DoSnívání

Konečně mám zase čas a náladu sepsat pár řádků o našem cestování. Poslední týden jsem se staral o zábavu šestnácti osůbkám, jež žádná neměla více než 160 centimetrů, takže snaha něco kloudného napsat byla asi stejná úspěšná, jako jít do divadla ve fraku a plynové masce a čekat, že nevzbudíte pozornost. Moje pozornost se navíc s potěšením upíná k Modrooké. A když už tím směrem sepne, je pak těžké přepnout. Většinou pak jen zhasínáme. Snad to jen tak nevyhasne. Musím se přiznat, že pokud někdy budou mít city jasně daný tvar, budeme znát jejich podstatu a budou-li tedy charakterizovány podle nejrůznějších matematických rovnic, budu zmatený a nejistý. Mám asi rád jistou tajuplnost. Ale to zas jen opakuji svá klišé. Kýč? Klíč jak na něj jsem však ještě nenašel. Tak raději pár mých scestných zápisků z cest…

Tady si uvědomuji, že budu muset napsat cestovatelskou hlupotu.

Cesta je LeGrazE… Po nedlouhých třech hodinách spánku se vydávám na cestu. Ale usnuli byste dřív, když by vám v televizi hráli Arctic Monkeys na zahajovacím ceremoniálu olympijských her písničku od Beatles? Já ne. Ale v autě spánkový deficit částečně doháním. Po první svačinové přestávce si uvědomuji, že jsem doma zapomněl svačinu, že je obtížné neohmatávat Modrookou a že rakouští psi vypadají stejně jako ti čeští. Cesta se po pár hodinách stává dosti ubíjející a uspokojení už nenabízí ani pohled na Alpy. V jednu chvíli mám dokonce pocit, že jsme se s autem dostali na bobovou dráhu. Ubíjení končí až u hranic s Itálií, kdy se nejprve (ne)smějeme nápisu „Hermagor“ a pak s otevřenou pusou pozorujeme neznámou horu. Skálu? Při pohledu na ní si uvědomuji jak jsem bezvýznamný. To jsem si ovšem myslel i včera, a to jsem byl jen v Brně v Albertu. Následující cesta do Benátek mi pak trochu splývá…

Cesty bývají dlouhé a špatně značené...

Ale je nás na to pět.

Řeknu vám, Benátky jsou město docela dost postavené na vodě. Cesta tam byla nakonec trochu složitější, jelikož jsme se ztratili v nedalekém Mestre. Díky jednomu ochotnému Italovi jsme se ale zase našli, zaparkovali a lodí vypluli do samotných Benátek (teda jen na jeden jejich ostrov). Po cestě lodí si Modrooká stěžovala na velikost kotvících lodí. Já jen zase s otevřenou pusou koukal a koukal. (A to mi v podstatě vydrželo celý týden.) Až na náměstí San Marco jsem si uvědomil, že už asi nesním. Nesním svou svačinu, kterou jsem nechal tentokráte v autě. Ani nevím co bych měl k Benátkám více napsat, jelikož všechno už přeci bylo napsáno. Mě nakonec stejně nejvíce fascinovali všudypřítomní prodejci „luxusních“ kabelek. V noci se vracíme k autu (které neúspěšně pojmenovávám Pan Auto) a vyrážíme na noční dobrodružství po Itálii.

Je potřeba si něco přečíst, tak proč nás zase fotí?

Jsem já příliš malý, nebo ta věž tak veliká?

Pár kanálových výtržností.

Nevím, ale tvářím se stejně jako Walda. Můj kanálový škleb.

Tady raději už jíst nebudeme.

