Na konci začátek

Hodně lidí tvrdí, že je dnes, jestli ne dnes tak minulý týden určitě, život strašně nezdravý. Podle mě je život skvělý, a to už od narození. Když se to tak vezme, má narození docela dlouhodobé následky. Pro většinu lidí až do smrti. Je to zvláštní, narodíte se, vyrostete, zestárnete, a to přesto, že to ani moc neplánujete. Teda, jestli je žití nezdravý, co potom umírání?

Narození je konec, ale i začátek v jednom. Škoda, že to tak nefunguje i s čokoládou. Přemýšlel jsem o tom, co by kojenec řekl mamince při kojení, kdyby mohl mluvit. Podle mě asi něco jako „já z tebe rostu mami“. Po dalším uvažování se mi to však jeví jako nereálné, jelikož s plnou pusou se přece nedá mluvit.

Po knize mrtvých (čti domácí lékař) jsem doma objevil i knihu, která popisuje, co by mělo dítě umět v jednotlivých fázích svého života. Musím uznat, že ty děti jsou v porovnání se mnou geniové. Nějak mě to přivedlo na myšlenku, že mít děti nebude úplně strašná věc (i když mýt děti bude trochu horší). Asi si v budoucnu nějaké to dítě pořídím, nejlíp tak tři. Chci totiž mít od každého jedno.

Zdá se mi, že svůj život jako ve snách prožívám. Podle mě je snění zábavné. Někdy mi ani nic jiného než snít nezbývá (třeba teď sním zbytky od oběda). Ale pamatujte, že i když jste ve snění vysoko nad zemí, stále musíte být nohama pevně na zemi. Takže lidi sněte, jelikož když nesníte, lehce se dostanete do nesnází…

Fascinován životem, smrtí, kojenci, kojícími ženami (říká se kojičky?), sněním a čokoládou jsem úplně zapomněl, že jsem chtěl zhodnotit další rok na VŠ. Takže ve zkratce – studijní úspěchy, osobní neúspěchy, návštěva ZOO – docela povedený rok. Stejně mám pocit, že čím míň mě zajímá kam se dostanu, tím víc mě zajímá jak se tam dostanu…

Mé některé

Přišel jsem na to, že kluci vždycky zleniví potom, co se začnou zajímat o nějakou dívku. Na začátku za holkami běháme, potom s nimi chodíme, no a nakonec ležíme. Jsme holt lenoši. Taky mě napadlo jak obhájit polibek, který dáte nějaké neznámé. Můžete třeba říct, že jste pohybovali pusou náhodou směrem k ní a ona (pusa) se pak přisála.

Minulý týden byl zvláštní, kromě zjištění, že žokejové jsou v podstatě nemravní, jsem potkal hned dvě zásadní holky mého života, a navíc teď čtu i Všechny moje lásky od Hornbyho. Sám si rád dělám nejrůznější příčky (stále se mi nepříčí), takže proč si neudělat žebříček 5 nejzásadnějších holek.

1. První je ta první.

Lucie Šafářová (není to ta tenistka). Moje první dětská láska. Pamatuji si, že jsme si dávali pusinky za bonbóny. Je zvláštní, že ty bonbóny dávala ona mně. Naposled jsem jí potkal s nějakým svalovcem a docela mě potěšilo, že mě poznala. Bohužel žádný bonbón jsem nedostal.

2. Vážně vážné

Barča Dufková. Studenka ekonomie kvůli které mi docela příjemně utekl první rok a něco na vysoké škole. Kromě toho, že je o rok starší než já, je taky první (a zatím poslední) holka s kterou bych si dokázal představit své budoucí já. Bohužel se to nějak zadrhlo (není dobré objednávat víno s dvěma brčky, nebo říkat, že má více očí). Nedávno se vrátila z Erasmu, takže jsme se mohli zase potkat. Bylo to docela v pohodě, jelikož už asi rád někoho jiného.

3. Dostávám

Míša Wozniaková. Tohle je holka od nás ze dvorku. Svým způsobem mě „ovlivnila“ asi nejvíce. Jednou mi dala pěknou nakládačku (nedopatřením jsem ji zničil draka) a já tak byl dost „ovlivněn“. Od té doby se radši s holkami neperu. Taky je to jediná holka, která šáhla na mého playstationa.

