Pod čarou

Tohle bude dneska trochu jiná hlupota, žádné hloupé vtípky, žádná přebásněná slovní spojení, žádné nesmyslné dvojsmysly. Poslední dobou mám pocit, že místo toho, abych byl třešničkou na něčím dortě, jsem jen podavač míčků na něčím kurtě. Proto je třeba si trochu zanaříkat.

Samota je zlá věc, nejhorší je pak tehdy, když sníte poslední kousek své čokolády. Úplnou náhodou jsem při učení přišel na to, že všichni lidi, které mám rád, jsou někde mimo. Buď už udělali všechny zkoušky, nebo se učí doma, nebo jsou prostě pryč. Dokonce i můj spolubydlící už je fuč. Abych se z prázdného pokoje nezbláznil, tak se radši učím v knihovně, kde však hrozí nebezpečí toho, že potkám kolegy, které mám asi stejně rád jako lidi, kteří si jódlují pro radost. Třeba jeden takový oblíbený kolega se mě ptal na můj názor na Kosovo. Já díky svému naladění jen odpověděl, že by Kosovo mělo patří kosům...

Stále z hlavy nemůžu dostat jednu slečnu, což lehce kazí mou pověst člověka, kterému je všechno v podstatě jedno. Taky to neprospívá mojí image člověka, který má rád jen sám sebe. Že by to byla ta láska, no nevím taky by to mohla být horečka. Chvíli jsem přemýšlel o tom, že by mi mohla pomoct frontální lobotomie. Nakonec jsem to zavrhnul, jelikož bych po lobotomii nebyl až takový sympaťák. Vlastně ne, sympaťák bych byl stále, jen o trochu více uslintaný.

Takže tohle jsou moje nářky, kromě nich jsem přišel i na nejhorší věc, která by mě (i vás) mohla v životě potkat. Představte si, že do smrti rozbalujete dárky, ve kterých jsou jen pyžama. Možná je tahle moje nálada dána teplým počasím (i když v neděli pršelo a já se cítil stejně), možná za to může horečka, nebo jen prostě zkouškový období. Zkrátka už by to mohlo všechno skončit...