Po matení

Válím se a nechci se vrátit k nekompromisní realitě tam venku. Kradu cukroví z krabice, i když na stole je k dispozici to stejné kdykoliv si zamanu. Připomíná mi to dětství. Mám totiž rád pocity nedospělého malého kluka, je to takový slastný pocit chvění. Vyrobil a vyzdobil jsem i čtyři perníčky – emo anděla, hvězdičku s bradkou, pana Kapra a srdíčko, do kterého jsem vepsal iniciály sebe a Modrooké. Mám rád tuhle dobu plnou kýče, kdy v restauracích necháváme velké spropitné, kdy se sousedé zdvořile zdraví, kdy všude, snad na znamení doby, svítí neonové svíce. Letos vše pozoruji s radostí na tváři. Po přetvářkách z loňska ani vidu. Loni jsem byl jak buldozér na krátké trati. Letos je mi, jako bych nebyl, v dobrém smyslu toho slova samozřejmě. Myslím, že nemyslím nadarmo. Nebilancuji, jen si tak blbnu. S radostí si prohlížím svůj dar od Modrooké, kterou napadlo darovat mně mě samotného. Jsem nadšen i dojat. Dar Buší na srdce, rytmus vryt, musí prý bít… 

Ale abyste chápali, Modrooká mi vyrobila album fotografií mého života a navíc je doplnila obrázky věcí, které mě dělají mnou. Takže vedle fotografie mých pra pra rodičů, je obrázek Woodyho Allena, Ijáčka, nebo třeba Spidermana. Prostě je tam vše. I já škol(k)áček. Když jsem tenhle dar otevíral, tak jsem konečně pochopil, jak se cítil Sheldon, když mu Penny dala podpis Leonarda Nimoye (pana Spocka). Snad chápete, a pokud ne, tak to prostě bylo jedno velké „Vauu“. A tak se cítím doteď. A Navíc rozšíření Carcassonne, Tracyho tygr či Cyrano. Byl jsem asi hodný, že jsem toho všeho hodný. A chtěl jsem se pochlubit, páč jsem člověk ješitný, a proto dnes jen tak po matení… Je mi neskutečně dobře a vy se mějte taky tak, či umíte-li to, ještě lépe…

Ne konečná

Tak jsme zase přežili. Hysterie kolem letošního konce světa skončila. Ale musím se přiznat, že jsem se docela bavil. Na IDNES byl dokonce konec světa online. Tak doufám, že s ním udělají ještě nějaký online rozhovor, kde by objasnil proč nenastal. I když teď jsem slyšel, že to ti Májové špatně spočítali, a že konec nastane až 26. Jsem z toho jelen. A zajímalo by mě, jel v tom s nimi i Karel? Nějak tomu ale nevěřím, nejspíš zase poběží zprávy a hlasatelka řekne: „Tak bohužel, zase nic. Nepodařilo se. Snad někdy jindy. Sledujte dál naše zpravodajství. Příště už to musí vyjít.“ Každopádně si říkám, že i kdyby to letos náhodou už nevyšlo, nemusel by se kolem toho dělat takový povyk. Lidi, přestaňte panikařit! Konec přijde i bez nás. Nemusíme mu tak zuřivě pomáhat na světlo… 

Osobně doporučuji příchod konce světa přečkat v klidu s nejbližšími. Já se takhle „přečkával“ s Modrookou v Huse na provázku s dalšími 300 lidmi. A z klidného improvizačního večera se stal divoký rockenrolový večírek s heslem „Kdo neskáče není Clash!“ A my skákali. A vedle nás skákal Vladimír Morávek. Pěkný tanec světa. Opravdu jsme si chtěli tenhle konec užít, takže jsme se vydali s Modrookou i do Chorvatska. I když jen na večeři. A když píšu o Chorvatsku, myslím tím restauraci ukrytou v Novém Liskovci. Bylo to fajn, byli jsme jediní návštěvníci a chorvatský majitel, číšník, kuchař i krotitel divoké zvěře v jedné osobě nám připravil moc dobré menu. Snad nikoho nezklamu, ale musím napsat reklamu. Nebojte, nepřihřívám si vlastní polívčičku. I když možná ano, ale spíš ne. Víte, nejsem moc gurmánský typ, ale tohle je takový můj tip. Dalmatská restaurace Barka je velice příjemným místem k posezení, k povečeření, k popití i pobytí. Vyzkoušejte… 