4. Má p(r)sa

Lucie Sobotková. O téhle holce jsem už jednou psal. Byl jsem s ní v kině a řekl ji: „ Je fajn, že máš prsa.“ Stává se…

5. Jak nebýt směšný?

Lenka Janoušková. S touhle holkou jsem chodil do tanečních. Když se ji zeptám jak mi to šlo, tak vždy odpoví, že skvěle. Proto jí mám tak rád. Je mi však záhadou, proč se u toho vždycky tak hihňá a derou se ji slzy do očí.

Ovlivnily mě i další holky (a některé ještě mnohem víc, o všem se ovšem psát nedá) a doufám, že mě některé(á) ještě ovlivňovat budou. Nakonec musím přiznat, že mě okouzlila ještě jedna slečna. Nevím jak se jmenuje, ale vím že má jen dva sandály a oba nosí jen na jedné noze. No nic, tohle bylo jen takové mé malé vyznání. Jsem jen zvědavý o čem budu psát příště, jelikož se chystám na Hornbyho další knihu Jak být dobrý …

Dva a půl... Marcela Gorecká (psáno 16.12. 2012)

Po několika letech tajně dodávám ještě další dívku. Dívku, která se na tři roky stala mou Bublinou, ve které jsem žil. Dokonce jsem si ji chtěl i vzít, i když jsme byl každý neskutečně odlišní. Třeba já zásadně nenosím růžové ponožky. Nakonec to dopadlo strašně smutně a zbyla jen hořkost, páč se dívka rozhodla za mými zády užívat si s někým jiným. Navíc s přítelem své nejlepší kamarádky. A mým velmi neoblíbeným známým. Ale co už. Nakonec vše modře dopadlo... 

Drobné velikosti

Říká se dávat někomu klíny do hlavy, či dávat někomu hlavu do klína? Nemám v tom moc jasno. Asi to bude tím vedrem. Na vedru je fajn, že nemusím nosit moc oblečení, a když ho nemusím nosit já, nemusí ho nosit ani ostatní lidi (čti holky). Což ale může být i trochu problém, jelikož se pak nedokážu nedívat prsům do očí…

Asi se mi teď smějete za zády do očí, ale pamatujte, že ani já nejsem neomylný. Naopak, právě jsem se omyl. Když jsem se omýval, a přitom prohlížel své mužné tělo, napadlo mě, že bych se nechal tetovat. Například na loket bych si nechal vytetovat nápis „tisková chyba“. Možná by to chtělo i nějakou tu skandální pravdu, třeba na lýtko by mi mohli vytetovat nápis „tohle není moje stehno“. Jenom nevím, jestli je na to lidstvo připraveno. Já určitě ještě ne. (pozn. Když mě tetuje holka, můžu o ní říct, že je moje teta?)

Poslední dobou mě trochu začíná otravovat užívání zdrobnělin v konverzaci. To jsou samé pařbičky, broskvičky, lžičky či lasičky a já mam pak pocit, že jsou kolem mě samí trpaslíci. Když už jsem u těch trpaslíků, napadl mě zajímavý námět na povídku.

Ernest Broskwiczka se od mala lišil od svých vrstevníků. Už jako malý uvažoval o otázkách života a smrti. Co je po smrti? Peklo? Ráj? Budou tam holky? Budu tam muset zpívat? V 21 letech se dozvídá šokující pravdu. Jeho rodina před ním tajila, že je trpaslík. Ernest se nemůže s touto pravdou smířit, a proto odjíždí bojovat na Jamajku. Je však zklamán, jelikož na Jamajce žádná válka není. Na Jamajce Ernesta sleduje mladá dívka, která mu každý večer před dveřmi nechává vanilkovou zmrzlinu. Ernesta dar dojímá a přeje si svou obdivovatelku poznat, hlavně kvůli tomu, aby ji řekl, že radši čokoládovou. Osud je však proti a Ernest se vrací domů. Tam založí sektu, která hlásí, že zavládne celosvětový mír, když všichni lidé začnou nosit stejné ortopedické vložky.

Realita je zvláštní, někdy až tak, že je virtuální, proto je dobré vychutnávat si drobnosti. I takové hrozny bez pecek dokáží zvednout náladu. To si pak můžete říct, že ty hrozny nejsou tak hrozný…

Písmenek zmatek

Jak snadno dopadnem až na dno? Velice lehce, stačí ubrat tři písmenka. Možná jste teď trochu zmateni, ale to vůbec nevadí. Poslední dobou mi hlavou plavou nejrůznější myšlenky a já už se v nich pomalu přestávám orientovat. Občas se mi stává, že mi kvůli tomu při psaní vypadne nějaké to písmenko a pak se objeví úplně jinde, což v mé hlavě vždy nastartuje veliký zmatek (někdy i ze šroubků). Takže proč si teď trochu nezazmatkovat.

