Ztracen v inspiracích

Od mala si přejeme, aby z nás něco bylo, někdo chce být zpěvákem, někdo hercem, další kosmonautem, popelářem, právníkem, no a někdo chce být levicový intelektuál. Dneska, když jsem se byl ráno (asi 12:30) sprchovat, jsem o tom přemýšlet i já. Byl jsem tak ponořen do svých myšlenek, že jsem si zapomněl na pokoji ručník a gumovou kachničku, a místo toho jsem si sebou vzal poznámky z metodologie. Naštěstí jsem si to brzo uvědomil a místo poznámek z metodologie jsem si vzal zápisky z úvodu do psychologie. A čím jsem teda chtěl být?

Tak začalo to někdy v šesti letech, kdy jsem si hrál na učitele, bohužel (nebo bohudík?) to netrvalo dlouho, jelikož jsem při domnělém opravování písemek, nůžkama, "opravil" i lampičku na stole a tím zapříčinil výpadek proudu v celém domě. Pak asi v osmi, pod dojmem Profesionálu a dalších skvělých seriálů, jsem chtěl být detektiv. To mě však přešlo stejně rychle jako mě přešlo koukání na TV. Znáte to, díváte se na nějaký cudnej film, ale když si k vám sedne maminka najednou je v tom plno nahéj holek a mluví se v tom sprostě. V deseti jsem měl pak už trochu realističtější sen, chtěl jsem vlastnit švýcarské konto, ani nevím proč mě to přešlo. Ve dvanácti se mi začali líbit holky a tak jsem místo snění o povolání koukal holkám nenápadně za výstřih a taky mi velmi často padaly věci pod stůl. V té době jsem se dal i na keramiku, učila to totiž strašně pěkná učitelka. Pak přišla střední a místo toho, abych snil o tom co chci být, jsem snil o tom co být nechci, samozřejmě jsem stále snil o tom s kým chci být, či spíše co s ní chci dělat. No a najednou jste na vysoký a místo ručníku a gumový kachničky máte sebou ve sprše zápisky z úvodu do psychologie.

(ještě se musím vrátit k záhadě, která se týká tří příspěvků publikovaných kolem půl druhý v noci. Po usilovném pátrání jsem přišel jen na to, že Bruce Willis byl v Šestém smyslu duch.)