Opožděná

Nechci, co musím, a co musím, nesmím, co chci, se ve mně sváří s tím, co nechci. Po podivném úvodu raději další hlupota. Tahle dnešní je dosti opožděna, jelikož jsem ji chtěl napsat už v neděli, pak v pondělí, i v úterý, ve středu, no a nakonec ji píšu ve čtvrtek. Opoždění však přineslo i pár nových zkušeností. Například jsem v neděli zjistil, že v čím větší posteli spíte, tím je větší šance, že z ní (s ní) spadnete. Teď už ale opevněn ve své malé a útulné postýlce, snad už konečně dopíšu tuhle opožděnou hlupotu… (jo a nezpívejte si po ránu „Baby one day you will wake up dead“, když přitom koukáte na svou dívku…)

Objevuji u sebe další nový (ne)smysl. Teďka hudební. Po zvládnutí hraní na dřívka a hraní na triangl (na ten však jen při pekelném soustředění), jsem postoupil do úplně jiných sfér a férově si to začínám rozdávat s klavírem. Můj repertoár se skládá z takových osvědčených hitů jako jsou Ovčáci čtveráci, Kočka leze dírou a vrcholem je zatím písnička Petře, Petříčku. Při jejím hraní mám ovšem někdy pocit, že se dopouštím malého hudebního kanibalismu. Celkově však cítím, že se stávám kulturnějším člověkem, a to nejen tím, že jím Activiu s bifidus activ. I když je také pravda, že stále ještě nevím, jestli hraju já na klavír, nebo jestli hraje on na mě…

Dočkali jste se tu už všeho myslitelného a dokonce i tří nesmyslností. Teď mi to připadá jako, že si v něčem scházím, jako bych byl spoután pouty (je to proto, protože jsem byl dříve nespoutaný?) a přesto, že chci psát, myšlenky mi letí do všech stran a prázdná slova míří k vám. Já už ani svá slova neslyším a ztrácím se ve vší tvé bezprostřední blízkosti. Myslím, že mé sebeprosazování se je tuze dobrá věc, ale časem nudí jak stále dokola hraná písnička. I svou nesmyslnost na níž, přiznávám, tolik zakládám, vyměním s radostí za tvrdý střet s realitou, jež dokáže vzbudit až posvátnou úctu v hlupácích a moudré často klame lživým zdáním… A co bude se mnou, když za veškerou svou znalost vděčím náhlým náhodám?