Nedůkladně úklidná

Znáte takový ten divný zvuk při vysávání? Takové to „vzijůůů“. Právě jste něco vysáli. A něco jiného než prach nebo drobné drobky. Vysáváte dál, ale začne vám to vrtat v hlavě. A později možná i ve vysavači. Co to sakra bylo? Knoflík? Penízek? Náušnice? Je to oříšek. Mám to vypnout? Neznám nikoho, kdo by to vypnul. Vypnutý vysavač totiž nic neřeší. Musel bych vyndat sáček, prohrabat se tím bordelem, přebrat prach a v prach ho zase obrátit. Prach už nevířím. Chybí mi i podprahové vidění. S neznámou ztrátou se umím smířit. Stejně mi to pak ale v hlavě víří. Knoflík? Náušnice? Oříšek. Občas bych chtěl mít hlavu čistou jako koberec…

Kdysi jsem psal o tom, jak mi znovu uklizený životní prostor vytváří příjemný pocit na duši. Možná jsem divný, ale určitě není samo sebou, že slovo úklid v sobě zahrnuje klid. Jakoby by si člověk rovnáním věcí v bytě, rovnal i věci v hlavě. Tak mě opět po roce napadá. Je snad hlava něco jako byt naší duše? 1+kk? Netuším. Raději si uklidím věci na stole… Poslední větu jsem napsal před 5 hodinami a mám pocit, že stůl je stejně zaplněný jako předtím. Hromádky se možná zmenšily, z věžáků jsou domečky, ale stojí pořád. Mám pocit, že každá věc na mém stole představuje jistý úkol. Důležitý, nepodstatný, každopádně odsouvaný. Knížku přečíst, poznámky přepsat, DVD zkouknout… Takhle bych mohl pokračovat dlouho…

A že jsem pokračoval. Je vám snad jasné, že dnes jsem svůj problém se stolem nevyřešil. Je to jen začátek celé série úklidů a úklidků, jejichž konec je v nedohlednu, ale představa krásně volného pracovního stolu je dost velká motivace. Napadlo mě teď, že o takovém úklidu by se dala napsat celá kniha. Takový manuál věnující se rovnání papírů, třídění tužek, či zařazování poznámek. Myslím, že taková kniha by si našla více čtenářů, než kdejaká „Naše zahrada“. Kolik lidí má asi zahradu? To stůl má snad každý (možná tak bezdomovci jsou i bezstolci). Ještě mě napadlo, že takovou knihu by časem doplnily různé dodatky a mutace. Z těchhle mutantů mi přijdou asi nejzajímavější „Uklízíme stůl na pracovišti“, „5+1 rada, co si počít se školní lavicí“ a konečně „Kuchyňská linka důvěry“…

Na stole mám hromadu knih a papírů, v hlavě pak hromadu ničeho. Mám chuť filozofovat. Instalatérsky filozofovat. Řešíme s Bublinou problém s ucpaným odpadem, což mě nenechává klidným. Píšu si. Proč je všechno tak složité? Kolik hadiček za život ještě potkám? A kolik má svět ventilů a výpustí? A co dál na mě ještě vypustí? V hlavě mi to víří. Další oříšek… Nechávám to za sebou a utíkám. Rád běhám potemnělým městem. Líbí se mi nahota a nesmělost nočních měst. Je zvláštní, jak se města po všem tom denním hemžením ustálí a stanou se náručí s množstvím zapadlých, světlem nažloutlých uliček, kde se člověk může vyskytnout jen tak… Nesklíčený nedůkladným úklidem v důkladně neklidné době…