Znova se musím ptát sám sebe: „Jsem já tak pomalý nebo je doba tak rychlá?“ Nechci teď rozebírat, že potřebuji minimálně hodinu na to, abych se vypravil z domu, protože bych to zpátky už asi nesložil. Co však rozebrat chci, je skutečnost, že mi až neskutečně rychle ubíhá čas určený pro mé já. Třeba kdyby mi dnes nenapsala Bublina, vůbec bych nepřišel na to, že mám svátek a nechal bych tenhle den nesvátečně vát (což jsem nakonec stejně udělal). S časem je to stejně zvláštní. Jednu dobu si píši, jak je pěkný, že začíná nový semestr, pak zase jak je mi líto, že končí, no a teď abych zase psal, že začal další… ale to psát nebudu.
Tak nevím, jsem už tak roztržitý, přepracovaný, zabublinovaný nebo prostě už nepřemýšlím. Je už dobře známo, že jsem poměrně nešikovný, a proto je jedno z mých nejčastějších slov „auváá“. Vlastní nešikovností občas zapůsobím i na osoby v mém okolí a to se pak často i omlouvám. Omlouvání se mi zabydluje v hlavě až tak, že třeba v šalině kopnu do držadla, sedadla, prostě čehokoliv nelidského a myslím si, že je to něčí noha. Tak řeknu „promiňte“ a pak zjistím, že jsem se až tolik omlouvat nemusel, ale na druhou stranu je to přece jen slušnost.
Často vás rád tahám za nos a nemám na srdci, co na jazyku, z čehož pak mívám i rudou líc, ale jsou oka mžiky, kdy lhát nedovedu (Že by všechno mělo rub a líc?). Zdá se mi, že je ode mě občas očekáváno všelicos a taky, že všelicos je mnou překonáváno, ať už je všelicos čímkoli. Můj spěch mě teď žene (k ženě?) tak, že předbíhá sám sebe. A jelikož věci významné, nutné a často i nudné nemůžu nechávat nevyřízené, budu vám psát, jak si to čas a nutnost vyžádají. Procházím si totiž zvláštní stezkou stesku, jelikož jsem myšlenkově vyprodán (avšak stále ještě ne zaprodán), a proto je načase se rozloučit. Jsem teď naprosto naplněn ničím a netrpělivě už očekávám březen, jež netrpělivě postává za mými dveřmi (Oprava, teď jsem zjistil, že za mými dveřmi nepostává březen, ale můj spolubydlící, na pointě to však nic nemění, jelikož pointa opět chybí). No nic, jdu přemýšlet o svém dalším realizování se…
Tak nevím, jsem už tak roztržitý, přepracovaný, zabublinovaný nebo prostě už nepřemýšlím. Je už dobře známo, že jsem poměrně nešikovný, a proto je jedno z mých nejčastějších slov „auváá“. Vlastní nešikovností občas zapůsobím i na osoby v mém okolí a to se pak často i omlouvám. Omlouvání se mi zabydluje v hlavě až tak, že třeba v šalině kopnu do držadla, sedadla, prostě čehokoliv nelidského a myslím si, že je to něčí noha. Tak řeknu „promiňte“ a pak zjistím, že jsem se až tolik omlouvat nemusel, ale na druhou stranu je to přece jen slušnost.
Často vás rád tahám za nos a nemám na srdci, co na jazyku, z čehož pak mívám i rudou líc, ale jsou oka mžiky, kdy lhát nedovedu (Že by všechno mělo rub a líc?). Zdá se mi, že je ode mě občas očekáváno všelicos a taky, že všelicos je mnou překonáváno, ať už je všelicos čímkoli. Můj spěch mě teď žene (k ženě?) tak, že předbíhá sám sebe. A jelikož věci významné, nutné a často i nudné nemůžu nechávat nevyřízené, budu vám psát, jak si to čas a nutnost vyžádají. Procházím si totiž zvláštní stezkou stesku, jelikož jsem myšlenkově vyprodán (avšak stále ještě ne zaprodán), a proto je načase se rozloučit. Jsem teď naprosto naplněn ničím a netrpělivě už očekávám březen, jež netrpělivě postává za mými dveřmi (Oprava, teď jsem zjistil, že za mými dveřmi nepostává březen, ale můj spolubydlící, na pointě to však nic nemění, jelikož pointa opět chybí). No nic, jdu přemýšlet o svém dalším realizování se…
Žádné komentáře:
Okomentovat