Něco jinak?

Zase jeden krásný den v krásném městě, krásné zemi. Jdu ulicí a uvědomuji si, že je dneska něco jinak než obvykle, ale co? Uvažuji jestli bylo správné, že jsem vzal tomu nebožákovy sluneční brýle, právě když jeho slepecký pes vykonával potřebu. A tak co, vždyť má ještě tu parádní hůl a navíc, proč slepec potřebuje sluneční brýle? Vinu necítím, ale pořád je tady něco jinak. Koukám na sebe, oblečený jsem, baťoh mám, klíče taky, mobil, ale něco je přece jinak.

Najednou mě z usilovného bádání vyruší nějaký člověk. No člověk, pěkná korba, má na sobě oblék, což při třiceti stupních zasluhuje úctu, ale jeho tělo nejspíš křičí: „Pusťte mě ven a namažte olejem!“ Po prvotném překvapujícím vpádu se mě zeptá, překvapivě jemným hláskem, jestli může rušit (jako by to už dávno nedělal) . Než stačím cokoliv říct, poděkuje mi a začne mi vyprávět o tom jak drahý je to dnešní… (tady si dosaďte cokoliv, vyjde to totiž nastejno). Já jen nevěřícně koukám a říkám si, že místo tohoto poslouchání těchto „jistě důležitých“ věcí jsem mohl třeba vymyslet lék na rakovinu nebo vyřešit světový hladomor.

Najednou je zase něco jinak, kouknu na svalovce a on pro změnu nemluví, ale prosebně teď kouká na mě. Nevím co si počít, mám utéct nebo říct, že to udělal ten jednorukej, nakonec nepříjemné a trapné ticho protne mé: „Ehm.“ Svalovec si očividně oddechl a pokračuje dále ve svém monologu. Já se vracím ke svému problému a přemýšlím o tom co je dnes jinak. Najednou znova ticho, kouknu na svalovce, který však teď nekouká na mě, ale zaujatě sleduje hlouček lidí o kolo nějakého pána ze psem, prý mu někdo ukradl brýle.

Rozruch utichá a mladík nevěřícně kroutí hlavou nad tím, co se stalo, muž ze psem zatím prochází okolo nás a já se lehce otáčím, což je vzhledem k tomu, že je slepý naprosto zbytečné, ale jistota je jistota. Svalovec začne znova vyprávět a já se snažím soustředit na to, co říká, ale přiletí holub a já ztrácím veškerý zájem o jeho slova. Zaujat holubem si ani nevšimnu dalšího ticha, trochu se bojím, aby se nevrátil ten ze psem, ale je to jen další pauza na moje „ehm“, abych vypadal zaujatě, nad jeho "jistě" zásadní nabídkou, řeknu: „ Ehm, určitě.“ Svalovec, ale překvapí: „ Opravdu? Já jsem si to myslel, tak teda děkuji a nashledanou.“ Teď jsem překvapen já, znova se zmůžu pouze na ehm, pak ještě chvilku pozoruji holuba a když odlétá odcházím i já.

Stále se však nevyřešilo to, co je dneska jinak, dávám se opět do kroku a začínám přemýšlet o tom co je jinak. V tom mě zastaví pochybně vyhlížející individuum a ptá se: „ Nemáš drobný?“ Já se při svém vnitřním bádání zmohl je na: „mám“ , a pokračoval dál v chůzi, zato ten chudák tam asi stojí doteď a přemýšlí o tom, co udělal špatně.

Trochu mě to přece zaskočilo, dva rozhovory za den, co se to děje, jsou snad Vánoce? Když už to vypadá na to, že budu mít pokoj na vnitřní rozjímání, stane se něco nečekaného. Z ničeho nic ke mně přiskočí chlápek a zplna na mě křičí: „ Ježíš kvůli tobě umřel, za nás všechny, a když tě vidí tak pláče!“ Další slova už jsem ani nevnímal, přiletěl totiž další holub, chvilku ho pozoruji, ale usuzuji, že není tak zábavný jako jeho předešlý kolega. Za neustálého křiku Ježíše se opět dávám do kroku a přemýšlím, co mě dnes ještě čeká, ne, že by to zatím nebyl podařený den, viděl jsem přece dva holuby, ale přece je něco jinak.

pozn. Kvůli případnému pohoršení nad obsahem tohoto textu upozorňuji, že obsahuje i smyšlené části ………žádné holuby jsem neviděl