Aboutall: Zanedbaná

Zanedbávám své psaní, abych se mohl více věnovat své paní. Trapný rým odbyt na začátek, takže mohu psát pravdu, která snad půjde více na odbyt. Deník si již nepíši, jelikož není co zaznamenávat. Můj život totiž došel naplnění. Ne, že bych toho nechtěl ještě spoustu zvládnout, ale dospěl jsem do stádia, kdy jsem nejspíše dospěl. Dělám to, co mě baví, s lidmi, kteří mě mají většinou rádi (a ti co ne, tak k těm nechávám propadnout zlobivé žáčky), po svém boku mám půvabnou modrookou dívku a bydlíme ve skvělém bytě nad korunami stromů. Takže v podstatě není o čem psát. Možná jsem mohl napsat o čokoládě, kterou jsem dostal od dětí, ale tou jsem si zapráskal klávesnici, takže nešlo nic napsat. Taky bych mohl napsat o tom, jak jsem na LFŠ v Hradišti místo své dívky novinářky napsal recenzi na film, ale taky to neudělám. Takže vlastně nemám o čem psát. Možná tak o stromech…

Nedávno jsem Modrooké zase vyprávěl nějaká svá moudra. Má to ráda. Alespoň to říká. Zpátky k moudrům. Napadlo mě něco ve smyslu, že pokud by stromy vysílaly zdarma wi-fi, vysázeli bychom jich tolik, že bychom nejspíš zalesnili celou planetu. Takže škoda, že vyrábí jen kyslík, který dýcháme. Ale buďme rádi, že dělají tuhle skvělou věc, bez které by život asi nebyl úplně ono. Minimálně by tu nebyla tak dobrá atmosféra. A já pobývám rád na místech, kde je dobrá atmosféra. Ta wi-fi je stejně zvláštní věc, před pár lety bychom se bez kabelu online neocitli, no a nyní to běží i bez kabelu jako po drátkách. Nicméně mě fascinuje i slovo „wifina“, kdykoliv se na ní někdo ptá, myslím si, že hledá svého pejska. Zní to tak. Wifino sedni, fuj Wifino, Wifi papat. Občas tak na mě působí i lidská jména. Třeba Ben Affleck. To máte pejsky hned dva. Bena a Fleka. A to mate. Ani jsem nečekal, že to dneska bude taková psina…

Vrátím se nyní trochu zpět. S Modrookou jsme si dali týdenní maraton ve sledování filmů na LFŠ. Ona jako press, já jako účastník. Alespoň tak to stálo na akreditacích. Filmů bylo hodně a kromě různých sociálních dramat, dokumentech, které prý nastavují zrcadlo, přičemž se do nich nikdo nedívá a pornu, se mi nejvíce líbily staré americké screwballové komedie. Má drahá o nich napsala článek, já k tomu mám jen pár řádků. Rád se totiž směju. Nevím proč. Prostě jsem takový druh člověka. Ať už je čemu, nebo zcela bezdůvodně. S důvodem to vypadá líp. A komedie je dobrý důvod. Při těchto starých, jsem si uvědomil, jak moc fajn jsou grotesky. Nejvíce mě baví nepřirozené reakce při ničení. Začíná to pozvolna, někdo do někoho vrazí, pak jeden druhému utrhne klopy od saka, následuje vylití smetany na hlavu a tak dále. A pokaždé, když jeden druhému něco udělá, tak si to ten dotčený dotyčný nechá líbit, dokonce to i se zájmem sleduje. Potom se naštve a jde na odvetu. Napáchána škoda eskaluje a zábava taky. Jednoduché a úderné, škoda, že to dneska už nikdo neumí…

Po filmech bylo potřeba trochu změnit plátno. Trochu se nám ale zamotaly pásky a místo předem domluveném natáčení v Toskánsku, jsme se vydali na průzkum amsterdamských exteriérů. Konec. Kromě Amsterdamu jsme navštívili i další místa, ale o tom psát nebudu. V podstatě se mi nechce psát o ničem. Možná něco o Nietzsechem. Opravdu se jeho model spravedlnosti neslučuje s vyloučením dobra? A jak nebýt ve sporu s jeho věčným návratem, když už existují tři filmy Expendables? A ještě něco o Červené karkulce. Pořád nechápu tu taktiku, kdy se vlk rozhodne hrdinku nesníst hned, ale až v převleku za důchodkyni. Ale ticho, už ani Munch…Omlouvám se.

Amsterdam je zvláštní město, chvíli se mi líbilo, pak zase ne a pak zase, že jo. Co se mi však líbilo nejvíce, je způsob, jakým je využíván veřejný prostor. Tam je opravdu veřejný, tedy pro lidi a lidmi využíván. Ne jen jako anonymní prostory, které na člověka číhají před dveřmi domova a kterými se musí dostat do práce, za zábavou či někam jinam. Je to místo, kde se třeba zůstává, protože tam může být i hezky. Všude tu vidíte stolečky, lavičky a stolečky a to nejen před kavárnami, ale ba i před domem, kde si s kamarády udělají na chodníku pěkné posezení. Třeba se to přenese i k nám, ale máme toho hodně co dohánět. Možná, když se nebudeme tolik honit a rozhlédneme se po ulicích, kterými se denně ženeme. Seženeme si židličku. Sedneme si. Někdo si přisedne. Popovídáme si. Zase se zvedneme a půjdeme dále, protože až se budeme cítit stejně doma jako před domem, začne být lépe v celém městě…

A trocha Orbis Pictus