Žízníme… Řidiči se střídají a my ukusujeme kilometry směrem k Francii. Rozmanité rozhovory o filmech, hudbě, či sexuálních úchylkách občas naruší hlas paní z navigace, jenž nás chce udržet bdělé, a proto nás několikrát mate. Mám teorii, že je duší (procesorem?) Italka a chce nás důkladněji provést po své pasta zemi. Brzo ráno také kvůli doplnění i odplněni (?) tekutin zastavujeme u ojediněle otevřené benzínky. Já přestávku využívávám k návštěvě nedalekého kukuřičného pole. Už ani nevím proč, ale něčím mě fascinovalo. Pak usínám a probouzím se až s úsvitem někde u San Rema. Zjišťuji, že jsme někde špatně odbočili, a proto si místo moře užíváme východ slunce v horách. Cestou z Itálie už jen ztratíme a znovu získáme 50 eur kvůli samoobslužnému tankování a někde ve Ventimiglii (či jak se to píše) mě poštěká pes (taky vypadá jako čeští pejskové)…

Francie, tedy Kachna...

Azurové pobřeží… Někdy kolem poledne se dostáváme do Mentonu, malého města, vyznačujícím se svým citróny, krásnými relativně prázdnými plážemi (Všimli jste si jak každý po návratu z dovolené říká, že tam bylo krásně, jen hodně turistů? Zvláštní.) a kempem, kde se můžete ubytovat jen mezi 17. a 19. hodinou. Vyrážíme tedy k moři. Všichni členové osazenstva Pana Auta se jdou koupat, mně se ještě nechce, takže jdu trochu prozkoumávat město. První co nacházím je česká vlajka visící po straně hlavní cesty. Pěkné. Po pár krocích nacházím i slovenskou. Pokud by vás to zajímalo, našel jsem i Švédskou, Finskou, Slovinskou… Ale to vás asi nezajímá co? Nakonec se vracím za Modrookou a jdeme si společně užívat moře. Moje vodní zážitky se dají shrnout asi takto: Ano je to slané, topím nějaké italské dítě u plovoucího pontonu, ponton už mě nebaví, italské dítě topí Modrookou, mám problém dostat se z moře. Večer se pak ubytováváme a všichni si dáváme vytouženou sprchu. Kemp leží přímo nad městem, takže si z jedné strany vychutnáváme pohled na město a moře, z druhé pak na hory. Ještě noční romantická procházka a uléháme.

Naše tradiční lavičkové obědy, snídaně, večeře a svačiny, zvykl bych si...

Pořád si však nejsem jistý, zda stromy mají rádi, když je lidi objímají.

Je to Nice… Další den vyrážíme do Nice. Cestou projíždíme Monakem, kde se chceme zastavit až večer, ale já jsem stejně ohromen už jen letmým projetím. Asi tak nějak podobně to mají kluci s holkami. V Nice trávíme dopoledne sluněním a koupáním se u Anglické promenády. Neskutečně dlouhá pláž, krásně teplé moře a další můj souboj s vlnami, který opět prohrávám. Alespoň má Modrooká najednou o sto fotek více. Odpoledne se pak vydáváme na krátkou prohlídku města. Přiznávám se, že místními uličkami bych se dokázal toulat další měsíc, my tolik času nemáme, takže se vydáváme na Castle Hill, kde máme krásný výhled na přístav, celou Anglickou promenádu i letiště, které končí přímo v moři. Na vrcholku si dáváme s Modrookou bagetku a sýr a já si uvědomuji, že tohle nejsou prázdniny, ale pořádné plniny. Loučení s Nice je smutné (i když kvůli návštěvě obchůdku se sladkostmi i sladké), ale čeká nás ještě to večerní Monako…

Je to Nice?

