Objeví-li se, je pak lepší ublížit si jednorázově a zmizet, než spokojeně narážet do zdí. Ty jsi mi neustálým překvapením. Zůstaň? Ukaž mi hranice a já v nich budu žít, a pak jen skrze malé bolesti budu utíkat zpátky k tobě (i přes rady všelijakých našeptávačů), ale s vědomím, že víš proč tady pláču a tam se usmívám.

Prý, že vše vyléčí čas. Ten však pro mě neznamená nic, než jen příval strachu z nepřiznání si. V neurčitých obrysech posledních dní, splývám s vzduchem. Prázdnem. (Ne)přítomnost tvého vědomí na deníčku nyní ukazuje směrem, jemuž jsem se vlastní chybou nepatřičně vzdálil. Vím, že když ráno otevřeš oči, z pod víček ti vyjde radost, vím to, protože nový den na to čeká. Ale v mých oknech zůstanou jen závěsy (ne)chtěného mlčení. Zůstanu spát, protože sny dopřávají mnohá potěšení, třeba nenutí ke křiku. Ale co, musím se naučit být v partnerství se samotou. Scházím se nyní s hvězdami za zdí svého smutku, v krajině bez světel a bez hnutí. Patřím-li někomu, pak jsem to nekonečně já, já kdo nenávidí a já kdo miluje. Čím víc člověk odevzdává svou vlastní intimitu, tím víc je nesrozumitelný. No jo, zase mám nějaké liché ponožky… Snad naposled…

Poslechni… Poslední?

Musím přemýšlet, jenže myšlenky mi míří do všech stran. Patrně jen prázdná slova plní deníček, má mysl se totiž upíná k jediné. Jistý jen svou nejistotou a láskou k té, kterou miluji už tři roky. Jen mi to dříve docházelo trošku jinak, zmatečně, sebejistě, sobecky, zkrat(k)ovitě. Poslední týdny stále pobíhám mezi sevřením a objetím a hledám, ale nenalézám, míru svého sebeodevzdání. Netoužím být někomu na obtíž, ale taky nechci být sám. Tohle je ten kompromis vztahu? Jen tenká stěna mezi bytostmi a neodbytností. Jak nezahltit? Jak dát znát? Jak být patrný a zřejmý, ale nikdy ne zcela v cizí moci?

Zas a znova přemýšlím o podobnosti dvou stejných tvarů. Tvorů? Přemýšlím až moc, jak sama často říkáš. Ale takový jsem. Byl? Budu? Nehledám odpovědi (bývají pro mě od dětství bolestivé), jen mě baví souvislosti, ty nekonečné propletence kruhů. Druhů? Proto často s duší v rukou mizím ze společnosti nejrůznějších společníků. Přesto jsem přítomný, přítomný jako obraz odrazu svého tělesného já. Je to jen můj únik k myšlenkám. Někdo ze samoty prchá k ostatním, já s ostatními k samotě. Bohužel tyhle výlety někdy trvají tak dlouho, že si toho všimne okolí. Nechci tě tím dále rozčilovat. Přijmi mě…

Ty jsi mi totiž nejblíže. Jako by nyní současně se mnou unikala i část z tebe. Ty která jsi pečlivě uchovávána v místech mých spletitých cévních labyrintů. Proto jsem Tě roztrápil? Odpusť. Slibuji si opak. Jsem si opakovaně jist svou nejistotou, potřebuji se opřít, jelikož sám stále jen zakopávám. Sebelítost však není na místě. Už tolikrát jsem psal, že bych chtěl umět nemyslet na nic, jen se tak prožívat světem. Proč musí být vnímání dvou totožných bytostí, dvou objetí tvůrců, dvou obětí citu, tak odlišné? S kolika miliony teď (ne)čekám na odpověď? Kolik z nás bude vzpomenuto?

