Spádová

Listopad má pro mě divný spád. Prohlížel jsem si teď fotky z Cannes a uvědomil jsem si jednu věc. Hvězdy na chodník nepatří. Poslední dny i týdny mám zastřené opakující se nemocí, jedním z nejlepších koncertů Tatabojs a tím, že jsem se naučil básničku, přesněji Baladu souboje v hotelu Burgundském, jež měl pan de Bergerac z lumpem, jenž neměl čest. Chtěl bych vám ji tu zarecitovat, ale mám takový dojem, že byste mi nevěřili, že jsem ji opravdu zarecitoval já. Takže zase nic. Taky si poslední dobou hraju více s legem. A přidala se ke mně i Modrooká. Přiznávám, že je podivné, když si dva pětadvacetiletí, krásní a relativně vzdělaní lidé v sobotu večer vytáhnou lego, ale už jsme takoví (l)egoisti. Trochu mi to připomíná jednu písničku, kde někdo chce postavit vzducholoď a sní pak obletět celý svět. Já postavil letadlo. To jediné mě napadlo… 

Děsí mě však, že už při hraní s legem nemám takovou tu dětskou fantazii. Tu kterou jsme měli, když jsme byli dětmi. Dodnes si pamatuju ty neskutečně rozsáhlé bitvy na posteli mezi umělohmotnými vojáčky, pamatuju si i na mé kovboje a jejich souboje s indiány. Nikdo jiný snad neměl kovboje, kteří by uměli kung-fu. A taky si pamatuju na svou Barbie, která byla ženou Batmana i Supermana, kteří byli o polovinu menší než ona sama. A určitě i vy máte spoustu svých vlastních vzpomínek. Občas se snažím dívat se na svět dětskými očima, ale je to čím dál tím těžší. A ani časté návštěvy hračkářství nepomáhají, páč v záplavě věcí jako jsou pracovní výkazy, platby odpadů a všech těch dalších nepříjemnosti, které musíme jako „dospělí“ provádět, je těžké zůstat dítětem Ještě, že mám děti pořád kolem sebe. Po dlouhém přemýšlení, což je mimochodem dost nadnesený výraz pro to, co tu zrovna provádím, jsem přišel na to, že jistým lékem může být neupjatost. Jinak řečeno pohoda. Pohoda spojena s nevyřčeným lehkým protestem proti naší „dospělé“ formě, který však není zuřivě zaťatý, spíše jen krásně rozesmátý… (S)mějte se v těchto šedých spádových dnech…