Byl jsem ve středu náhodně (koukal jsem zase na modrookou v MZK) na přednášce astrofyzika Jiřího Grygara a uvědomil si jednu zvláštnost. Skutečnost, že žijeme na dně hluboké gravitační studny, na povrchu planety obalené plynem, obíhající kolem nukleární ohnivé koule 145 miliónů kilometrů vzdálené a stále jsme nevymysleli slušně vypadající tupé, a považujeme to za normální, je zřejmě náznakem toho, jak je pokřivená naše perspektiva. Celkově myšlenka toho, že jsme jen maličká tečka obíhající ohnivou kouli, která je jednou z miliónu a miliónů podobných koulí, jež vytvářejí jednu konkrétní galaxii, a že naše galaxie je zase jednou z miliónů nebo miliard, které tvoří vesmír, je dosti bláznivá. Když se nad tím zamyslím, tak uklízet po nějaké párty by se mi tam určitě nechtělo, a navíc to dost poopravuje mojí perspektivu, že náš svět a vesmír náležejí pouze mně. Vlastně mě nyní náleží jen jedno červené jablko, které s velkou pravděpodobností brzy sním…
Tak či onak je náš vesmír hluboce matoucí. Kamkoliv se podíváme, jistá skutečnost začíná být mimořádně alarmující a extremně matoucí pro naše vědomí toho, kdo jsme. Jsme velcí, silní, fyzičtí lidé žijící ve vesmíru, který by měl existovat téměř výlučně pro nás. Jde o skutečnost, že tomu asi tak není. Víme jak funguje gravitace, poznáváme povahu hmoty, povahu částic a tak dále, ale stejně nedokážeme poznat pravou povahu některých lidí a stále jaksi nejsme schopni dopídit se, jak funguje svět kolem nás. Ono je také dost obtížně pochopit fungování světa, když někteří z nás nedokáží pochopit jízdní řád. A tak stále hledáme strojově přesný názor na způsob, jak všechno funguje, protože to je ten pravý způsob, který potřebujeme. Jiná alternativa není. Možná jen náboženství, ale to je jen další druh věci, kterou člověk vymyslel, aby změnil svět. A já raději budu na straně vědeckých metod. Nějak se ale začínám smiřovat s tím, že stejně nikdy nepochopím podstatu světa. Z mých velkých plánu zbudou jen malé planetky. A víte co? Nějak mě to už ani netrápí, jelikož jsem právě snědl své jablko. Já to svoje snědl, abych (ne)chápal, těm chytřejším pak musí spadnout na hlavu…
Plánoval jsem teď přidat další dílek do skládanky Boba, ale nějak mi chybí odvaha psát. Vím kam chci, jen nevím kudy. Cesty jsou trochu špatně značené. Tak alespoň můžu přijít s dalším osobním střípkem. Neberte si to ale prosím osobně. Zjistil jsem, že asi dokážu některé lidi dost nemít rád, ale stále se snažím nikoho neodsuzovat (Snad vyjma tupců zvedající do vzduchu k pozdravu své pravice). Četl jsem si dneska své staré zápisky, které tu a tam čmárám na nejrůznější papíry, a v jednom z nich stálo zhruba tohle: „Nikoho neodsuzuj, pokud nechceš, aby se objevil někdo další, dost možná z filozofické fakulty, a odsuzoval tebe, a ty pak řekneš, no tak, nechte si toho odsuzování, pokud nechcete, aby se tu objevil někdo další a odsuzoval vás, a tak dále.“ Nevím proč, ale tahle „moudrost“ byla napsána na kraji mých poznámek k četbě Kantovi kritiky Davida Humeho. Tak to asi bude dnes raději všechno. Nikdy bych nevěřil tomu, kolik slabých a ubohých věci jsem už napsal. Popravdě, je příjemný pocit vidět za sebou tolik práce… Další z nich…
A ještě jedna drobnost k vesmíru. Podle mě stojí celý náš vesmír na určité neurčitosti, a každé určité tvrzení vytvoří jisté vakuum, do kterého vplyne úplně protikladné tvrzení nebo čin. Typické tvrzení způsobujícím vakuum pro mě je – Tohle se sem už přece nevejde… A vešlo.
Tak či onak je náš vesmír hluboce matoucí. Kamkoliv se podíváme, jistá skutečnost začíná být mimořádně alarmující a extremně matoucí pro naše vědomí toho, kdo jsme. Jsme velcí, silní, fyzičtí lidé žijící ve vesmíru, který by měl existovat téměř výlučně pro nás. Jde o skutečnost, že tomu asi tak není. Víme jak funguje gravitace, poznáváme povahu hmoty, povahu částic a tak dále, ale stejně nedokážeme poznat pravou povahu některých lidí a stále jaksi nejsme schopni dopídit se, jak funguje svět kolem nás. Ono je také dost obtížně pochopit fungování světa, když někteří z nás nedokáží pochopit jízdní řád. A tak stále hledáme strojově přesný názor na způsob, jak všechno funguje, protože to je ten pravý způsob, který potřebujeme. Jiná alternativa není. Možná jen náboženství, ale to je jen další druh věci, kterou člověk vymyslel, aby změnil svět. A já raději budu na straně vědeckých metod. Nějak se ale začínám smiřovat s tím, že stejně nikdy nepochopím podstatu světa. Z mých velkých plánu zbudou jen malé planetky. A víte co? Nějak mě to už ani netrápí, jelikož jsem právě snědl své jablko. Já to svoje snědl, abych (ne)chápal, těm chytřejším pak musí spadnout na hlavu…
Plánoval jsem teď přidat další dílek do skládanky Boba, ale nějak mi chybí odvaha psát. Vím kam chci, jen nevím kudy. Cesty jsou trochu špatně značené. Tak alespoň můžu přijít s dalším osobním střípkem. Neberte si to ale prosím osobně. Zjistil jsem, že asi dokážu některé lidi dost nemít rád, ale stále se snažím nikoho neodsuzovat (Snad vyjma tupců zvedající do vzduchu k pozdravu své pravice). Četl jsem si dneska své staré zápisky, které tu a tam čmárám na nejrůznější papíry, a v jednom z nich stálo zhruba tohle: „Nikoho neodsuzuj, pokud nechceš, aby se objevil někdo další, dost možná z filozofické fakulty, a odsuzoval tebe, a ty pak řekneš, no tak, nechte si toho odsuzování, pokud nechcete, aby se tu objevil někdo další a odsuzoval vás, a tak dále.“ Nevím proč, ale tahle „moudrost“ byla napsána na kraji mých poznámek k četbě Kantovi kritiky Davida Humeho. Tak to asi bude dnes raději všechno. Nikdy bych nevěřil tomu, kolik slabých a ubohých věci jsem už napsal. Popravdě, je příjemný pocit vidět za sebou tolik práce… Další z nich…
A ještě jedna drobnost k vesmíru. Podle mě stojí celý náš vesmír na určité neurčitosti, a každé určité tvrzení vytvoří jisté vakuum, do kterého vplyne úplně protikladné tvrzení nebo čin. Typické tvrzení způsobujícím vakuum pro mě je – Tohle se sem už přece nevejde… A vešlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat