Ne na twist

Jako bych poslední dobou tančil na pauzy mezi písničkami. Cítili jste se někdy podobně? Mám za sebou další rok ve školství, a když teď ťukám tuhle hlupotu, mám pocit, že Times New Roman vypadá nějak divně. Nejspíše se za tu dobu, co jsem nic neťukal, změnila spousta věcí. Zdá se mi, že od té doby co nepíšu hlupoty jsem v zajetí každodenních stereotypů. Třeba v MHD si skoro pokaždé říkám, že bych nechtěl, aby zrovna tahle šalina ztroskotala na opuštěném ostrově, poněvadž jsou v ní samí škaredí lidé. Taky si při pohledu na rozkopané ulice často říkám, jak by asi Brno zvládlo útok Godzilly. Asi moc ne. Jelikož jsem také pedagog, tak mám i jisté, nebojím se říci revoluční, didakticko-metodologicko-transcendentní nápady. Třeba místo slabikáře by děti mohli číst titulky k Star Wars. A tak si prostě žiju… 

Nad touhle hlupotou žiji, protože ji šiji s bolavou šíjí (přiznávám, že jsem si musel vygooglit, kde ta šíje je) a taky usínám. Teď jsem tak klimbal a zdálo se mi, že na mě promlouvala palačinka, kterou jsem smažil. Dost psycho, že? Ale už bych potřeboval nějakou formu. Naposledy jsem i Modrooké říkal, že by to nějakou chtělo. Potřebuji utřídit myšlenky, srovnat je do řádků, vyplnit s nimi sloupce a nakonec slíznout smetanu. Ale ne Emu. Ten přeci žije v Austrálii. Abych to nějak ukončil, myslím, že takoví ti lidé, kteří si nejdřív promyslí, co řeknou, se musí hrozně nudit, když slyší nahlas to, co si už řekli v duchu. Já to píši. A Existuji vlastně, i když mi nikdo neodpovídá na emaily? A když píši „Existuji“ s velkým písmenem na začátku, kolik Heideggera mi chybí do Sartra? 

Vrátili jsme se s Modrookou z našeho francouzsko-belgického (viz další hlupota) výletu a já spadl do problému všedních plninových dní. Jsem vždy rád, když mohu vyvětrat hlavu na čerstvém vzduchu. Jako pes, který vystrčí hlavu z jedoucího auta, nebo jezevec, jenž vyleze ze své nory, nebo… Už mě vlastně ani nic nenapadá. Občas je třeba změnit prostředí, třeba se pohybovat někam k okrajům, i když u nás to začíná být lehce za okrajem. V každém kraji. Nějak jsem se i s Moodrokou ocitl na demonstraci pro i proti uprchlíkům a řeknu vám, že obě strany jsou mi nesympatické… 

Z jedné strany nenávist a lehká česká zahnědlost, z druhé strany naprostá otevřenost a nic neříkající proklamace, která však často končí házením šutrů. Jsem naprosto pro blokování nácků, ale nějak se mi nelíbí lidé, kteří blokují. Trochu mě děsí, jak u nás vše zachází do krajností. Buď volíš Mažňáka, nebo Losnu, jdeš s knížetem nebo zemanem, jsi nácek nebo sluníčko, plaveš s proudem nebo proti němu. Nic mezi. Přitom já si v hlavních proudech nelibuji (spíše v bočních přítocích a slepých ramenech), kníže ani zeman historicky na hrad nepatří a Stínadla jsou pro mě teplický fotbalový stadión… 

Ale abych to už ukončil. Uprchlíci mi nevadí, dokonce jsem teď četl článek, že se 15 dospělých Syřanů mačkalo na ploše 1,5 krát 1,5 metrů, z čehož mi vyplývá, že Syřané jsou dost skladní, takže nám tu moc místa nezaberou. Na druhé straně bych rád věděl, jak se s nimi tady bude dále pracovat, když nedokážeme za desítky let spokojeně koexistovat s různými jinými skupinami. Jsem velmi pro multi-kulti, bohužel jsem zatím nikde tuto koncepci neviděl. Tomu, když si modří postaví zeď, aby neviděli na žluté, kteří nenávidí zelené, kteří si postavili příkop, aby se k nim zase nedostali modří, mi moc kulturní nepřipadá, i když multi to asi je. Hloupé. Raději se pojďme prokousávat zdmi. A jsme u Sartra…