Krátce dveřejná

Asi začínám být trochu přepracovaný. Nebo předpracovaný? Možná jen lehce přetažený. Jak jinak si vysvětlit nedávný sen o Eltonu Johnovi. Sen, ve kterém jsem s ním hrál hokej, a ve kterém jsem se mu musel neustále omlouvat za to, že mám menší branku. Jak si mám tohle vykládat? No, raději bych to neměl nikomu vykládat. Asi proto to píšu. Chápete? Tápete? Taky se bojím o svou budoucnost na fakultě. Měli jsme ples, a jelikož jsem člověk, který zařizoval jeho hudební stránku, tak mám jisté obavy, jak vedení přijme opileckou eskapádu Xaviera Baumaxi…

Hodně se teď s tím setkávám. Nebo si toho víc všímám. Nebo prostě chodím více dveřmi. Každopádně jsem v poslední době častokráte viděl nápis „Zavírejte dveře“ na dveřích. Zajímavé na tom je, že to bylo napsáno na dveřích otevřených. A to je problém, jelikož na takových to dveřích ten nápis nebyl vidět. Uviděli jste ho, až když jste ty dveře zavřeli. Tak si říkám, nemělo by to být naopak? Neměl by ten nápis být viditelný tehdy, když dveře zavřené nejsou? Protože jinak je nápis (vyjma malé prevence) úplně zbytečný. Je to stejné, jako kdybych teď napsal: Tuto hlupotu raději ani nečtěte…

Pokud ještě čtete, tak vězte, že jsem byl zase navštívit rodiče Bubliny (čtěte semeniště zla). A stalo se něco, co otřáslo mými hodnotovými štafličkami. Bublinin tatínek mi nabídl tykání. V takových oka mžicích závidím počítačům klávesu „help“. Škoda, že i naše životy nemají takovouhle klávesu (jakou bych asi dostal radu?). No, ještě že máme alkohol, který vše vždy vyřeší. Takže tykání se nás zatím netýká (tatínek na to zapomněl). Když už jsem u těch kláves. Asi teď zmáčknu „print“ a půjdu se tisknout k Bublině. A tuhle hlupotu vážně raději nečtěte…