Tramvajová odysea

Lidstvo od počátku věků překonává samo sebe, jednou loví mamuty, pak obeplouvá svět, letí na měsíc, a jednou snad taky vyrobí tupé, které nevypadá příšerně. Stejně tak se překonávají jednotliví lidé, někteří slézají největší vrcholy, další se potápějí do obrovských hloubek, další zápasí s medvědy, no a někteří stále věří v Ježíška. I já jsem se rozhodl překonat sám sebe a svou (ne)úspěšnou cestu vám teď přiblížím. Upozorňuji však, že je to jen pro odvážné nátury, a také upozorňuji, že v mém příběhu nefigurují žádné nahé ženy. (Nejspíš jsem teď ztratil veškeré mužské čtenáře)

Člověk a tramvaj, odvěký souboj na život a na smrt, uspějí jen ti, kteří najdou vnitřní sílu, nebo ti, kteří narazí na tramvaj s dobrými brzdami a pozorným řidičem. Díky studiu v Brně si i já můžu tento souboj vyzkoušet. Pravidla jsou jednoduchá, jsem tu jen já a v mé cestě tramvaj (a taky koleje a ostatní chodci, sem tam nějaký pejsek či holub), a zásadní otázka zní: „kdo uhne dříve?“

Akce 1. (5.11. 2006 v 17:46(± pár dní, týdnů), Náměstí svobody)

První pokus končí fiaskem, psychicky jsem to nevydržel a před tramvajemi jsem uhýbal, i když žádné nejely.

Akce 2. (6.12. 2006 v 09:34(± pár dní, týdnů), Náměstí svobody)

O měsíc později, po těžké dřině v posilovně, se znovu pokouším o nemožné. Jako problém se ukazuje předvánoční shon. Z mého usilovného soustředění mě náhle vyrušila podivná malba v jedné výloze. Překvapilo mě, jak je možné, že tak škaredý obrázek vystavují ve výloze pár dní před Vánoci. Kolem mě zatím projížděla jedna tramvaj za druhou, ale já byl tak zaujat onou malbou, že jsem okolní svět vůbec nevnímal. Po osmi hodinách jsem prozřel, uvědomil jsem si, že nekoukám na obrázek, ale pozoruji svůj obraz v zrcadle. Totálně znaven se už nepokouším o další pokus zdolat tramvaj.

Akce 3. (16.3. 2007 v 19:04(± pár dní, týdnů), Náměstí svobody)

Posílen úspěchy ve zkouškovém období, posílen o nové poznatky získané rozborem z videa a po výměně osobního kouče, se s novou taktikou (osobní obranu, vystřídala obrana zónová) vydávám vstříc konečnému úspěchu. Stala se však neočekávaná věc, na trati měli výluku a tak tramvaje jezdily jinudy. Moji věrní fandové ztratili trpělivost a po cestě domů mě počastovali vulgárními narážkami na mou mužnost. (Nechybělo ani tradiční: „ Košťál ven!“).

Akce 4. (22.5. 2007 v 14:54(± pár dní, týdnů), Náměstí svobody)

Nakonec sezóny se pokouším o poslední pokus. Vše se vyvíjí dobře, natáhnutý úpon v kotníku se zdá být v pořádku a po třífázovém tréninku se cítím kondičně hodně silný. Poslední pokus však končí stejně jako ty předešlé – naprostým fiaskem. Těsně před pokusem jsem zahlédnul muže se skvělými slunečními brýlemi, a když jeho slepecký pes vykonával potřebu, brýle jsem mu sebral. Nadšen novým „dárečkem“ jsem zcela zapomněl na svůj souboj a marně jsem pak po cestě domů přemýšlel o tom, co je ten den jinak.

Tak skončila moje první sezóna v Brně, pro někoho možná neúspěchem, ale já jsem v celku spokojen, pochopil jsem totiž, že jako nováček bych se neměl tolik tlačit do zakončení, ale spíše čekat na tu správnou příležitost. Přes léto naberu kondici a v dalším akademickém roce, s těžce nabitými zkušenosti, mě čekají další pokusy, jelikož já, podobně jako jeden španělský sympaťák, ten však bojujíc s větrnými mlýny, se nevzdávám!