Před spaní

Máte někdy pocit, že nežijete tak, jak byste měli žít? Že jste jen herec, který hraje nějakou ne moc dobře napsanou roli? A že ve skutečnosti chcete dělat něco jiného? Kdo z nás něco takového v životě nepocítí? Jsme jen milión zrnek vzešlých z prachu a to už je docela dost velký důvod k zamyšlení. Co se skrývá za těmito myšlenkami? A před nimi, když už jsem u toho? Tyto pochyby se mi honily hlavou až do dnešního dne, kdy jsem usedl a pokusil se vše opět utřídit do odstavců, bych byl, alespoň sám sobě, čitelnější. Najednou mi připadá, že je užitečné ptát se tímto způsobem. Alespoň do té doby než zase budeme tím prachem. Proto je hloupé bránit se životu kvůli pocitu, že nás naše poslání teprve čeká. Moje poslání je hrát mou roli bez ustání, hrát ji tak, aby moje štěstí znamenalo štěstí jiných, či bylo alespoň rovnoběžné. A proto se budu i nadále schovávat za dveřmi koupelny, abych mohl vylekat svou dívku… 

Ještě že nežiju s finskou rybářkou. Ta by mě nejspíš propíchla svou harpunou. Když už jsem u rybolovu, vždy mě zajímalo co se stane s elektrickým úhořem, jestliže dostane zkrat. Uhoř uhoří? Právě jsem si uvědomil, že mě jistým způsobem uklidňuje říkat hlouposti. A to hlavně před spaním. A uklidňuje mě to i přesto, že zrovna nejsem nijak rozčílený ani nervózní. Nevím, jestli bych o tom měl psát, abyste si nemysleli, že jsem blázen, ale asi tomu stejně neuniknu. Říkám totiž cokoliv, stačí mi jen mluvit. Většinou mluvím na Modrookou. Pokud je pryč povídám si s tabletem nebo s plyšáky. Při tomhle mluvení mě pak napadají nejrůznější myšlenky. Třeba že omezení jídla je dieta. Omezeni piti pieta. Nebo, že největší recidivisté na světě jsou dveře. Pořád je přeci zavíráme. A když si takhle povídám, uklidním se (nějakým způsobem se vyrovnám se světem) a usnu. A věřím tomu, že každý z nás má nějakou podobnou možná podivnou, ale v zásadě neškodnou zálibu, která způsobuje podobné pocity… 

Ještě hodinu bude březen, krajiny brněnských ulic, krom oslňujících reklam na Velikonoce, ale nenaznačují nic z poklidného ústupu sněhové královny. Dojídám neskutečně hořký grep. Modrooká, na níž poslední měsíce dost visím, je mi velkým zadostiučiněním. Zpět k nočním hovorům. Kolik jsem jich za poslední roky vedl? Položil jsem víc otázek, či častěji odpovídám? Snažím se myslet na něco pěkného, ale v hlavě mám jen Foucaultovu Archeologii vědění. Dnešní den za moc nestál a stát už ani nebude. Ještě stále stojím nohama na zemi. I když bych se chtěl odevzdat moci nafukovacích balónků a odlétnout někam. Ani vlastně nevím kam. Než na to přijdu, zmuchlám asi ještě stohy papírů. Obrazně řečeno. Zdá se mi, že poslední hlupoty jsou krapet chaoticky uplácány, ale já z toho mám radost, jelikož už jsem takový. Chápete?