Ztrácím(e) se… Monako je něco co se musí vidět. Nádraží ve skále. Přístav plný luxusních lodi, lodiček i žen s lodičkami na nohou. Monte Carlo a kasino. Všudypřítomné výtahy, kterými cestujete po městě. Prostě něco úžasného. Část naši výpravy míří do kasina, já s Modrookou raději prozkoumávám město. Taky se brzo ztrácíme, takže kvůli nám pak musí zbytek osazenstva čekat dvě hodiny na parkovišti, kvůli čemuž se nám pochvalných slov nedostává. Neříkám, že to bylo kdovíjaké drama. Jenom to nebyla taková legrace, jak se mi to teď zdá. To jdete jednou uličkou, pak druhou, nechcete aby vám něco uteklo a mezitím vám uteče půl dne, ale to je v tu chvíli jakoby jiná časová rovina. Já si to však užil, nakopl jsem výtah, viděl jsem fotbalový stadión a Modrooká mi řekla, že mě miluje. Takže v podstatě normální večer. Teda až na tu Modrookou. Musím to napsat znova, ale Monako je prostě úžasné. Je tam pěkně a život tam plyne trochu jiným tempem, a to i když tam nejezdíte výtahem…

Kdo s koho? Racek prý vyhrál na body...

V Monaku jsem se konečně stal nekonečný...

Douloiu, Douloiu Cannes… I když se vracíme pozdě v noci, vyrážím ráno v Mentonu trochu sportovat, takže konečně k něčemu využívám zabalené plavecké brýle. Po cestě zpátky do kempu si užívám atmosféru ranního francouzského trhu s všudypřítomnou vůní ovoce, pečiva a hlavně ryb. Kupuji bagetu, ovoce, marmeládu, suvenýry a jdu si užít snídani v trávě s Modrookou. V Mentonu je krásně ale my míříme k Saint Tropez. Cesta ubíhá vcelku rychle, takže v poledne jsme v Cannes, kde si (samo)zřejmě nemůžeme nechat ujít červený koberec a celou promenádu. Zase by to chtělo více času, ale alespoň máme foto z červeného koberce, s rukou Staloneho a jedním pirátem, a proto odjíždíme. Cesta je dlouhá, kolony turistů přibývají a moje poslední cestovatelské věty před smrtí už nesklízí takový úspěch. Večer dorážíme do Saint Tropez, po delším hledáním kempu se utáboříme a usínáme. S Čechy jako sousedy… Uvědomil jsem si jednu věc. Že totiž mívám v zahraničí takovou zvláštní reakci. Když slyším češtinu, zmlknu. Proč? Ani vlastně sám nevím. Dělám to jenom já, nebo to dělají i ostatní Češi? Mám pocit, že ano. Jako bychom se báli, že si pak budeme muset povídat. A nebudeme třeba vědět o čem. Možná se před sebou stydíme.Ono někdy je i proč.

Zatím jen zkouška, ale jednou zde určitě vyhraje můj film... Vzpoura ortopedických vložek (Orthopedic inserts revolt)

Stopování… Náš kemp ležel v Ramatuelle blízko pláže, takže ráno jsme hned vyrazili k moři. Nikdo mi to nevěřil, ale pláž, kde jsme byli, mi připomínala tu slavnou pláž, kde ve filmu četníci chytali nudisty. Teď jsem si to vygoogloval a je to tak. Dokonce jsem si zjistil, že pláž Tahiti (tak se jmenuje) se svého času stala rájem a symbolem všech nudistů. I já tam potkal pár naháčů, většinou starších pánů, kteří si opalovali svou chloubu. A já se rozhodl, že to udělám taky. Proto jsem svou chloubu (tedy Modrookou) nechal opalovat a sám se vydal na procházku (výběh) po pláži. Odpoledne vyrážíme do Saint Tropez, kvůli parkování a spolucestujícím necháváme auto v kempu, a proto se vydáváme na cestu po svých. Cesta je dlouhá, navíc vedro a tak zkoušíme stopa. A díky Modrooké to vychází (Má asi jisté přednosti). Zastavil nám francouzský učitel zeměpisu a byl to jediný Francouz se kterým jsem si alespoň trochu popovídal. V Saint Tropez jsme si pak, po povinném focení před četnickou stanicí, pozorování lodí v přístavu a návštěvou pevnosti, dali takřka dokonalou večeři. Mám pocit, že lépe už v životě 100 eur za jídlo neutratím. Po chuťových experimentech (došlo i na zmrzlinu, se kterou jsem málem prohrál) jsme zapadli do víru nočního ruchu na riviéře a já si znova potvrdil, že Britové (s)prostě pařit umí… A došlo i na klauna, kouzelníka a petanque…

Nutnost ze Saint Tropez, četníka jsme však potkali jen jednoho.