Jeden kamarád se mi chlubil, že byl v kině s jednou dobrou buchtou. Jelikož jsem v kině už dlouho nebyl, řekl jsem si, že bych to mohl taky zkusit. Jsem však trochu větší sympaťák než on, takže jsem šel hned s dvěmi dobrými buchtami. Makovou a tvarohovou. Bohužel jsem buchty rychle snědl a pak mi bylo líto, že těch buchet nebylo víc. I když já stejně rád jen tu jednu buchtu. Makovou (že by zase nějaká ta chyba v písmenku?).

O víkendu jsem si potřeboval na chvíli odpočinout od učení, proto jsem si šel házet talířem. Konečně jsem pochopil, proč to baví tolik lidí. Je to vážně skvělá věc, nevnímáte nic kolem sebe a čas tak utíká strašně rychle. Já skončil až po čtyřech hodinách zmatečného házení. Jen mě tak napadlo, že kdybych si neházel jen sám se sebou, mohlo to být ještě o trochu zábavnější.

Zábavnější nebyla moje příhoda se zákeřnými vstupními dveřmi na FSS. Opět mě totiž přivřely. Nyní se mi však před očima nic nepromítlo, jelikož oči byly taky přivřeny. Byl jsem tak naštvaný, že jsem si na ty dveře stěžoval u děkana. Teď z toho mám blbý pocit, protože by ty dveře mohl nechat třeba i zavřít.

Zmateně přemýšlím o tom, jestli je lepší milovat, či být milován. Podle mě ani jedno z toho, pokud vás čeká 10kreditová zkouška z politických systémů. Taky už nejsem dítě a nemůžu proto slavit den dětí, což je škoda protože mi už nikdo nikdy neřekne: „Ty máš zas den.“ No nic, tohle dneska byl jen takový písmenek zmetek. (Ach jo, zase mi ujela ta písmenka)

Marnosti

Poslední dobou trávím svůj čas děláním marností a tak jsem z toho všeho už docela otrávený. Trochu přemýšlím, že by bylo fajn mít svou „light“ verzi. Takový light Péťa by byl trochu méně ukecaný a jasně by dělal věci, které chce. Bohužel, já jsem jen v plné verzi, plný svých marností.

Uvažoval jsem o tom, že bych si místo psaní blogu udělal vlastní webové stránky a to kvůli tomu, abyste mě mohli poznat i z trochu jiné stránky. Zjistil jsem však, že tvorba internetových stránek určitě není moje doména. Jo, i v tomhle jsem marný.

Taky jsem zkoušel žonglovat se třemi pěkně tvarovanými pomeranči. Po třech hodinách usilovného tréninku (nepočítaje v to malé zdřímnutí a házení ponožek po plyšovém medvídku) jsem konečně zaznamenal jistý úspěch. V následné euforii jsem jeden z pomerančů snědl. Neuvědomil jsem si však, že tento „akt“ ukončil možnost dalšího trénování. Náhradní „banánová“ varianta už byla jen marnou snahou.

Konečně jsem navštívil zoo a zhlédl, zde už tolikrát probírané, lední medvídky. Medvídci byli fajn, ale osobně mě více zaujaly trochu smutné opičky a taky jeden velice sympatický poník. Zvířátka byla fajn, ale mám pocit, že celý výlet jen znova potvrdil mé marnosti, jelikož jsem až příliš pozdě přišel na to, že jsem zase udělal (či teď spíše neuděl) strašnou pitomost. Takže se teď cítím jak kolega medvěd dole na obrázku.

Mění v umění

Na jedné dnešní zkoušce se mi stala zvláštní věc. Normálně se snažím chodit vždycky včas, ale dneska se někde stala chyba. Dokonce i papíry se zadáním došly dříve než jsem došel já. Nevěděl jsem kolik je přesně hodin, ale v tu chvíli jsem měl opravdu pocit, že přišel můj čas. Nakonec byl zkoušející velmi hodný a dovolil mi zkoušku absolvovat. Politologové jsou prostě fajn.