A mám další tip. Vánoce nejsou jen časem zastavení, klidu, pohádek, dárků a kaprů. Seřaďte podle libosti. Jsou také časem přehršle receptů. Ať už na desítky variant bramborových salátů nebo třeba na různé druhy přípravy kaprů (Na černo? Po mlynářsku?). Čas Vánoc je také časem vánočního cukroví. A v tomhle mumraji vidím svou silnou stránku. Pohybuji se tedy hlavně v oblasti konzumace, ale od minulého týdne mám jeden vlastní recept, o který se s vámi rád podělím. V podstatě si stačí najít na netu jakýkoliv recept na cookies (Já jim intimně říkám „Kukáčci“). Má to ale jedno ale. Pečlivým zkoumáním jsem zjistil, že nejlépe chutnají, když je nesníte hned po upečení. Nejlépe totiž chutnají pár dní uležené. Sušenky, takže usušit? Já bohužel vždy dojedu na svou potřebu zkoušet, jestli už jsou. A když už jsou, tak už nejsou. A to je nejnáročnější věc na mém receptu… Taky si teď říkáte: „Recept tu?“ 

Tak to je tak všechno, hlupoty za ty roky snesly množství výlevů, milostných vyznání, bolestných doznání a nyní ze zoufalství došlo i na recept, který vlastně ani není recept. Jde to se mnou z kopce. A nejspíš za to nemůže ani skutečnost, že tahle hlupota je první hlupotou, psanou ve Starém Městě. Nová ve Starém! Prostě lovím ze dna poslední myšlenky. Alespoň nemusím lovit kapra. Bude prý totiž štika. A já se tady u Modrooké cítím jak ryba ve vodě. Nadšen láskou, naštván blbostí a přejeden perníkovou slastí. Tak má ne konečná… Pěkné Vánoce ať už je (ne)slavíte jakkoli!

Když zas blíž

Po návratu z nemocnice dopřávám Modrooké hodně něhy, sněhy ale tají, takže můžu zase něco napsat. Třeba o tom, že se mi stále zdají podivné sny o prstenech, kouzelnících a koprovce. Je to prostě taková omáčka. Možná je to tím, že jsem na plavání viděl chlápka s neuvěřitelně chlupatými nohami, nebo tím, že jsem navštívil Mordor, teda studijní oddělení, nebo je to jen důsledek shlédnutí prodloužených verzí Pána prstenů a Hobita během několika dnů. Kromě toho jsem také upekl své vlastní sušenky. Říkám jím láskyplně „Kukáčci“, jelikož jsou to cookies. Ale jinak jsem normální drsný chlapík. Třeba na našem fotbalovém vánočním večírku jsem se opil a pak společně se spoluhráči obtěžoval nějaké nebohé dívky. Kromě toho jsem v hospodě byl u toho, kdy výraz „dva piva tady na kapitána“ dostal nový význam, když číšník upustil tác s plnými půllitry na toho našeho… 

Mám nutkání. Bezostyšně píši, že mám rád lidi, věřím, že všichni v mém okolí jsou dobří a proto všem důvěřuji. Občas to nedopadá dobře, z mých zad trčí už několik rukojetí, ale jinou možnost nevidím. Nechci žít s pocitem, že na mě neustále někdo něco šije, že jsem klamán a zneužíván. Nevěřím, že neexistují dobré skutky, že co si nenakrademe a neutajíme, to nemáme. Ač ateista, nechci ztrácet víru. Činí mě šťastným, ač nevím komu, či čemu náleží. Lidé už tak stvořili přílišnou spoustu věr. Jako bychom se všichni nechali opít sami sebou a zacházeli tak jeden s druhým. Musím také napsat, že mám štěstí na lidi, kteří mě slyší, ať už chátrám anebo rostu v bytost. Neumím a ani nechci být moc konkrétní. Čas totiž lidem mění tváře. Někteří splnili své poslání, svou přítomností, vpádem do mého světa pozměnili trasu a dál šli po svém, upřímně doufám, že podobnou funkci splňuji i já v jiných životech...

Mám pocit, jako bychom pluli na voru, který zase pluje po nekonečném moři. V přítomnosti jsme nespokojení a z toho usuzujeme, že v minulosti došlo k nějaké katastrofě, před níž jsme byli šťastní, že existoval nějaké blažené období. Navíc doufáme, že před námi leží nějaká země zaslíbená, země, v níž nebudou problémy. Na voru pluje sedm osob. Pesimista, který dobré věci v životě považuje za pouhé lákadla prodlužující utrpení. Egocentrik, jež se řídí heslem „carpem diem“ a který udělá cokoliv, jen aby pro sebe na voru získal nejpohodlnější místečko. Pak je tu optimista, neustále sledující, jestli na obzoru nespatří zemi zaslíbenou a Pozorovatel, kterému stačí psát deník a pořizovat si záznamy o moři, voru a svých společnících. Spoluobětí? Dále Altruista, který smysl svého bytí nachází v pomoci jiným a Stoik, jenž kromě toho, že sám odmítá skočit přes palubu, v nic dalšího nevěří. Poslední je absolutně nevědomé dítě, které věří, že se všechno nakonec musí vysvětlit, že nevědomost odplyne a vor přistane u zeleného pobřeží… 

