Po návratu z nemocnice dopřávám Modrooké hodně něhy, sněhy ale tají, takže můžu zase něco napsat. Třeba o tom, že se mi stále zdají podivné sny o prstenech, kouzelnících a koprovce. Je to prostě taková omáčka. Možná je to tím, že jsem na plavání viděl chlápka s neuvěřitelně chlupatými nohami, nebo tím, že jsem navštívil Mordor, teda studijní oddělení, nebo je to jen důsledek shlédnutí prodloužených verzí Pána prstenů a Hobita během několika dnů. Kromě toho jsem také upekl své vlastní sušenky. Říkám jím láskyplně „Kukáčci“, jelikož jsou to cookies. Ale jinak jsem normální drsný chlapík. Třeba na našem fotbalovém vánočním večírku jsem se opil a pak společně se spoluhráči obtěžoval nějaké nebohé dívky. Kromě toho jsem v hospodě byl u toho, kdy výraz „dva piva tady na kapitána“ dostal nový význam, když číšník upustil tác s plnými půllitry na toho našeho…
Mám nutkání. Bezostyšně píši, že mám rád lidi, věřím, že všichni v mém okolí jsou dobří a proto všem důvěřuji. Občas to nedopadá dobře, z mých zad trčí už několik rukojetí, ale jinou možnost nevidím. Nechci žít s pocitem, že na mě neustále někdo něco šije, že jsem klamán a zneužíván. Nevěřím, že neexistují dobré skutky, že co si nenakrademe a neutajíme, to nemáme. Ač ateista, nechci ztrácet víru. Činí mě šťastným, ač nevím komu, či čemu náleží. Lidé už tak stvořili přílišnou spoustu věr. Jako bychom se všichni nechali opít sami sebou a zacházeli tak jeden s druhým. Musím také napsat, že mám štěstí na lidi, kteří mě slyší, ať už chátrám anebo rostu v bytost. Neumím a ani nechci být moc konkrétní. Čas totiž lidem mění tváře. Někteří splnili své poslání, svou přítomností, vpádem do mého světa pozměnili trasu a dál šli po svém, upřímně doufám, že podobnou funkci splňuji i já v jiných životech...
Mám pocit, jako bychom pluli na voru, který zase pluje po nekonečném moři. V přítomnosti jsme nespokojení a z toho usuzujeme, že v minulosti došlo k nějaké katastrofě, před níž jsme byli šťastní, že existoval nějaké blažené období. Navíc doufáme, že před námi leží nějaká země zaslíbená, země, v níž nebudou problémy. Na voru pluje sedm osob. Pesimista, který dobré věci v životě považuje za pouhé lákadla prodlužující utrpení. Egocentrik, jež se řídí heslem „carpem diem“ a který udělá cokoliv, jen aby pro sebe na voru získal nejpohodlnější místečko. Pak je tu optimista, neustále sledující, jestli na obzoru nespatří zemi zaslíbenou a Pozorovatel, kterému stačí psát deník a pořizovat si záznamy o moři, voru a svých společnících. Spoluobětí? Dále Altruista, který smysl svého bytí nachází v pomoci jiným a Stoik, jenž kromě toho, že sám odmítá skočit přes palubu, v nic dalšího nevěří. Poslední je absolutně nevědomé dítě, které věří, že se všechno nakonec musí vysvětlit, že nevědomost odplyne a vor přistane u zeleného pobřeží…
Kým jsem já? A když už jsem u toho, kým jste vy? Ty? Myslím, že nejpochopitelnější na tom všem je, že ostatní nás vždy budou vnímat jinak, než se vidíme sami. Proto v jednom směru plujeme s těmi, kteří nám život zásadně nemění, ale jsou podstatní pro vědomí spolubytí, pro zahnání samoty a splínu, pro sdílení radostí a zmírnění pádů. Přátelé. U lásek je to pak trochu jinak. Ale veskrze podobně. Svým příchodem zásadně změní vnímání člověka, změní kurz plavby, vzbudí ospalé vášně a jsou-li skutečné, stanou se nejlepším přítelem. A pokud zvolím(e) správný směr, nikdy nedojde ke ztroskotání. A to je paradox, jelikož se nikdy neobjeví žádná země zaslíbená. A já jsem rád, že nyní hledím do modrých dálek. Neměnil bych… Stále stejný, jen asi jinými slovy…
Žádné komentáře:
Okomentovat