Duše(v)ní

Poslední věc k mé autobiografii. Rozhodl jsem se, že vyjde formou vystřihovánky, takže se budete moci ode mě konečně odstřihnout. Taky jsem si rozmyslel plán, zveřejňovat mé „sváděcí“ metody. Nechci totiž zbytečně prozrazovat svá tajná kouzla (nikdy nevíte, kdo si to může přečíst). Nedočkáte se proto článku o tom, jak využít líbání jako politickou zbraň. Díru do světa asi už neudělám, ale proč se nepokoušet dělat díru někde jinde?

Kvůli básničce jsem se zamyslel nad tím, co opravdu jsem. Jednou mi jeden člověk napsal, že jsem kombinací levicového intelektuála, Richarda Krajča a kocoura Garfielda. Moc jsem to nepochopil. Jindy jsem se o sobě dozvěděl, že se prý raduju jen falešně. Znamená falešná radost, to samé co radost padělaná? Padělaná radost je totiž dost nebezpečná, i když si myslím, že už dnes není k dostání. Co mě ale vážně štve je, že si o mně hodně lidi myslí, že si jen stěžuju, a že si ze všeho dělám jen legraci. To opravdu není pravda…

I mě trápí některý věci. Třeba proč existuje bída a utrpení? A proč plešatost? Proč o jedněch mluvíme jako o „báječných lidech“, a druhé bychom nejraději nakopli. Proč nám existence nedává smysl, obzvláště u lidí, kteří nosí ponožky v sandálech? A proč se mi líbí jen hezký holky a ne ty, které se podobají jistému druhu lišejníku?

Možná teď procházím malou životní krizí, nejhorší na tom je, že vůbec netuším jak z toho ven. Navíc ani netuším, jak se na to správně obléct. Chvílemi se cítím jako tramvaj, která má jen jeden vagónek. Taky by si ráda připojila druhý, ale to by pro ni znamenalo vyjet ze své trasy. Jean Paul Sartre podobnému stavu říkal nicota, jeho lékař to pak diagnostikoval jako sennou rýmu. Nechci to bagatelizovat (bagetu teď nejím), ale já vůbec netuším co dál… No a jaký teda ve skutečnosti jsem?