Točitá

Všimli jste si někdy toho, že existují lidé tak křiví, že se dokáží skrýt i za točitými schody? Ale to jen taková drobnost na úvod. Nejrůznější povinnosti a starosti mi brání přispívat více do děníčku. Třeba teď se mi nějaký neidentifikovatelný hmyzí (ne)přítel plazí po monitoru. A já tak nevidím na Clinta Eastwooda. Jinak můj život probíhá v normálních intencích. Takže stále nevládnu světu, stále nevím jak se dostat broukům na kobylku a stále si mě některé uklizečky ve škole pletou s žáky. A to přesto, že jsem konečně dostal svůj vlastní klíč od učitelské toalety. A to, že končí školní rok na tomto mém malém osobním úspěchu nic nemění. Teda mění se jen to, že místo tajně kouřících studentů, potkám tajně kouřící učitele. A mě se kouří z hlavy, když musím opravovat pololetní písemky. Nejen, že se mi kouří z hlavy, ale mám pocit, že z toho i šedivým. První šedivý vlas nyní se skutečností, že si mě někteří lidé pletou se studenty prvního ročníku střední školy, vypadá jako docela zajímavý paradox… Takže asi vážně žádná změna…

Když už jsem zase u těch svých paradoxů, tak jsem nyní objevil takový další malicherný do sbírky. Všimli jste si někdy toho, že v parku nebo na zastávkách jsou lavičky připevněny k zemi řetězem? Kolikrát jsem kolem nich procházel, kolikrát jsem u nich stál, kolikrát jsem na nich seděl, ale nikdy jsem se nad nimi vážně nepozastavil. To opravdu existují lidé, kteří by ukradli lavičku? To jsme na tom už vážně tak špatně? Na druhou stranu, taková krádež lavičky přeci nemůže skončit neúspěchem, jelikož pokud zloděje lavičky chytnou, tak půjde sedět. A o to mu přece jde. Nebo ne? Vím o co šlo lupičům, ale vážně netuším o co šlo modrooké, když mi nabízela masáž chodidel. Vážím si toho, ale ruku na srdce, myslím si, že masáž kousku nohy, mi trn z paty nevytáhne. Neříkám, ať si trhne nohou, ale rád by měl tu možnost, vychutnat si její doteky i na jiných částech těla…

Říkám si kopíruje umění život, nebo život kopíruje umění? A existuje nějaký film nebo písnička kopírující naše bytí? Nebo naopak jsme předobrazem knížky či obrazu? Koukáme na bondovku a máme chuť třepat, ale do ničeho se nemíchat. Koukáme na komedii s Peterem Sellersem, zakopneme o patník a přitom někomu zapálíme vlasy. Ale pak se zase stane, že čteme knížku a říkáme si: „To jsem přesně já!“ Jak to tedy je? Nevím. Vím jen to, že mé hlupoty často kopírují mé momentální mentální síly. Původní koncept mé osoby, jak byla asi přírodou zamýšlena, byl v podstatě veselý až lehkovážný, a v tom plánu jsem také většinou pokračoval až do doby, kdy jsem se stal obětí něčeho tak náročného jako byly podzimní události. Žádný citlivý mladý muž by tou zkušeností nezůstal nedotčen. Moje duše se obrnila a časem jsem se víc a víc cítil jako v závěru boxerského utkání. Je to za mnou a já se nyní cítím jako James Bond, který šifruje veledůležitou zprávu. A přesto, že se cítím jako bych dostal ránu deštníkem, je mi výborně, jelikož mám svou modrookou…

A ještě drobnost na konec. Četl jsem na novinkách článek o tom, že rychlíkem do Prahy cestoval had. A proto mě napadla taková malá dopravně-hadí existencionální otázka: „Proč se sakra tak plazíme?“ Znáte někdo odpověď ?