Někdy říkám každá

Už jsem psal o tom, co mě štve a o tom čeho se bojím, takže teď bych měl správně napsat o tom, co mě baví a tom, co mám rád. Ano správně bych to v rámci jisté konzistentnosti napsat měl, ale já nechci, a taky už nikdy nechci prezentovat svůj politický názor na růžové spodní prádlo. Místo toho radši napíšu (ne)obvyklé hlupoty. No i když ….

Včera jsem si byl po dlouhé době zahrát tenis, jelikož tuhle „akci“ organizovala jedna nejmenovaná budoucí žurnalistka, která má jisté mezery ve vyšší matematice, skončilo to celé tak, že jsem hráli čtyřhru v pěti lidech. Chvilkami jsem měl pocit, že jsem se ocitl ve skeči Monty Pythonů, chyběl tu však pudink, který by hrál tenis sám se sebou. Nakonec to nebylo tak špatný, jelikož jsem si po dlouhý době mohl zase vzít svojí krásnou červenou čelenku (dokonce mám tušení, že Ronaldinho začal hrát v úplně stejný červený čelence proto, aby vypadal jako já). Krásně jsem si zavzpomínal na starý dobrý házenkářský časy, kdy jsem byl historicky první hráč TJ Baníku Havířov, který v čelence hrál. Bohužel jsem byl při vzpomínání na síti a dostal jsem tak pěknou ránu do toho nejcennějšího co mám – do rámu mojí Head.

Pohodovej den nemohl skončit nikde jinde než v hospodě. (nebo spíš v klubu pro metrouše a holky ze solárka) Po dlouhý době jsem se trochu „společensky unavil“, což vedlo k tomu, že jsem využil svůj „typický“ český vzhled, znalosti angličtiny a pár frázi frániny k tomu, že jsem si zahrál na zahraničního studenta. Vše vedlo k tomu, že mi nakonec dvě holčiny dali telefonní číslo a já tak na žurnalistce vyhrál nedefinované množství pití. (jestli to čteš tak aspoň vidíš, že jsem nebyl úplně mimo, když si to pamatuju) Ne, že by ty holčiny nebyly pěkný, ale bohužel se také ničím navíc chlubit nemůžou.

Ono je hodně zvláštní, že s holkama, který mi nejsou moc sympatický, se dokážu chovat vcelku normálně (v rámci mých schopností), ale těch (říkám těch a stejně myslím tu jednu) mi hodně sympatických se nedokážu zeptat ani na jméno a jediné co dokážu je zamávat, zasmát se a odejít. A po nějaký době je už trochu divný zeptat se v nezávazný konverzaci na jméno. Jsou totiž jistý věci, který se do takový konverzace nehodí např. témata jako frontální lobotomie, Kantův kategorický imperativ nebo už zmiňované ptání se na jméno po měsíci zdravení a společně vykonaném kolokviu. Má to však i pár výhod, když o tom druhým nic nevíte. Co když je ve skutečnosti strašně divná, může se třeba jmenovat Bronislava nebo Drahomíra nebo Radek, může poslouchat dechovku a jejím nejoblíbenějším filozofem může být David Hume. Stejně tak je ale možný, že se jmenuje Ema nebo Eliška nebo Lucie nebo Bára, má ráda květiny (vždy jsem toužil po květinářce), nevadí jí sport a taky lehce divní, ukecaní a skoro odvážní politologové.