Mlhavě viděná

Nynější podzimní dny jsou dost nečas. A tímhle se opravdu nechci dostat na tenký led politického humoru. Mám na mysli to pravé přírodní bezčasí. Mlha, jinovatka, prostě vše to podzimní tlení. A mám pocit, že s přírodou se zatahujeme do ulit i my, neb si také shromažďujeme zásoby a taháme je do svých domečků. Zalézáme do svých nor a vůbec nevadí, že nemají zrovna tvar tunelu a jsou postaveny z panelů. Podzim je i doba ošálení. Všude samé šály a šálky. Podzim, to jméno mě však dokáže i zmást. Správně by to přeci mělo být předzim, protože je před zimou. A ne někde schovaný pod ní. Ale já se raději nebudu hádat s našimi předky. I když jim také neříkám podci. Raději se budu věnovat dalším hlupotám. A taky mému tradičnímu podzimnímu rituálu – pití spoustu čaje s medem. Ještě mám jednu tradici – podzimní virózu – ale ta je snad pro letošek skončena… 

Po podzimu přichází většinou Zima. Alespoň jsem o tom četl na internetu. A letos zima nejspíš bude dlouhá a studená. Anebo taky ne. Ale studit nás bude určitě. Zpátky k podzimu. Večery se zkracují, prostor mizí v mlze a čas se o hodinu posunul neznámo kam. Měl jsem tuhle dobu rád, jelikož mi vždy přišlo, že při všem tom sychravěními, je tato doba nějakým způsobem zajímavě lidská. Že bychom byli v očekávání chladů vřelejší? Podvědomě semknutější? Ale po loňských (ne)zkušenostech s nejrůznějšími lžičkami a pod(s)vaděním, ale hlavě po nynějších zdravotních potížích Modrooké, se ve mně něco změnilo. Z velkých plánů jen malé planetky? Lidé (s)prostě nejsou vřelejší. Škoda. Ale stejně pořád budu věřit jen na dobré lidi. Bez toho bych nemohl napsat další nemocniční pohádku pro mou stonající Modrookou dívku. Zánět totiž dokáže do nemocnic vhánět. A já můžu jen psát… Budu si tě sytě snít, i když s tebou nemůžu bdít… 

Musím se přiznat, že nemám moc rád návštěvy nemocnic. I když nemám nemoc, bývá to pro mě bezmoc. Navíc Modrooká leží až v 9. patře a to pro mě dnes znamenalo i použití výtahu, jelikož jsem Modrooké musel přinést vše potřebné. Ani už vlastně nevím proč tak nerad používám výtahy. Statisticky to asi není příliš nebezpečný způsob dopravování se k nebesům, ale od člověka, který se bojí kdejakého Trošky, nemůžete čekat příliš. Ale to je vedlejší zdvih. Hlavním důvodem mého strachu je asi ten nepříjemný pocit, že jsem naprosto odkázán na schopnosti něčeho strojového. I když to mě v jistém smyslu i uklidňuje. Další možností je nejspíš skutečnost, že výtah jednoduchým způsobem kombinuje dvě možná nejrozšířenější lidské fóbie. Klaustrofobii a závrať. Ať je to jakkoliv, už do něj zase dlouho nevejdu. Takže další dny mě čekají výstupy do 9. patra. Ale láska prý hory přenáší… Zajímalo by mě ale kam… A než si odpovím, jdu si udělat další čaj s medem. Nedáte si?