Takto k tobě promlouvám často, aniž bys tušila mou blízkost. Nadechuji se z tebe. Snad jednou naplníš mé plíce těmi vytouženými slovy a já pak exploduji a dozním s vesmírem. Ve smíru. Kdysi jsem věřil, že kdo pláče pro lásku, nedokáže milovat, a teď nevím jestli si to nalhávám nyní, nebo jsem si lhal už tenkrát. Prožívám totiž ztrátu vědomí z telefonů, přání a vzkazů, jenž vadnou před vyslovením. Tvé mlčení do noci (stejně tak jak já (hlupák) mlčíval tolikrát) mně vzdaluje střízlivosti. Samota je tichá, bezejmenná. Obklopuje a svírá. Taková je hranice mezi láskou a nenávistí, která bývá vrytá v písních, básních, životech, hlupotách i dalších klišé. Mnohokrát prožitá, mnohokrát usmrcená…

Nechci už nic jiného, než abys rozuměla všemu, co píšu, co dělám, co prožívám, vždyť právě pod tvým jménem prožívám všechna svá blábolení i bolení. Ty jsi pro mě můj komorní život i nezměrný svět mého sebe nalézání. Celistvé city, jež nosí nepříjemná jména, jako Opora, Potřeba, Nutnost, se mě zatím zřejmě ne(do)týkali. Nechci se změnit, to neumím, chci ale dospět. Dospět k tomu s tebou. Snad už zbytečně pojmenovávám, ale potřebuji slova před (s)prostým soubytím, jelikož z mlčení vznikají nedorozumění a neporozumění. Takhle se měním… Nechci, abys byla němá… A ne má…

Moje monogamně zpívající atletko, moje Bublino, jsi pro mě jako melodie písně, kterou si broukám pořád dokola, ale o níž vím, že ji neumím pořádně zazpívat. A když to udělám, zní to pokaždé jinak. Nikdy ne čistě. Nikdy ne stejně nereálně. Nikdy ne s pocitem posledního poslechu. To jsi. Veď mě, jsi až moc ve mně. Nenech mě zpívat falešně. Vím, že často scházím z rytmů. Příčina? Často jen má hloupost, občas tvé přehlížení maličkosti. Ale pro ty mám své oči. Ty tvé vnímají vše kolem, vše jasné a patrné. Už nechci abys byla mou slepeckou holí, pateticky křičím, že chci s tebou v ruku v ruce kráčet dál a pokud to bude potřeba, tak tě i nést…

Nenaléhám na tebe, má milá, jen celou svou bytostí prosím, věnuj ještě pozornost mým slovům. Miluji tě a nesnesu další mlčení, kterými jen šetříme čas. Odbiji s půlnocí. Chci nad město. Probloudit se v blízkosti nových zítřků….

Nově začínající

Řešil jsem nyní problém se svým slonem. Teda alespoň jsem si myslel, že si mám vyřešit svůj problém ze slonem. Vše se má tak, že jsem si na kousek papíru, který mám vedle počítače k zapisování hlupot, napsal: „ Vyřeš svůj problém se slonem!“ A jelikož s žádným slonem v konfliktu nejsem (je však možné, že je nějaký slon v konfliktu se mnou), tak mi vyřešení tohoto problému trvalo dost dlouho (a proto jsem taky dlouho nenapsal žádnou hlupotu). Nakonec bylo řešeni zcela prozaické a v své podstatě zůstalo v říši zvířat. Píšu totiž jako prase a proto jsem místo „slohem“ (Vyřeš svůj problém se slohem), četl slonem…

Při při sama se sebou a svým slonem (slohem?), jsem hledal nové způsoby jak pozitivně ovlivnit své myšlení. Nenapadlo mě však nic lepšího než si zalézt do skříně a přemýšlet. Po nějakém čase stráveném ve skříně jsem však vymyslel pouze satirickou báseň o nedostatku vzduchu a sociální agitku o hladovění. Takže totální propadák. Dokonce jsem někde slyšel, že mě ten den meteorologický úřad vyhlásil za oblast postiženou katastrofou. Proto nyní vymýšlím nový plán na povzbuzení svého tvůrčího myšlení. Bohužel je zatím tak komplikovaný, že mu budou rozumět pouze tři lidé na světě. A já mezi ně samozřejmě nepatřím…

Stojím na prahu nového směřování sama sebe. Dá se říct, že se po dlouhé době postavím na vlastní nohy a bude jen na mně kam dojdu. Pomyslím však na celou historii svého minulého já, musím se pozastavit, protože existují období, která příliš nepřispívají k tomu, aby byla má existence brána vážně, neboť v nich jsem až příliš okatě dělal věci jen tak na oko. Proto teď asi musím jít. Pryč od stesku od stisků, které jsem nucen ještě utržit. A až někam dojdu, tak pospojuji vše, co nám před sebou zůstalo skryto… To je dnes Mar celé…