Taky jsem konečně pochopil proč studuji politologii. Když se mi totiž podaří dostudovat, budu mít vcelku dostatečné znalosti a oprávnění k tomu, abych mohl někoho politovat. Musím se však přiznat, že jsem nechtěl být politologem od malička, kdysi jsem toužil potom státi se umělcem. Dokonce jsem vytvořil i svůj vlastní styl „Hajkisart“, bohužel jsem zůstal nepochopen. Jednou jsem se na hodině výtvarné výchovy zeptal paní učitelky, zda by ze mě mohl být umělec. Podívala se na mě svým typickým kouzelným pohledem a řekla: „Ne“. Tím také skončily mé umělecké ambice. Některá má díla se dochovala dodnes a vy tak teď máte jedinečnou možnost seznámit se s Hajkis artem.

Tato malba se jmenuje Nepovedená večeře a pochází z mého ranného období. V té době jsem by totiž docela často raněný. Hodiny na zdi jsou poctou S. Dalimu, parodie na Monu Lisu má vyjadřovat mé znechucení z dekadentního způsobu života žáka 6. třídy.

Tato kresba je z mého meditačního období. V té době jsem byl natolik okouzlen medvídkem Pů, že jsem neustále jedl med. Dodnes je mi záhadou, proč jsem v tomto období nakreslil právě tuto kresbu.

Vrcholem hajkisartu je tato malba familiárně pojmenována Pan Mrkev. S touto malbou jsem se dokonce zúčastnil jedné individuální výstavy, která měla opravdu úspěch, jelikož se na ní dostavilo pouze jedno individum.

Tohle je pouze malá část z mé osobní sbírky a možná se zde v budoucnu ještě o něco málo podělím. A možná se tu bude i sčítat a násobit. Do té doby si jen pamatujte, že je opravdu dobré mít své mění v umění. Nakonec, když se nad tím zamyslíte, je hodně těžké nemít mění v (u)mění.

Jinotaje

Někteří kamarádi si už zvykli, že občas říkám divnosti, a že taky často mluvím v dvojsmyslech čí přesmyčkách. Stále se mi však stává, že někomu řeknu „ahoj“, a dotyčný se mě hned ptá, co tím myslím. Chtěl jsem vás touhle hlupotou uvést do tajů svých jinotajů, ale rozmyslel jsem si to, jelikož by se mohlo stát, že ztratím své kouzlo, i když u mě spíše koudobro. Takže jen obvyklá dávka jinotajů (hlupot?). Dávkujte je však jen po lžičkách (jsou to jen malé lži), aby vám z toho nezkratovala hlava.

Stále nevím, jestli si brouci broukají, vážky váhají, jestli koně mají své koníčky, nebo mouchy své mouchy, když se to tak vezme jsem s nimi pěkně na štíru a nemůžu jím jednoduše přijít na kobylku.

Ztrácím se v nočních linkách, i když bych se raději ztrácel v jedněch očních linkách. Taková noční jízda městkou hromadnou dopravou je velmi prospěšná, přestože je často jen dosti spěšná. Když se v noci díváte z okna vlevo, vidíte sebe sama, když vpravo, tak zase vidíte jen sebe. Já se teda raději dívám vpravo, jelikož tam můžu vidět své pravé já.

Blíží se prázdniny, které pro mě letos budou spíše plniny. Konečně letos můžu říci, že prožiji svoji vlastní dovolenou, která byla v minulých letech spíše zakázaná. Kromě oblíbených masových akcí (které jsou však i pro vegetariány), si užiji i vlastní cestu poznání. Jen doufám, že to nebude toulání se v ulicích bez domů nebo lezení na kopce bez výhledu.

Není mi příjemné, že mě hodně lidí považuje za blbečka, i když snáším, že si se mě někdo dělá srandu, protože mám taky z hodně lidí legraci. V těchto věcech je třeba zachovat nadhled, i když si zase nemyslím, že je nutné všechno lidské pachtění zesměšňovat, ale můžeme přeci aspoň pochybovat. I já se snažím své problémy podávat zábavnou formou. Když se nad tím zamyslím je docela vážné, nebrat se vážně…

Rok má blog

Takže je to rok co jsem začal do světa vydávat své intelektuálně dobrodružně parodicko romantické hlupoty. Mým prvotním cílem bylo stát se nejnavštěvovanější nepornografickou stránkou na internetu, bohužel se to někde zadrhlo a já si tak prakticky píšu jen pro sebe, což je na druhý straně fajn, jelikož se mi dostává pouze pozitivní kritiky. A jak ten rok uběhl?

