Jak na dostupnost terciálního vzdělání?

V poslední době se v České republice vedou poměrně vášnivé debaty o počtu studentů studujících na vysokých školách. Z podání problematiky ze stran médií či politiků se nám může jevit, že máme studentů nedostatek, z některých odborných kruhů zabývajících se vzdělávací politikou, zvláště ze strany ředitele Střediska vzdělávací politiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Jana Kouckého, se naopak dozvídáme, že počet studentů už není tak problematický, tedy v České republice je dostatečný přístup k vysokoškolskému vzdělání. Cílem této úvahy nebude primárně posoudit zda je pravda na té či oné straně, ale spíše snaha nastínit jisté problémy, ale také výhody, ve zvyšujícím se počtu vysokoškolských studentů.

Jako závažný problém při posuzování počtu vysokoškolských studentů považuji jen jakousi povrchní komparaci s jinými vzdělávacími systémy. Prioritním by neměl být jen procentuální nástin počtu studentů k počtu populace, ale důležitějším hlediskem je celkový přístup obyvatel k terciálnímu vzdělání. V České republice se to na první pohled může zdát optimální, ale při hlubším zkoumání se možná dostáváme k té správné interpretaci problému s počtem vysokoškolských studentů. Systém je primárně založen pro přijímání studentů, kteří právě maturují nebo maturovali v posledních zhruba dvou letech. Je to dáno jednak jistou politikou vysokých škol, které se primárně zaměřují na tyto ročníky, avšak hlavním problémem se zdá být sociální status studenta, tedy čerpaní státní studijní podpory pouze do šestadvaceti let. To brání nejen k přijímání studentů „starších“, kteří mají určitou pracovní zkušenost, ale také zhoršuje postavení doktorských studentů, které sebou nese horší podmínky pro vědeckou činnost, jejíž zlepšení je jednou z priorit dlouhodobého plánu ministerstva školství. Pokud tedy chce ministerstvo navyšovat počty studentů mělo by se to primárně týkat „starších ročníků“, a to nejen v rámci celoživotního vzdělávání.

Zvyšující se počet studentů mladších ročníku sebou přináší i problém úrovně terciálního vzdělání. Z mého pohledu nelze apriorně říci, že větší počet studentů rovná se menší úroveň vzdělání. Jiné to však je při rostoucím počtu studentů stejného ročníku, kdy jeho úroveň s rostoucím počtem jistě neroste. I proto, by bylo žádoucí upravit sociální postavení studentů starších šestadvaceti let. Studenti „slabších“ ročníků by po neúspěchu po maturitě mohli „bez starostí“ nastoupit do zaměstnání s myšlenkou dalšího pokusu v následujících letech. Tak by další zvyšování počtu studentů nemuselo znamenat degradaci vzdělání, ale spíše opak.

Nejpádnějším argumentem pro zvýšení počtu studentů na vysokých školách jsou tzv. externality. Vyšší vzdělanostní úroveň obyvatelstva se projevuje obecně vytvářením celkového příznivého klimatu pro práci a podnikání, a konkrétně pak úsporou státních výdajů například na sociální podpory a boj s chudobou. Vzdělaní lidé také vykazují menší kriminalitu s ohledem na své příjmy a kultivované chování. Kromě toho má vzdělání neméně významné funkce soukromé, a to nejen nejčastěji zmiňované materiální, ale i kulturní. Vzdělání přispívá k vyšší kvalitě individuálního života, kulturnosti práce, spotřeby a volného času. Navíc jeho hodnota se reprodukuje a rozmnožuje – vzdělanější lidé mají větší potřebu i schopnost se celoživotně vzdělávat, což se opět projevuje v jejich práci i soukromém životě.

Zvyšovat kapacitu vysokoškolských institucí nelze do nekonečna, a tak se s rostoucí rolí vzdělávání začínají objevovat některé palčivé otázky. Na jedné straně je snaha umožnit i to nejkvalitnější studium všem nezávisle na jejich příjmových či majetkových poměrech, a na druhé straně zajistit dostatek prostředků pro poskytovatele vzdělanostních služeb a přitom zachránit kvalitu vzdělání, které poskytují. Rostoucí počty studentů sebou přinášejí asi nejrozporuplnější téma – školné. Pro zavedení školného hraje to, že investice do diplomu a znalostí patří k těm nejvýnosnějším. Podíl jednotlivce by se měl stát nejen finančním přínosem k rozšíření nabídky tohoto vzácného statku, jehož poptávka striktně roste, ale také výrazem individuální zodpovědnosti, která by tlumila zneužívání bezplatně poskytovaných statků. To, že v případě vyššího vzdělání jde sice o veřejně poskytovaný, přitom však převážně soukromý statek, je možná třeba vyjádřit v transakci, která bude mít ekonomický charakter. Problém však je nasnadě, zavedeme-li školné, omezíme přístup ke vzdělání méně majetným. Po zavedení školného by nejspíš nastal i pokles zájmů o některé obory, preferovanější by byly směry, které v budoucnu slibují vysoké výdělky.

Větší počet studentů přináší, kromě problému s financováním, i problém obecné marginalizace vzdělání, to lze dnes doložit menší prestiží maturit a celkově dosaženému středoškolskému vzdělání. Není příliš vhodné, aby vysoké školství opustilo svou stále vysokou společenskou prestiž a degradovalo „jen“ na přípravu pro budoucí zaměstnání, ztráta tohoto „étosu“ by mohla být začátkem degradace jakéhokoliv vzdělávání na úroveň pouhé nutnosti k budoucímu prospěchu, který však již nebude zaručen ani dosažením vyššího vzdělání.

Jak bylo řečeno, dostupnost terciálního vzdělávání může mít závažné ekonomické a sociální efekty v jednotlivých zemích. Zdálo by se tedy oprávněné, aby všechny usilovaly o co možná největší míru dostupnosti terciálního vzdělávání pro své občany. Tento trend se nejen v českém, ale i světovém kontextu skutečně projevuje, avšak zároveň se střetává s protikladným trendem, s opatřeními, která musí omezovat dostupnost terciálního vzdělávání na základě určitých kriterií, předpokladů, podmínek. Ať už se v České republice prosadí jakýkoliv trend, školné, další růst či stabilizace počtu studentů, změna sociálního statutu studentů, nemělo by to vést k degradaci terciálního vzdělávání ani k horšímu přístupu k němu.