Odpoutaná

Konečně chápu, proč museli natočit nový Star Trek. V jednom ze starý dílů se totiž mluví o doposud (23. století) nevyřešené Fermatově větě. Problém je, že Fermatova věta byla vyřešena v roce 1994, takže nutnost natočit remake je zřejmá. Přece byste nechtěli budoucnost bez Fermatovy věty. Jinak mám ve filmovém světě dost nepořádek. Třeba takový Kačeři. Chtěl jsem rozkličkovat rodinné vztahy mezi strýčkem Skrblíkem, Donaldem, synovci a Kačkou a stále v tom mám zmatek. Kdo vlastně patří ke komu? A kam zařadit paní Čvachtovou? Svět už je přeci dost komplikovaný, proč nám tedy komplikují i animáčky? Pokud někdo rodinné vztahy u kačerů chápe, tak mi to prosím napište. Celkově je Walt Disney dost zapeklitý. Proč Goofy mluví a Pluto ne? A opravdu měla Minie poměr s Georgem Clooneyem? 

Poslední dobou se zabývám jenom takovými problémy. Když totiž vidím, co se děje kolem, tak raději končím u animáčků. A nejsem v tom asi jediný. Je to asi apatie, která utkvěla ve vodě, kterou si každý večer omýváme tváře. Možná je načase dospět, ve smyslu ukázat se, prokřičet svou existenci. Z kořenů dějin je jasně patrné, že nejrůznější potulní kejklíři vždy využívali nečinnosti a ochoty uvěřit v sílu jednoduchých řešení. Ta beztvarost je znatelná i dnes, kdy drancují důvěru těch, kteří s pocitem vzájemné sounáležitosti skandují (jim i mně) nesrozumitelná hesla. Svět, jenž nadržuje anonymitě, z níž prskají nadávky a výzvy k násilí, je stinným potomkem všech našich Masaryků. Proto budu vždy stát na straně nepřízpusobivých… 

Asi jsem jedním z nich, nechci se přizpůsobovat okolnímu světu. (S)chody dějin vždy určovali mladí, či jejich konflikt s konvencemi. Dnes se spokojeně ubíráme po rovině a díry v cestách velkoryse překračujeme. Ticho dní se stává zvukem let a my od svých notebooků přihlížíme dalším výstavbám fabrik na ostnaté dráty, další ztrátě jazyka, soustrastně krčíme rameny před pomníky a (po)míjíme se. Souhlasně pokyvujeme kompromisům vzešlým z potřeb mas, jež jsou ukájeny všemocností. Po nás potopa. Pokud mířím sám k sobě, pak jen proto, abych si odpočinul před dalšími zběsilými běhy proti zdem. Co na tom, že si zlámu kosti, zvěst o vlastní naivitě ať nadchne další. Být vězněm ve svobodné zemi, být otrokem ve společném světě, to je rána, která se té nárazové nevyrovná… 

Tohle vše píšu z naštvání, z naštvání na svět okolo. Žijeme v době technologií a blahobytu a přeci vás na nádražích zastavují lidé, kteří mají hlad. Vždy se s nimi rád podělím o svačinu, přesto pak celý den musím přemýšlet o tom, jak snadno tam můžu zítra stát já. Něco je prostě špatně a já nevím co. Nejsem revolucionář a už vůbec ne rovnostář, který by chtěl pro každého stejně, ale lidé by dnes asi neměli hladovět. Pamatuji si, jak kdysi káceli stromy kolem našeho starého domu, ty, které tam před padesáti lety vysázeli předchozí nájemníci. Ptáčci opustili hnízda, jen straky z borovice se dokázaly zorientovat a přesídlily na břízu, která zůstala ušetřena. A mám takový pocit, že kolem nás taky přežívají už jenom straky… 

Tak a je to venku. Raději teď zase na delší dobu zmizím a budu v sobě hromadit další rozporuplné pocity, které pak předložím deníčku. Pokud se tedy ještě vrátím. Vyrážíme totiž zítra s Modrookou vstříc Azurovému pobřeží. Po loňském letmém olíznutí, se letos chystáme pořádně zakousnout. A čeká nás pořádná ochutnávka, navíc jsme na toto francouzské obžerství jen my dva. Tak snad to bude zase Nice…