Vrátil jsem se a děkuji za žízeň, která mou slabost prozradila. Mám chuť psát hlubokomyslné hlupoty, ale podle všeho mého nynějšího rozpoložení na to nedojde. Udělal jsem si kakao z šesti lžiček a úpěnlivě se prosím o nápady. Rozhovory s nejrůznějšími bližními mi upotily srdce. Další pocity, že nejsem jen snivostí zaslepená bytost. Když prvním láskám začnou růst bříška je to jako taková vzdálená výzva bez odezvy, aneb jizva táhnoucí se napříč sny. Když jsou však v očekávání nejlepší kamarádi, je to čirá radost. I když jen tříměsíční. Myšlenky se toulají k vlastní realizaci a musím se přiznat, že to nyní není něco, co by mě děsilo. Zajímavé. Strávil jsem tři roky (nutno dodat pěkné roky) s Bublinou, se kterou mě myšlenka společného (ne)tvora vyloženě děsila. Nyní, po několika měsíc s Modrookou, bych se toho vůbec nebál. To však neznamená, že bych si vlastního (ne)tvora nyní přál. Podle mě by neměli být otcové lidé, kteří mají silný citový vztah ke svému legu. Navíc mě zároveň svírá pocit úzkosti z toho, že do úzkých dostanu někoho milovaného…
Když už jsem u Modrooké, tak se musím přiznat, že mě stále překvapuje. Ve čtvrtek, když jsem se vraceli z koncertu jistého pána Kluse (mimochodem velice výživného, až na náš drobný konflikt se staršími ženami, které prý přes nás neviděly), mě Modrooká překvapila nápadem na závod na židlích na kolečkách. Možná si říkáte, že to není nijak bůhví originální myšlenka, ale Modrooká chtěla závodit na židlích z naší kuchyně. A ty nemají kolečka. Dvakrát jsem si to raději spočítal. A opravdu nula koleček. Svět má poslední dobou tendence s námi dost mávat. Tmavá barva však nepřevládá, neb radosti je dost na to, abychom nepodléhali hloubavosti a přemítání o bytí a nebytí. Není na to zbytí. Dochází mi, jak silné je mé pnutí směrem k modrým očím, neb se stávají mou největší oporou. A já ji občas ani nestihám děkovat. Tady a teď to dělat nebudu, jelikož cokoliv psané by budilo zdání teatrálnosti. Pět piv a pár pánů i panáčků se projevují lehkou euforií a já prožívám svou další renesanci…
Vymyslel jsem nápad na vánoční maminkovský dar, jehož součástí by měla být i má fotografie. Nyní jsem z toho vyděšen, neb jsem vlastníkem pouze dvou fotografických tváří. S úsměvem a bez. Navíc obé často obohacené křečí. Modrookou tedy čeká celkem těžký úkol vybrat něco vhodného. Je tedy možné, že se maminka dočká jedné naší společné fotky a pak hromady krajinek. Ale o tom jsem psát nechtěl. Původně jsem chtěl napsat o ukolébavce, která vznikla spontánně po cestě domů z Kluse. Ale už si jí nepamatuji. Navíc jsem teď dopil kakao. Asi tam pro tebe mělo být něco o tom, že slunce pomalu skrývá svou unavenou tvář pod polštář, měsíc se těší až se úplně vys(r)pí a hvězdy začínají plavat ve tmách, a proto je čas ulehnout do peřin, kde Ijáček s Mickey Mousem dovádí, a kde Karamelka s žirafou navádí, chudáka hrošíka k postelovému bezvládí…
Zbývá tedy jen usnout. Konec přemýšlení o tom, kým jsem, anebo kým bych mohl být. Alespoň na chvíli opětovně zapomenout na strasti všedních dní, které tady byly, jsou a ještě i budou. Právě žiju teď. Nebo si to alespoň myslím. A chci pateticky napsat, byť pod vlivem, že chci umět milovat a nestydět se za to, dát se, odevzdat, patřit tak, aby bylo všem patrné… opilecká… Ne, vážně. Co teď cítím je štěstí…
Žádné komentáře:
Okomentovat