Zmate tečná

Mate mě spoustu věcí. Máte to taky tak? Navíc se spousta těchto zmatků projevuje do mého bytí, které pak trpí nejrůznějšími osobními podivnostmi Vůbec nejvíce zmateností pochází z mého dětství. Třeba jsem si vždycky myslel, že kdybych seděl na záchodku při spláchnutí, tak mě to vystřelí na Měsíc (Dá se vystřelit i na týden? Uvítal bych to, nejen kvůli vánočním shonům.). Když o tom tak přemýšlím, tak to, že jsem viděl Smrtonosnou zbraň, tomu asi taky nepomohlo. Pořád bývám lehce nervózní. Další můj zmatek se týká pošťáků. Bylo mi líto naší paní pošťačky, jelikož jsem si myslel, že vždy když posílám dopis, třeba do Francie, tak tam s ním musí jít ona sama, a proto jsem úzkostlivě hlídal, jestli náhodou nevedeme korespondenci s nějakými dálkami. Problém mám i s podivnými výrazy. Například nechápu jak to, že některým mužům může jít sex jen od ruky a nebo proč mají muži v rozkroku často slabší pohlaví. A zmatků je daleko více. Taky, co byste chtěli od člověka, který chtěl být kardiochirurgem jen proto, aby se mohl smát od srdce…

Občas se mě zmocní téměř existenciální pocit bezúčelnosti. Zvláště když dlouho nenavštívím hračkářství. Bývá v tom i hmatatelný pocit metafyzického odcizení. Sartre tomu myslím říkal nicota bytí, Heidegger „Dasein“ a moje babička na to brala nějaké kapky. Podstatou je, že se to špatně vyjadřuje slovy, i když moje babička tomu říkala rýma. Já bych to popsal tak, že je to něco, co se vůbec nepodobá tomu, co se normálně děje u mě doma. Můj domov? To je od základů metafora. Ale Čeho? Je to nejen metafora, ale je to i podobenství. Je to místo, kde to jede. Je to horká přítomnost, je to ale i mrazivá budoucnost. Je to každé místo na světě, ale není to žádná konkrétní adresa. To dokáže vyvolat pořádný zmatek. Především mezi pošťáky. Nemyslíte? Postrádám nyní poznatelnost, přičemž poznatelností nemyslím to, co lze poznat naším smyslovým vnímáním, či to, co lze myšlenkově pojmout, ale spíše to, co lze považovat za poznané, nebo to, co obsahuje poznatelnost, nebo alespoň něco, o čem bych mohl napsat do hlupot. Už nikdy nebudu usínat u filozofické četby… Další zmetek, teda zmatek… 

Dávám si svačinku a mate mě název toho, co jím. Dětská šunka. Nejsem příliš uzenářsky znalý, ale domnívám se, že se jedná o kuřecí. Není to tak trochu klamavá reklama? A nejsem i já tak trochu klamavá reklama? Nejsem jen vnější přímka, která se chce dotknout kružnice? A vás občas zmate tečna? A taky vás občas zmatu já? A čtou hlupotu i jiné než blonďaté modrooké dívky? Příliš otázek a příliš málo odpovědí. Naposledy se nyní dívám sám do sebe, jelikož již neexistují jiné úniky. Vidím jen jizvy a podlitiny od těžkých slov, urážek a důvěrných vyznání, slibů a jakéhosi podivného výtvoru, který mě mění k nepoznání a stejně tak mění moje hlupoty. A ty stejně jako já žijí v domnění, že není větší cennosti, než samotná existence. Takže i když si píšu sám pro sebe jsem za to rád, je to takové intimní. Ale na druhou stranu jsem rád, že se mnou někdo moji intimitu sdílí. Chci být sdílný, chci být sdílen, ale nechci být jiným prostorem, plusem ani tváři knihou. Chci být sám (s) tebou…