Říká se dávat někomu klíny do hlavy, či dávat někomu hlavu do klína? Nemám v tom moc jasno. Asi to bude tím vedrem. Na vedru je fajn, že nemusím nosit moc oblečení, a když ho nemusím nosit já, nemusí ho nosit ani ostatní lidi (čti holky). Což ale může být i trochu problém, jelikož se pak nedokážu nedívat prsům do očí…
Asi se mi teď smějete za zády do očí, ale pamatujte, že ani já nejsem neomylný. Naopak, právě jsem se omyl. Když jsem se omýval, a přitom prohlížel své mužné tělo, napadlo mě, že bych se nechal tetovat. Například na loket bych si nechal vytetovat nápis „tisková chyba“. Možná by to chtělo i nějakou tu skandální pravdu, třeba na lýtko by mi mohli vytetovat nápis „tohle není moje stehno“. Jenom nevím, jestli je na to lidstvo připraveno. Já určitě ještě ne. (pozn. Když mě tetuje holka, můžu o ní říct, že je moje teta?)
Poslední dobou mě trochu začíná otravovat užívání zdrobnělin v konverzaci. To jsou samé pařbičky, broskvičky, lžičky či lasičky a já mam pak pocit, že jsou kolem mě samí trpaslíci. Když už jsem u těch trpaslíků, napadl mě zajímavý námět na povídku.
Ernest Broskwiczka se od mala lišil od svých vrstevníků. Už jako malý uvažoval o otázkách života a smrti. Co je po smrti? Peklo? Ráj? Budou tam holky? Budu tam muset zpívat? V 21 letech se dozvídá šokující pravdu. Jeho rodina před ním tajila, že je trpaslík. Ernest se nemůže s touto pravdou smířit, a proto odjíždí bojovat na Jamajku. Je však zklamán, jelikož na Jamajce žádná válka není. Na Jamajce Ernesta sleduje mladá dívka, která mu každý večer před dveřmi nechává vanilkovou zmrzlinu. Ernesta dar dojímá a přeje si svou obdivovatelku poznat, hlavně kvůli tomu, aby ji řekl, že radši čokoládovou. Osud je však proti a Ernest se vrací domů. Tam založí sektu, která hlásí, že zavládne celosvětový mír, když všichni lidé začnou nosit stejné ortopedické vložky.
Realita je zvláštní, někdy až tak, že je virtuální, proto je dobré vychutnávat si drobnosti. I takové hrozny bez pecek dokáží zvednout náladu. To si pak můžete říct, že ty hrozny nejsou tak hrozný…
Asi se mi teď smějete za zády do očí, ale pamatujte, že ani já nejsem neomylný. Naopak, právě jsem se omyl. Když jsem se omýval, a přitom prohlížel své mužné tělo, napadlo mě, že bych se nechal tetovat. Například na loket bych si nechal vytetovat nápis „tisková chyba“. Možná by to chtělo i nějakou tu skandální pravdu, třeba na lýtko by mi mohli vytetovat nápis „tohle není moje stehno“. Jenom nevím, jestli je na to lidstvo připraveno. Já určitě ještě ne. (pozn. Když mě tetuje holka, můžu o ní říct, že je moje teta?)
Poslední dobou mě trochu začíná otravovat užívání zdrobnělin v konverzaci. To jsou samé pařbičky, broskvičky, lžičky či lasičky a já mam pak pocit, že jsou kolem mě samí trpaslíci. Když už jsem u těch trpaslíků, napadl mě zajímavý námět na povídku.
Ernest Broskwiczka se od mala lišil od svých vrstevníků. Už jako malý uvažoval o otázkách života a smrti. Co je po smrti? Peklo? Ráj? Budou tam holky? Budu tam muset zpívat? V 21 letech se dozvídá šokující pravdu. Jeho rodina před ním tajila, že je trpaslík. Ernest se nemůže s touto pravdou smířit, a proto odjíždí bojovat na Jamajku. Je však zklamán, jelikož na Jamajce žádná válka není. Na Jamajce Ernesta sleduje mladá dívka, která mu každý večer před dveřmi nechává vanilkovou zmrzlinu. Ernesta dar dojímá a přeje si svou obdivovatelku poznat, hlavně kvůli tomu, aby ji řekl, že radši čokoládovou. Osud je však proti a Ernest se vrací domů. Tam založí sektu, která hlásí, že zavládne celosvětový mír, když všichni lidé začnou nosit stejné ortopedické vložky.
Realita je zvláštní, někdy až tak, že je virtuální, proto je dobré vychutnávat si drobnosti. I takové hrozny bez pecek dokáží zvednout náladu. To si pak můžete říct, že ty hrozny nejsou tak hrozný…
2 komentáře:
chtělo se mi sem napsat nějákou pochvalu, která by vtipností dosahovala tvých článků, ale nějak to nejde..jseš prostě vtipnej:-D
Okomentovat