Uvázaná

Vše kolem uhání v neskutečném tempu a já začínám pociťovat jistou nevolnost. Proto je mi mnoho událostí volných. Přiznávám, že vracet se z lůna přírody do víru velkoměsta je pro mě čím dál těžší. Nečas (ne)skončil, ale všude číhá kdejaká Viróza. Je tak potřeba se radovat z maličkostí. Třeba má maličkost se po prázdninách bude naplno radovat z dětí prvního stupně. Sám se považuji za dítě, byť již jiného stupně, takže snad to bude v pořádku. A bude to asi i do řádků, jelikož v rámci plného uvázání budu mít i jednu hodinu něčeho, čemu se eufemisticky říká pracovní činnosti. Možná se konečně dočkám odpovědi na otázku, zda může být kozel zahradníkem. Asi jsem nyní jeden z mála osob školou povinných, který se těší na začátek školního roku. Tak snad mi to děti spočítají (matika), budu mít kliku (tělocvik) na vše co budu provádět a ZŠ Úvoz neklesne na dno brněnský škol.  Snad no...

Jsem stále myšlenkami vázán k Tatrám. Tam bylo ticho, tady je hlucho. A Priečne sedlo, na které mi mimochodem Modrooká zakázala jít, mě bude lákat do té doby, než se tam zase vydám. Musím se přiznat, že Tatry jsou mou novou srdcovkou. Nejdřív to vypadalo jako brněnský Babí lom, pak jsem si připadal jako v Beskydech a nakonec jsem jen zíral. Hlavně jsem si ale při několika výstupech po nejrůznějších skalách uvědomil, že spadnout z 2500 metrů by určitě znamenalo rozbité koleno. Nakonec jsem si jen odřel nohu. A ego. Je zajímavé jak pohled k vrcholům často poutá nohy se zemí. Jen jeden neohrožený druh, bok po boku s ohroženou družkou Přírodou.

Z horského poblouzení mě dostává blouznění všedních dnů. Dnes jsem v Tescu přemýšlel nad tím, zda si mám koupit Margotku, a když jo, jestli bych jich neměl raději hned vzít i více, a v tom se mě někdo zeptal, jestli mám rád hořkou čokoládu. Podíval jsem se za sebe a uviděl jsem slečnu tazatelku, která sama trochu vypadala jako čokoláda. Byla celá v černém a přes boky měla docela dost másla a nabízela mi nějakou kostičku. Podle pravdy jsem ji odpověděl, že ne, načež slečna zesmutněla a sama začala připomínat hořkou čokoládu. Když jsem pak dorazil domů, někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a nějaký chlap se mě zeptala, jestli si myslím, že tyhle vstupní dveře dokáží ochránit mojí rodinu. Podle pravdy jsem mu zase odpověděl, že ne. Načež se mě zeptal, zda mi to nevadí. A já mu podle pravdy zase odpověděl, že jsem tady jen na návštěvě. Myslím, že upřímnost se někdy může stát jistým druhem sociálního repelentu… 

A ještě pár nostalgických s nosem v oblacích...

Kdo by se nechtěl svést? Nekouše, i kdy je to zubačka.

Konečně? Společně?

Přízemní s hlavou v oblacích...

Že bych konečně dovedl nějakou dívku až na vrchol?