Šťastnější

Kdo z nás někdy nezažije zvláštní den, plný zvláštních věcí? Díkybohu já ne, ale prý existují tací. Chtěl jsem o nich něco napsat, ale jediné co jsem měl k dispozici bylo písmenko T, i když příběh s písmenkem T je vcelku půvabný, radši si to nechám na někdy jindy (plánuji to asi na 2. čtvrtletí roku 2013).

Dneska jsem měl takový pohodový den. Začalo to už ráno, šel jsem se osprchovat a zapomněl jsem na ručník, pak jsem šel do školy a znova jsem zapomněl na ten ručník. Poznamenán ranní ručníkovou aférou jsem se na přednášce zašil pěkně do rohu, na židli před sebe jsem hodil bundu, na židli vedle sebe baťoh a celkově to kolem mě vypadalo jako pevnost. Vše krásně doplnila kolegyně, která si sedla přede mě. Celou přednášku jsem pak koukal jen na ní, kromě toho, že nebyla vůbec škaredá, taky pěkně doplňovala mé opevnění. Překvapivě jsem si stačil dělat i poznámky (klidně bych tu mohl napsat zajímavost o volbě prezidenta v Bosně a Hercegovině). Strašně nerad jsem po skončení přednášky opouštěl svou pevnost a tak možná ovlivněn touto skutečností, jsem jedné kolegyni řekl, že bych chtěl být kovbojem, jezdit na krávě a chytat mustangy.

Odpoledne jsem v knihovně dočetl povinnou literaturu k první přednášce z politických systémů, takže jsem se mohl spokojeně vydat na WC. Tam jsem však objevil něco neočekávaného. Pod umyvadly ležel černý slepecký pes, a za dveřmi záchodku se nějací chlápci bavili o situaci v Kosovu. Po celou dobu vykonávání potřeby jsem se zaujetím poslouchal jejich rozhovor. Nakonec jsem si pohladil i toho pejska. Na večerní přednášce z radikální levice jsem už byl tak rozhozený, že jsem celou dobu koukal jen na modrou gumičku ve vlasech holky sedící vedle mě.

To ale ještě není konec. Vše skončilo večer na nákupu, když jsem měl pocit, že jsem zahlédl dvoumetrového tučňáka kupujícího si matonku. S obrovskou úlevou jsem pak zjistil, že to byl jen můj přelud. Ve skutečnosti to nebyla matonka, ale malinová poděbradka.

Taky mám poslední dobou problémy s hlasy v mojí hlavě, už jsem je totiž strašně dlouho neslyšel.

Nic z toho mi však nesebere pocit, že právě prožívám opravdu šťastné období mého pochybného bytí. A nejlepší na tom je, že trvá, s malou přestávkou před maturitou (před dnem D jsem byl v kině na děsný blbosti), už 21 let.

Jsem teď prostě šťastnější…