Z příšeří

Z příšeří našeho bytu ťukám další hlupotu. S psaním totiž mé (vý)tvory neztotožňuji. Přiznám se vám. Nelíbí se mi tyhle předzimní večery. Začíná být zima, tma padá čím dál tím dřív a nikde po ruce nemám kakao. U posledního bodu za to nejspíše nemůže blížící se předzim, ale budu dělat, že ano. Je to přeci můj deníček. Ještě, že alespoň vycházejí nové desky. Třeba nová deska Arctic Monkeys se k téhle době náramně hodí. Kdo by si po první desce pomyslel, že jednou budou hrát písně jako je Arabella. Já určitě ne. A taky bych si nemyslel, že za jeden týden stihnu udělit svou první poznámku do žákovské knížky, v tělocviku se mi zraní dítě a uběhnu 10 km za 45 minut. A navíc jsem si dal i cuketovou pizzu. Mé tělo se stává monumentem (ne)prohraných bitev. Prostě zajímavý týden… 

Z příšeří jsme s Modrookou koukali i na koncert Kryštofů. Koncert jsem si užil. Dokonce kolem nás bylo i plno neplacených backvokalistů. Znali alespoň přibližně všechny texty, měli výborné rytmické cítění a nic z toho se nestyděli dávat patřičně hlasitě najevo. Znáte to. Sám se nechovám na koncertech příliš rezervovaně, ale když vedle vás dva s pivem stojící pořízci hlubokým hlasem pějí: „Nejsi ženou vobnošenou“, je to legrační výjev. Vlastně, takhle napsané to zas tak legrační není, ale byla to fakt síla. Od teď budu mít tuhle písničku takto zafixovanou. Říkám si, jestli by se neměla takhle vydávat i živá alba. Se všemi těmi ruchy, falešnými zpěvy okolostojících a s jejich nepřesným tleskáním do taktu. Je vůbec možné lépe přiblížit atmosféru koncertu? Vždyť jako živáky vycházejí koncerty jak je nikdo neslyšel! Kdoví jestli oni to náhodou ještě neupravují ve studiu… 

Z příšeří jsem se nedostal ani na narozeniny mé Modrooké dívky. Nyní spíše už ženy. I když ona to nerada slyší. Proto mě tak často tiší. Ale já ji zase rád popichuji. A budu to dělat dál, jelikož jsem sobec a těmito svými šťouchanci si chráním své místo v jejím srdci jen pro sebe, jelikož spolu máme vlastní svět, v němž leží veškeré mé štěstí. Vždy jsem věděl, že pokud najdu dívku se kterou budu chtít zestárnout, tak první krok do našeho společného života uděláme na pláži při západu slunce s kapitánem, papouškem a maximálně třemi bližníky. Nikdy jsem však nepřemýšlel, jak k této akci dotyčnou pozvat, a to přesto, že jsem to už 2x málem udělal. Jednou na pískovišti (jak příznačné!) ve školce mi to překazily okolnosti odpoledního spánku, podruhé o vánocích pak neurčité pnutí odcizení, které nakonec vycházelo z toho, že v jiných postelích bývalo dívce lépe. Že by se to do třetice povedlo? Co tak pokleknout na Montmartru v dlani s matičkou. Samozřejmě v příšeří… Za měsíc po Paříži dám vědět. Možná to je jen další pošťuchnutí. Silné pnutí k Modrým očím je však skutečné… 

A malá momentka z mého úplně prvního závodu, úplně prvního běhu na 10 km a také prvního běhu s oranžovým šátkem. V podstatě bez tréninku z toho byl čas 45.18, 123. místo a jedna pěkná momentka, která dokazuje to, jak mě ten běh baví…