Poslední dobou jsem pořád jen šťastnější, život mi jde s lehkostí peří, vím jak na věc, ale stejně mám pocit, že stále jen ztroskotávám. Nejspíš za to můžou má slova, ještě je tu možnost, že za to mohou levicový intelektuálové či permoníci, ale to je asi stejně pravděpodobné jako to, že se stanu smějící se jahodou, které chybí čerstvý chleba. Je zvláštní, jak se dokáže změnit něco strašně krásného na něco, co byste nepřáli ani lidem, kteří považují písmenko Q za vrchol výtvarného umění.
Dá se říct, že je to stejný jako když vám někdo sní meloun, a to už po druhý za sebou. Když znáte to, jak ticho bolí, tak se jednou dostanete do bodu zlomu, kdy jste nuceni začít mluvit sami se sebou, což však nemusí být úplně špatný, jelikož si vlastně povídáte s někým koho máte strašně rádi. Dostáváte se tak do zajetí vlastních slov, které si jen tak samovolně poletují. Problémem je, když jste s někým koho chcete mít ještě raději, s kým to ticho nebolí, neboli s kým si máte potichu vychutnávat to krásné co se u rtů zatají.
I když se ta slova týkají filozofického rozboru čokoládových bonbónů s jejích aplikací na teorii her, tak nějak poznávám, že filozofie funguje jen v učebnách a když pak vylezete ven je všechno jinak a poslední zbytky vašich velkých plánů končí ztraceny v integrálním počtu.
Takže jsem šťastnější, vím jak na věc, život mi jde s lehkostí peří, ale navíc jsem i zmatený, zaskočen, překvapen, mírně vyděšen a o sny okraden. Asi to chce malou pauzu, abych se nestal jen památkou vykopanou namátkou, jelikož se pomalu ztrácí inspirace a já ji nemůže najít ani na obvyklém místě, tedy v šuplíku na ponožky. Takže od teďka začíná krátká(?) pauza, jen doufám, že za tu dobu nezhasne všechno to krásné.
Žádné komentáře:
Okomentovat