Hájkovy patálie

Kdysi jsem býval vážně drsný (nebo jsem si to alespoň myslel), ale teď už jsem asi zneváženě zhebnul (nebo si to alespoň myslím). Jen si to projeďte se mnou, kolik drsných lidí má povlečení s panenkami, v baťohu pana Snoopyho s panem Hrošíkem, tričko s tasmánským čertem a Pacmanem, a na poličce maňásky s panem Tučňákem? A to už radši nepíšu nic o tom, že se mi dneska zdál sen o vydrách. No, dojel jsem. Kdybych alespoň dokázal být nad věcí, takhle jsem spíš pod ní, přinejlepším vedle ní…

Právě mi po pokoji poletují dvě berušky. Tak přemýšlím: „Je to snad nějaké znamení?“ No, na to se těžko odpovídá… Spíš mi ty dvě létající (ne)múzy narušují už tak narušený proud koncentrace a tok myšlenek. A hrozí z toku myšlenek otok? Asi to raději otočím, chtěl jsem psát o bakalářce, ale raději napíšu něco o mimech. Jsem totiž mimo z berušek. A mimo jsem i z mimů, jelikož je nechápu. No, šli byste na piknik s bíle nalíčeným obličejem a v přiléhavém černém oblečku? Lépe asi bude, když od mimů přejdeme k miminům. Minimálně nebudu tak mimo…

Zjistil jsem totiž, že malé děti mají pozoruhodný vztah k filozofii. Už po narození se u nich projevuje filozofické cítění, takže když se jim pokoušíte vysvětlit Kiergaarda, většinou se hned rozpláčou. Zajímavější to však s nimi je, když už dokáží mluvit. Samozřejmě ještě nemají takovou slovní zásobu, takže když řeknou „Hegel“, tak tím ve skutečnosti myslí dialektickou epistemologii. Zcela filozoficky vyspělé jsou děti zhruba v pěti letech, kdy už s mluvením nemají problém. Jen občas říkají hermeneutika, když myslí heuristiku…

Přišel jsem na to, že největším trápením v mém životě je to, že nejsem někým jiným. S takovým zjištěním se mi moc dobře neusínalo, pak jsem však z postelového prostoru odstranil všechny rušivé vlivy – čokoládu, počítač a Kafku – a najednou bylo vše zase v obvyklém (ne)pořádku. Takže jen další Hájkova patálie. No nic, jdu se najíst, jelikož trpím nedostatkem spánku…