Zaseknutá

V posledním měsíci jsem se k vlastnímu údivu a navzdory tomu, že jsem si to zakázal, zasekl na zcela čekané věci. Což v podstatě znamenalo to, že má schopnost psát hlupoty byla podobná tomu, jako když starší páni sní o polibcích lolit. Tedy vysoce hypotetická avšak dosti nereálná.  Ale zpět k zasekávání. Existuje vlastně spisovný ekvivalent slova zaseknout se na něčem? Myslím, že by se dalo říkat třeba: „příliš se pohroužit do něčeho a přestat pak kvůli tomu vnímat proud času“, ale zdá se mi to trochu kostrbaté. Pokud máte něco lepšího, určitě mi to napište. Já se prostě zaseknul, takže jsem vám nemohl napsat o tom, že jsem si povídal s Xindlem X, jenž byl oblečen jen v trenýrkách, že mi při holení došla pointa vtipu, který mi kdysi na základce řekl jeden spolužák (nestálo to za to čekání), nebo to že s Modrookou usínáme každou noc pod hvězdnou oblohou. Je zajímavé jak nám ty nejednoduší věci mohou zpříjemnit život. Teď myslím nalepovací svítící hvězdičky, ne zpěváky v trenýrkách…    

Pořídil jsem si takovou podivnou věc. Původně jsem si myslel, že to využiji při výuce, ale dost jsem se zmýlil. Chtěl jsem být moderní pan učitel, ale stal jsem se jen člověkem, který má další věc, na které může hrát Angry Birds. Mají vůbec tablety nějaké jiné uplatnění? Já našel ještě jedno a to v luštění sudoku, osmisměrek nebo jízdních řádů. Hlavně ty elektronické osmisměrky mě baví, páč ve skutečném životě jsem zvyklý dělat za vším tlusté čáry a to bývá v osmisměrkách často i čára přes rozpočet. Proto jsem rád, že tady je čára vždy stejně tlustá. 

Došel jsem ale k důležitému zjištění: sudoku, osmisměrky a jízdní řády musí vymýšlet géniové. Jak někdo může dát dohromady tolik písmenek a časových údajů, které se musí navzájem křížit a doplňovat? Klaním se. Já nevymyslím nic. Vždyť já to často ani neumím vyluštit (což, jak někteří mohou dosvědčit, se bohužel týká i jízdních řádů)! Jasně v dnešní době vše dělají počítače, ale vždyť jízdní řády i osmisměrky existovaly i před počítači (nevím tedy, kdy začalo sudoku). Luštění jsem nepropadl. Člověk může v životě zažít dost legrace i bez toho, aby kvůli jednomu vtípku řešil několik hodin křížovku. I když u mě to často trvá i několik let. No nic, chtěl bych jen vyjádřit uznání jejím tvůrcům, těm bezejmenným géniům. To mi vyšlo v mé tajence…   

Opojení nejen z osmisměrek je oukej. Ale oči zůstávají střízlivé. Zajímavě se to vlečou naše cestičky životem. Taky jsou to takové osmisměrky. Často zaseknuté, přeškrtnuté i neřešitelné. Před rokem jsem v tuto dobu řešil své nové já. Mé já, které se mělo na dlouho (na vždy?) vydat k antilopám pod Kilimanjaro. Kolikrát za život se člověk mění, převléká do jiných nálad, obelhává svědomí, kolikrát za život se člověk stává dobrým člověkem? Ale co za život? Kolikrát za den? Ukládáme se v obrazech, omámeni tomu méně podstatnému podléháme v místě i čase. To, co však určuje podstatu, opomíjíme pro nepojmenovatelnost, ačkoli tušíme oč jde, bojíme se ptát. Tak si mlčíme. Je to klišé, ale pak občas potkáme osoby, které naprosto obrátí naše směřování. Bývají doby, kdy ať chodíme kudy chodíme, nepotkáme jedinou. Problém však není v počasí, že by jim snad bylo zima, problém je v nás samotných, v pohledech s nímž ráno vstáváme. Ten pohled jediného člověka, pohrouženého do svých vlastních starostí, totiž plaší… Já už rok neplaším…