V kostkách

Tak je načase opět probudit dění(ček). Dopřál jsem mu takovou malou předletní přestávku z důvodu opožděné jarní únavy. Než dojde na letní tlení, měl bych trochu zaplnit jeho prázdnou plochu. Stát se zase motivátorem ploch. No, to bylo trochu ploché. Ale abych začal plnit. V posledních týdnech se toho v mém bytí (mytí i pití) stalo docela dost. Takže dal jsem svou první pětku (zlomový okamžik v životě každého učitele?), stal jsem se sex symbolem v 7.A., začal jsem psát symfonickou báseň „Má plast“, dopsal pár článečku do pochybných fakultních tiskovin, snědl plno těstovin, udělal několik zkoušek (mám pocit, že mé studium je už jen tisková chyba) a vůbec jsem si nevšiml toho, že mi hlupoty unikají pod dveřmi, mi podstatnými skutečnostmi…

To bylo v kostce posledních několik týdnů. Všimli jste si toho jak se tímhle smrskává náš život. Všechno umisťujeme do kostek, čtverečků, či okýnek. To jsou samé dějiny v kostce, matematika v kostce, cukr v kostce a i gynekologie se někam vejde. Nevím jak vy, ale já bych byl dost nerad kdyby se můj život scvrkl v kostku. Myslím, že mám určitě navíc. Minimálně bych to chtěl dotáhnout na pravidelný trojboký jehlan. Smysl je snad jasný. Koukám na všechno to hemžení písmenek, ve kterém hledám únik pře pustotou dne a je mi svobodně, jsem nad věcí, přitom hluboce ponořen mezi vše kolempsavé. Prý hluboce ponořen… Blbost…

Kromě kostek jsem řešil i jiné problémy. Třeba jsem konečně pochopil, co to znamená potravinový doplněk. Dlouho jsem tomu nemohl přijít na kloub a vlastně ani na jiné anatomické zvláštnosti. Až jsem si v obchodě všiml čokoládového králička omotaného šálou. Najednou mi bylo všechno jasné. Takže zkuste i vy chlebu nasadit čepici, rohlíkům rukavice, houskám náušnice… To pak budou mít krásné „potravinové“ doplňky. Moje moudrá Bublina tomuhle vysvětlení moc nevěří. Tak nevím. Teda vím, že je Bublina moudrá, jelikož ji roste zub moudrosti, ale nevím jestli se teda mám stát tím koncertním houslistou. I když si teď uvědomuji, že by to znamenalo chodit do houslí. Takže to je v kostce vše… Čas je totiž tuze drahá investice…

Dubnová květnová

V květnu píšu o dubnu. Patrně se na mě ještě projevuje posun času. A možná je to tím, že se právě posunuji i v prostoru (točím se na židli). Duben, ještě tam budem. Teda nevím jak vy, ale já už tam nejsem. Začínám mít pocit, že lidové pranostiky jsou již trochu zastaralé. Což je normální, jelikož vznikaly už před hodně dlouhou dobou. Tenkrát nejspíš ani netušili, že z toho jednou budou pranostiky. A že se to tak chytne. Chytlo se to a pořád se to drží tak silně, že máme tendenci pří vyslovení „duben“, vyhrknout ten zbytek… Bez ohledu na to, že už je nám teplo…

Teda ne, že by každý rok byl pěkně prohřátý. Taky dost záleží kde a jak bydlíte. Třeba my v zateplených panelácích, kde netopíme ani v zimě (Bublině navzdory), samozřejmě vnímáme dubnová tepla jinak než ti, co žijí v přízemí dřevěného srubu na svahu horského úbočí. Ti tam možná ještě budou. Nicméně (víceméně) i přes tuhle výjimku bychom měli některé pranostiky aktualizovat či mírně upravit. Takové to - únor bílí a pole sílí – bychom mohli nechat. To asi platí. Ale co s těmi třemi jarními měsíci? „Březen - za kamna vlezem“, „duben - ještě tam budem“, „máj - polezeme na kraj“? To už změnu chce. A nejen z důvodů globálního oteplování…

Třeba v březnu bychom mohli naznačit, že za kamna nebudeme teprve zalézat, ale spíše, že je nebudeme zbrkle opouštět. Třeba něco jako: „březen - z kamen ne(s)lezem“. V tom dalším měsíci už můžeme klidně začít radiátory opouštět. „Duben - jdeme ven.“ A nakonec v květnu. „Máj - zimo bye bye.“ No, možná by se na tom dalo ještě zapracovat, berte to spíše jen jako takové moje první nástřely. Když tak zkuste taky něco vymyslet, jelikož je třeba hledět dopředu a nezamrzat u těch starých pranostik. Jo a taky je dobrý se občas zatočit v křesle. To se to pak dobře motá motta…