Z rukavic

Jsme skeptici. Podezíráme se a štěstí spatřujeme pouze v momentech, kdy je někomu jinému hůř, než nám samotným. Přemítám nad tím, čím je způsobena ona touha nevidět pěkné věci, kterých jsme schopni a jakýkoli náznak zlepšení ihned podrobujeme úzkoprsému drobnohledu nedůvěřivců a různých konspiračních teoretiků. To jen takový postřeh. Stejně zajímavé je, jak lid zapomíná na stará příkoří, či jak dokáže být ošálen tím, když zarytému konzervativci nakreslíme punkerské číro. Mé oči spatřují jen mudrlantství, že ten, či onen měl dávno být tam, či onde. Že je všechno takové i makové. Že to všechno je jenom divadélko, a že se stejně vlastně nic nezmění, anebo že se toho zase změní hodně, ale k horšímu a že raději komunistu, než kapitalistu a kdesi cosi. Náruč každodenního ujišťování se v lepší zítřek, je opiát, náhražka upřímnosti.  Jakým jsme tedy lidem. Snad ne takovým, který dokáže prodat čest, aby z nás náhodou nebyl cítit názor.

Abych se přiznal, ani jsem volit nebyl, neb ani jeden z kandidátu nebyl mým favoritem (oba byli spíše staré škodovky, a já přece jen raději víly), a ani jeden z nich mi nevadil natolik, abych hlasoval pro toho druhého. Proto můj největší zážitek z tohoto víkendu je skutečnost, že jsem byl poprvé zvolen kapitánem svého týmu. Alespoň mohu zažít stejný pocit euforie, jako náš nově zvolený kapitán. Teda prezident. A mám pocit, že on je asi taky tak trochu kapitánem Parodie. Teda prezident. A stala se mi i další veselá příhoda, která notně koutky mých úst poslala do správných míst. Zjistil jsem totiž, že někteří lidé jsou až příliš zahleděni do svých obrazů a proto nadsázku a humor raději nechávají jiným pohledům. V takových očích jsem pak viděn jako blázen a budižkničemu. Ale to mi nevadí. Kam asi směřují moje oči. Ke hvězdám? Do modrých hlubin? Nebo jen koukám na monitor, vyklepávám písmenka a snažím se ukončit myšlenku? Z anfásu?

Jednu myšlenku chci již od čtvrtka pustit internetům a to, že jistý pan Nohovica je prostě úžasný. Byli jsme s Modrookou na jeho koncertu, kde z rukávu tasil jednu píseň za druhou, a byli unášeni harmoniemi i slovy. Dokonalost! Konečně chápu to slovo. I když jsem se původně domníval, že ho pochopím v přítomnosti švédských letušek a šlehačky. Ale cesty životem jsem nevyzpytatelné. Navíc já dost často bloudím i při cestě domů. Že by to bylo blížícím se stěhováním? Anebo prostě tím, že jsem podivný floutek, který je nadobro ztracený? Občas mám pocit, jako bych byl stvořen jen pro okamžik, kdy jiní lidé chtějí být veselí a já jim k tomu veselí mám pomoci. Splynul jsem s tímto nekonkrétním odrazem sebe sama a přitom mé přehlížené pravé já sedí bez rukavic někde ve městě na té nejobyčejnější lavičce. A to, že už se na něj nikdo neusměje, je k nesnesení. Chápete? Tyhle hlupoty nemají poslání, snad nejsou ani k posrá...