Tady jsem

Dívám se na sebe zvenčí. Ztratil jsem se v bezprostřední blízkosti sebe samého. A vlastně bych měl být šťastný. Vše možné se mi jeví nadosah uskutečnění. Ale je to skutečné? Není to jen jako čekání bez nohou, které nelze vystát? Není to jako nutkání bez rukou, které nelze ukojit? Jako slepý hvězdář, který se natažený na špičkách touží dotknout hvězd? Vesmír přece končí u naších očí. Děsí mě s jakou jistotou může být všechno jinak než bylo sněno. Deníček je toho svědkem. Kolik toho bylo vysněno? A kolik z toho vyznělo? Ty Snové byly probuzeny, Duševní byla dušena hned v počátcích a Bublina splaskla. Prý co je psáno to je dáno, a proto dál rozmařile ze slov a vět tvořím zámky vzdušné. A ne vždy vkusné. Jelikož ve věčném souboji v potemnělém pokoji múzy zůstávají za závěsem, za kterým často jsem. Schován, přesto chci být sdílný, být sdílen, už nelze být jiný? Proč mi ale lidé nejčastěji přejí „zlom vaz“, když se chystám na salto? Naděje se však dějí v jiných (A)délkách. Proto je třeba nechat vše zlé za sebou a jít dál. Do Modrooké (A)délky totiž stačí jen načrtnout odraz pocitů a mám tušení, že je to ta pr(a)vá, která je umí číst. A to i když se často ještě ztrácí. A já na tyhle klišé z písní a básní plýtvám dalšími řádky. Jsem slon a deníček porcelán v jehož střípcích se poslední dobou motám. Nemůžu si však pomoci a dál budu čekat na objetí slovem blízkých i cizích. Znovu, pokaždé i naposled. Píšu dál tady sem, protože tady jsem. Jako těch svých pár teček na závěr…