Postávající

Zrovna sedím, ale rozum mi zůstává stát. Proč nám centra měst tak často hyzdí kasina? Kam na to vůbec chodíme? Jsme snad tak hravý národ? Jsme zemí zářících jackpotů? Těším se v létě na návštěvu Monte Carla, ale u nás mi ta hustota heren přijde zbytečná. Navíc nechápu jednu věc: Proč jsou všechny tyto podniky svou vizáží tak odpudivé? A to píši s vědomím, že vkus je věc tuze individuální. Tyhle herny totiž bývají odpudivé bez ohledu na vkus. Červené koberce, modré zářivky, černá zrcadla. Proč to? Má to být nějaké znamení? Kód? Má to člověka odradit?Jemně naznačit, že ho tam nikdo nezve, že si vystačí sami? Je pravda, že nějaké návaly u dveří nebývají. Tak proč tedy tolik heren? Hyzdí terén. Nejsem bojovník. Nepodepsal jsem proti kasinu žádnou petici, ani tělem jsem nebránil. Trpím tiše a snažím se nad problém povznést. Ostatně ať se každý baví, jak chce. Ale vsadím se, že v kasinu se moc legrace neužije…

Jestli něčemu nedůvěřuji, tak je to má paměť. Je to spíš změť, jestli mě tedy změť neklame. Vedu si proto spoustu seznamů i záznamů. To je ideální záplata na jakkoliv děravou paměť. Změť. Cokoliv. A jelikož jsem našel záznam s dalšími střípky do Boba, tak to tady dnes jen tak zveřejním. Doporučuji k začtení, než dojde k zatčení. Poslední dobou má však na mou paměť blahodárný vliv pohled modrooké…

Sedm milimetrů od míst, kde je město nejtenčí, poskakují bludičky a matou mysl těch, kteří někdy zahlédli světlo… Hmm a kam se podívají, když se podějí? Pohádka nesourodně pokračuje…

Skoro Bob utíkal, letěl, pádil ze svahu dolů, když vtom zaznamenal, že se celá masa hory pod ním nepatrně pohnula. Ozval se rachot, zaburácení, a pak ucítil slabý nezřetelný pohyb a náraz horka kdesi v dálce za ním a nad ním. Šílený strachy běžel a běžel. Půda se začala sesouvat. Náhle pochopil dopad výrazu “sesuv půdy”, způsobem, který mu nikdy nebyl tak jasný. Vždycky to pro něj bylo jen slovo, ale teď si uvědomoval, že sesouvání je pro půdu podivná a hnusná činnost. Půda ji dělala a on byl navrch. Bylo mu špatně strachy a třasem. Země mu pod nohama klouzala, hora se sesmykla a on uklouzl, upadl, znovu sklouzl a rozběhl se. Lavina se spustila. Kameny, pak valouny a nakonec balvany poskakovaly kolem něj jako neohrabaná štěňata, jenomže mnohem a mnohem větší, mnohem a mnohem tvrdší a těžší a bylo téměř nekonečně pravděpodobnější, že ho zabijí, když na něj spadnou. Oči mu tančily spolu s balvany a nohy spolu se vzdouvající se zemí. Běžel, jako by běh byl nějaká strašná nemoc, při které se člověk potí, srdce mu bušilo v rytmu geologického šílenství dunícího kolem něj. Běžel hnán strachem ze smrti, který byl všude - v něm, pod ním, nad ním, a držel ho za pačesy…

Pocity zamilovaného mladého muže, který poznal dívku svého srdce a pak čekal a čekal a čekal, aniž by se dočkal, bývají chaotické. Bylo tomu tak i v tomto případě. Převládal zmatený údiv. Byla přece tak srdečná a zřetelně opětovala jeho snahy o sblížení. Skoro Bob nevěřil tomu, že by si to mohla rozmyslet a rozhodnout se, že už s ním Krásná nechce nic mít. Ale asi tomu tak bylo, a jemu teď nezbývalo nic jiného, než se smířit se situací, vypudit to děvče ze své mysli, jak jen možno, a soustředit se na rozvoj své břichomluvecké kariéry. I pro toho nejzamilovanějšího totiž existuje určitá mez, a tak se Skoro Bob nakonec prostě rozhodl, že to jsou zase ty střely a šípy nelítostného osudu, se kterými se teď tak často setkává, a od dalšího čekání upustil. Skoro Bob přijal novou výzvu radostně a bezstarostně. Obavy, které ho poslední dobou napadaly, se vytratily prakticky beze stopy tak dokonale jako matčin diadém. Bylo to už několik týdnů potom, co opustil Bob a žil svůj prostý život s Panem kuřetem. Pergamen, který mu však někdo nechal před dveřmi byl pro něj šokem, a kdyby při jeho čtení neseděl, jistě by zavrávoral…