Snažím se to roztočit v Saint Tropez

Je to dělo… Teda kaňon. Saint Tropez je krásné, ale chceme stihnout ještě kaňon Verdon a jezero Saint Croix. Po cestě se zastavujeme ještě v Port Grimaud, alias Benátkách Francie. Mám pocit, že bych měl letos navštívit i Benátky nad Jizerou, abych to měl kompletní. Jelikož máme málo času, usedáme s Modrookou na loďku a městečko poznáváme okružní plavbou. Nakoupíme ještě pár dárků i párků, koření (vůně koření mě pronasleduje až doteď, jelikož jsme nakoupili spoustu koření pro nás, rodiče i kamarády) a jsme znova na cestě. A po týdnu se dostáváme z dosahu moře a míříme do vnitrozemí. První pohled na průzračně modré vody jezera Saint Croix všechny ohromí. Zajímavé, co všechno udělá člověka šťastným a co jej nemilosrdně posíláe do kytek. Jsme tu asi správně. Kempy jsou plné, ale na třetí pokus jsme úspěšní. Zase blízko vody, takže koupání je očekávatelné, voda není slaná a já si plavání zase užívám. Večer se vydáváme jen s Modrookou do městečka Les Salles, kde jsme v obchůdku znovu ušitými svědky češtiny. Jsme všude. V místním kostelíku mě popálí svěcená voda a je konec dalšího dne. Slunce zapadá, jsem vedle své modrooké dívky a dělám kliky. Není to eufemismus, ale vyjádření skutečnosti, že po cestě zpátky do kempu jdeme po naučně-sportovní stezce, kde jsou různá stanoviště s návody na nejrůznější cviky. Užíváme si ještě pohled na hory a jdeme spát.

Modrooká na lodičce

Nad Port Grimaud, francouzskými Benátkami. Na věž jsme se v podstatě vloupali.

Kde je ten kanón?

Tak prý se to mu říká správně kaňon, prý je někde tady.

K čemu nás ti Francouzi navádějí?

Tak nakonec prý k tomuhle.

Blíží se cíl celého našeho putování, městečko Saint Marie a kaňon Verdon. Saint Marie je úžasné městečko ve skalách s ještě úžasnější historií. Užíváme si zdejší trhy, ochutnáváme, přivoňujeme, či se jen kocháme pohledem na všechen ten trhovský shon. Modrooká si vybírá krabičku na poklady, já med a další marmeládu a společně pak vyrážíme po křížové cestě ke kapličce. Jsme o(c)hromení a v tomto stavu opouštíme Saint Marie a vyrážíme vstříc jednomu z nejhlubších kaňonů Evropy. Pohled do 700metrového kolmého srázu je jedinečný, škoda jen, že spolucestující chtějí stihnout ještě koupání a my si tak nemůžeme dále vychutnávat pohledy orlů. Místo plavání vyrážíme na šlapadla do ústí kaňonu a je to taková ta často zmiňovaná třešnička za celou dovolenou, jelikož cesty zpátky už tak zábavné nebývají… A to je asi tak všechno, zážitků bylo daleko více, ale deníček už toho více nevstřebá. A já to hlavně nedokážu sepsat. Také byly vaše nejhorší slohové práce na téma „Prázdniny“?

Saint Marie na dlani. Proč se vlastně říká na dlani a ne třeba na špičce malíčku?

K cestě ke kapličce, proč se tak netulí ke mně?

Jo tak tohle je ten kaňon, docela dělo...

Tohle tělo...