Představte si, že od malička sníte o tom, že se stanete lodním kapitánem a vzdáte to až tehdy, když vám někdo vysvětlí, co jsou to žraloci. Takový člověk pak neví co dělat, jelikož je z toho všeho strašně zmatený. Pokud tahle zmatenost vydrží delší dobu, tak se z ní stane status quo, který tenhle člověk bude stále a stále dodržovat, a to i přesto, že je třeba ochoten jednou za dva roky vymalovat.
Já poslední dobou prožívám něco podobného, až na to, že vím co chci, vím jak to udělat, ale bohužel to nedělám. A nejhorší je, že nevím proč? Nejdřív jsem to sváděl na to, že mi došly ubrousky, tato odpověď mě však příliš neuspokojila. Pak jsem to existencionalisticky svedl na lidskou společnost, která brání mé svobodě. To je však taky blbost, jelikož taková společnost, ve které je dovolena možnost pantomimického výstupu za zvuků gramofonové desky nebo nápodoba čápá stáním na jedné noze, nemůže být nesvobodná. Nakonec jsem přišel na to, že za to asi může ztráta některých mých smyslů, přesněji řečeno ztráta 9., 21. a 35. smyslu. Na druhé straně se projevily i dva nové smysly – díky jednomu uhádnu kartu, kterou si myslí mrož, díky druhému poznám na první pohled člověka, který nejí pažitku.
Dneska jsem chtěl napsat něco normálního, ale na to v poslední době nemám sílu. (Tak mě napadá kolik té síly asi budu potřebovat. Doufám, že uzvednutí 20 kilo postačí.) Kromě chybějící síly mám taky problém se smršťujícím se vesmírem, jelikož mu většinou nestačím uhybovat. Když k tomu připočtu chybějící ubrousky nebo to, že jsem stále neviděl lední medvídky, tak mám pocit, že dělám jen věci zbytečné. I když i ty jsou někdy prospěšné!
Žádné komentáře:
Okomentovat