Kým jsem já? A když už jsem u toho, kým jste vy? Ty? Myslím, že nejpochopitelnější na tom všem je, že ostatní nás vždy budou vnímat jinak, než se vidíme sami. Proto v jednom směru plujeme s těmi, kteří nám život zásadně nemění, ale jsou podstatní pro vědomí spolubytí, pro zahnání samoty a splínu, pro sdílení radostí a zmírnění pádů. Přátelé. U lásek je to pak trochu jinak. Ale veskrze podobně. Svým příchodem zásadně změní vnímání člověka, změní kurz plavby, vzbudí ospalé vášně a jsou-li skutečné, stanou se nejlepším přítelem. A pokud zvolím(e) správný směr, nikdy nedojde ke ztroskotání. A to je paradox, jelikož se nikdy neobjeví žádná země zaslíbená. A já jsem rád, že nyní hledím do modrých dálek. Neměnil bych… Stále stejný, jen asi jinými slovy…

Zmate tečná

Mate mě spoustu věcí. Máte to taky tak? Navíc se spousta těchto zmatků projevuje do mého bytí, které pak trpí nejrůznějšími osobními podivnostmi Vůbec nejvíce zmateností pochází z mého dětství. Třeba jsem si vždycky myslel, že kdybych seděl na záchodku při spláchnutí, tak mě to vystřelí na Měsíc (Dá se vystřelit i na týden? Uvítal bych to, nejen kvůli vánočním shonům.). Když o tom tak přemýšlím, tak to, že jsem viděl Smrtonosnou zbraň, tomu asi taky nepomohlo. Pořád bývám lehce nervózní. Další můj zmatek se týká pošťáků. Bylo mi líto naší paní pošťačky, jelikož jsem si myslel, že vždy když posílám dopis, třeba do Francie, tak tam s ním musí jít ona sama, a proto jsem úzkostlivě hlídal, jestli náhodou nevedeme korespondenci s nějakými dálkami. Problém mám i s podivnými výrazy. Například nechápu jak to, že některým mužům může jít sex jen od ruky a nebo proč mají muži v rozkroku často slabší pohlaví. A zmatků je daleko více. Taky, co byste chtěli od člověka, který chtěl být kardiochirurgem jen proto, aby se mohl smát od srdce…

Občas se mě zmocní téměř existenciální pocit bezúčelnosti. Zvláště když dlouho nenavštívím hračkářství. Bývá v tom i hmatatelný pocit metafyzického odcizení. Sartre tomu myslím říkal nicota bytí, Heidegger „Dasein“ a moje babička na to brala nějaké kapky. Podstatou je, že se to špatně vyjadřuje slovy, i když moje babička tomu říkala rýma. Já bych to popsal tak, že je to něco, co se vůbec nepodobá tomu, co se normálně děje u mě doma. Můj domov? To je od základů metafora. Ale Čeho? Je to nejen metafora, ale je to i podobenství. Je to místo, kde to jede. Je to horká přítomnost, je to ale i mrazivá budoucnost. Je to každé místo na světě, ale není to žádná konkrétní adresa. To dokáže vyvolat pořádný zmatek. Především mezi pošťáky. Nemyslíte? Postrádám nyní poznatelnost, přičemž poznatelností nemyslím to, co lze poznat naším smyslovým vnímáním, či to, co lze myšlenkově pojmout, ale spíše to, co lze považovat za poznané, nebo to, co obsahuje poznatelnost, nebo alespoň něco, o čem bych mohl napsat do hlupot. Už nikdy nebudu usínat u filozofické četby… Další zmetek, teda zmatek… 

Dávám si svačinku a mate mě název toho, co jím. Dětská šunka. Nejsem příliš uzenářsky znalý, ale domnívám se, že se jedná o kuřecí. Není to tak trochu klamavá reklama? A nejsem i já tak trochu klamavá reklama? Nejsem jen vnější přímka, která se chce dotknout kružnice? A vás občas zmate tečna? A taky vás občas zmatu já? A čtou hlupotu i jiné než blonďaté modrooké dívky? Příliš otázek a příliš málo odpovědí. Naposledy se nyní dívám sám do sebe, jelikož již neexistují jiné úniky. Vidím jen jizvy a podlitiny od těžkých slov, urážek a důvěrných vyznání, slibů a jakéhosi podivného výtvoru, který mě mění k nepoznání a stejně tak mění moje hlupoty. A ty stejně jako já žijí v domnění, že není větší cennosti, než samotná existence. Takže i když si píšu sám pro sebe jsem za to rád, je to takové intimní. Ale na druhou stranu jsem rád, že se mnou někdo moji intimitu sdílí. Chci být sdílný, chci být sdílen, ale nechci být jiným prostorem, plusem ani tváři knihou. Chci být sám (s) tebou…