Ze začátku bylo pořád něco jinak a já jen čekal na svých dvacet. Poté to konečně přišlo a já se dostal do zajetí tramvajové odysei. Potom přišly prázdniny a po jejich konci byl ze mě spáč ve frontě bojující s pomluvou. Následoval poločas, ve kterém jsem si prošel terapií kvůli nedostatku spánku. Terapie zabrala, takže jsem to rozbalil a poznal jednu moc chytrou a krásnou slečnu o které lze říci, že je ta snová. Od té chvíle se začaly dít divnosti a i já sám sobě se divný začal zdát. Vše mi šlo s lehkostí peří, byl jsem šťastnější, věděl jsem jak na věc, a prožíval svá stejná rána, což pro mě byla stejná rána jako když mě jaro naladilo ke skvělé smělosti. Bohužel však slova poletují a já poznal, že každý máme své. Chvíli mě bylo jen půl a já cítil, že dělám jen věci zbytečné. Má je však myšlenka, že se nelze pořád skrývat a minulostí se toulat, proto když přijdou Máje je potřeba udělat něco jen tak lehkovážně nerozvážně. Třeba se motat v mezikruží, kde mi hlavou plavou myšlenky o tom, co se všechno může stát… třeba pod čarou.

Každé narozeniny zaslouží oslavu, takže i já jednu pořádnou uspořádám. Vystoupí na ní mimové, pracovnice švédských aerolinií, břichomluvci, lední medvídci, tramvaje, zapomenuté klíče, můj ručník, filozofové, básníci, politologové, Václav Klaus, Woody Allen a mnoho dalších. Prostě budou tam všichni a všechno. Dokonce i město Brno na mou počest odpálí nějaký ten ohňostroj. Celá akce bude ukončena přesně o půlnoci na Náměšti Svobody, kde všichni účastnici oslav budou hromadně napodobovat pažitku.

Pozn.
Věhlas mého blogu se dostal i mezi intelektuální kruhy. Filozofický časopis Dřeváček, jenž na základě metafyziky obhajuje potřebu výroby dřevěných loutek, o mně napsal tuhle recenzi:

Hájek si v rovině syžetu pohrává s řadou konotačních vrstev a symbolických motivů. Uzavřeností a zacyklením příběhů stvrzuje vyšší řád života a v užívání hravých slovních spojení odkazuje k vyššímu systému bytí. Snovost a nekomplikovanost vlastního autorova života je ve vyprávění občas kontaminována záblesky syrové reality. V prostoupení obou pohledů a filozofie bytí se pak formuje zvláštní kadlub nereálné reality…

A kdo je potom ten divný?

Pod čarou

Tohle bude dneska trochu jiná hlupota, žádné hloupé vtípky, žádná přebásněná slovní spojení, žádné nesmyslné dvojsmysly. Poslední dobou mám pocit, že místo toho, abych byl třešničkou na něčím dortě, jsem jen podavač míčků na něčím kurtě. Proto je třeba si trochu zanaříkat.

Samota je zlá věc, nejhorší je pak tehdy, když sníte poslední kousek své čokolády. Úplnou náhodou jsem při učení přišel na to, že všichni lidi, které mám rád, jsou někde mimo. Buď už udělali všechny zkoušky, nebo se učí doma, nebo jsou prostě pryč. Dokonce i můj spolubydlící už je fuč. Abych se z prázdného pokoje nezbláznil, tak se radši učím v knihovně, kde však hrozí nebezpečí toho, že potkám kolegy, které mám asi stejně rád jako lidi, kteří si jódlují pro radost. Třeba jeden takový oblíbený kolega se mě ptal na můj názor na Kosovo. Já díky svému naladění jen odpověděl, že by Kosovo mělo patří kosům...

Stále z hlavy nemůžu dostat jednu slečnu, což lehce kazí mou pověst člověka, kterému je všechno v podstatě jedno. Taky to neprospívá mojí image člověka, který má rád jen sám sebe. Že by to byla ta láska, no nevím taky by to mohla být horečka. Chvíli jsem přemýšlel o tom, že by mi mohla pomoct frontální lobotomie. Nakonec jsem to zavrhnul, jelikož bych po lobotomii nebyl až takový sympaťák. Vlastně ne, sympaťák bych byl stále, jen o trochu více uslintaný.

Takže tohle jsou moje nářky, kromě nich jsem přišel i na nejhorší věc, která by mě (i vás) mohla v životě potkat. Představte si, že do smrti rozbalujete dárky, ve kterých jsou jen pyžama. Možná je tahle moje nálada dána teplým počasím (i když v neděli pršelo a já se cítil stejně), možná za to může horečka, nebo jen prostě zkouškový období. Zkrátka už by to mohlo všechno skončit...