Budou ctnosti

Pročítám si nyní vánoční dar a hledám své odpovědi. Pokud si myslíte, že je to nějaká hlubokomyslná činnost, tak si to raději nemyslete. Nemyslete! Pročítám si totiž pravidla Carcassonne. I když raději Tracyho tygra. V tom ale nenajdu, jak je to s bodováním sedláků. Odpovědi jsem našel, ale už jsou přede mnou další otázky. Kým tedy jsem? Komu náležím? A mám dvěma stejným sedlákům na stejné louce počítat stejné body? Položím-li si tyto otázky nahlas, pochopím. Ale Modrooká bude zmatená. Jako vždy i zde platí, že není podstatné, o čem je ta hra, nýbrž co si o ní myslí Václav Klaus. Pro ty mladší z vás, Václav Klaus je bývalý prezident České republiky. Procházím zase tím samým zmatkem, jakoby jeden z jeho adoptivních dětí. Zmetek? A někdo my tu zpívá, že: „All the leaves are brown and the sky is grey…“ Znáte to? Mám nějakou zvláštní náladu. A navíc už mě nebaví hrát Carccassone sám proti sobě... 

Dýcháme světlo prastarých hvězd, které jsou samy a přesto součástí všech. Rytmus našeho dechu však určují spíše kamióny plné krabic s adresami našich domovů. A k věcem, které neznáme, se horoucně vineme, poněvadž chceme dosáhnout cílů, které vlastně ani nežádáme. Máme vše co chceme, ale nic na čem srdce lpí a v mysli vše, jen ne to nejbližší. Když je k nám někdo vlídný, dáváme mu vinu, když upřímný, vedeme s ním při. A i náš humor již postrádá legraci, stačí nám jen spousta za sebou následujících vulgárních slovíček. Býti tak človíček, který se přírodě více poved. Ještě mi nedošla trpělivost, nechci se podřídit, a proto si namlouvám, že je to právě tím. Snad někdo z vás je stejně nesnesitelný, sebelítostivý a truchlivý, a že v srdci nese stejnou bolest, kterou ostatní po večerech líbají. Pravda totiž nikdy nevyplave s první bublinkou v Kofole… Kolik vás je? 

V zápasech se slovy sám sebe často stavím do role oběti. A píšu-li o věcem, kterým nerozumím, pak především proto, že chci být čten. I nyní v následujícím podobenství. Jakýsi chlapec přichází k Paláci. Hlavní vchod střeží Naděnky, které vpouštějí pouze Kance. Chlapec nabízí strážkyním úplatek v podobě hvězdného prachu, který ulpěl na Meteoru. Neodmítnou ani nepřijmou, jen uchopí jeho nos a kroutí jím, dokud nevypadá jako spirála. Chlapec tvrdí, že by bylo dobré, aby se dostal do Paláce, jelikož lidu přináší jiné pohledy. Když strážkyně nadále odmítají, začne si chlapec broukat. A přidají se k němu brouci. Jejich broukání strážkyně rozveselí, ale brzy se opět začnou chmuřit kvůli tomu, že se chlapec potřebuje nadechnout a přestává tak broukat. Chlapci dochází dech a zhroutí se. Umírá, aniž by se dostal dovnitř a přitom už zaplatil za občerstvení. Toť poslední zaplesání nad mým plesem… 

Dnes vše zasmušilé psáno jednou rukou, jelikož ramenu se přihodila obvyklá sportovní náhoda. Vrátím se nyní k minulé hlupotě, k mému směřování. Abyste věděli k čemu mířím. Samozřejmě k Modrooké. Bez ní bych stále kráčel po cestě, na které se přelévá čin ve hřích (podivné to slovo) a na které je žal překřikován chtíčem. V touze po odpovědích hyneme v dobrovolném otroctví smyslů a pohlavních ústrojí. Proto se milujeme, jelikož ze sebe strháváme bolest, ačkoli až vystřízlivíme, naše podoba se nám zhnusí a život se stane jen nekonečným čekáním na vítězství. Znám tyhle noční cesty za sny, na kterých narážíme do stínu opilců. Jsem už blízko konce cesty, kde najdu pláž s pískem a moře v barvě, která splývá s vidinou modrých očí. Tedy s vidinou Tebe, Tvých dlaní a jejich otisků v písku. V tu chvíli přestanu existovat já a všechno mé uřícené hnaní se k cíli, jenž má zatím jen obrysy, dostane pevný bod. Vzduch už nebude znamenat nic, jen potravu pro dva, jenž se stanou jedním. Snad uslyším „Ano“… A hele, George zpívá „Here Comes The Sun“…